NA BITEVNÍM POLI...

  V tichém koutě, na pokraji vlhkých jeskyní,
  které vytvořil sám svět.
  Pohřbeni jsou nevinní,
  ty pokládáš tam květ.

  Tvé srdce poznamenané jest bolem,
  bolem války, která ti vzala lásku.
  Proto se denodenně brodíš tmavým polem,
  plným zašpiněných oblázků.

  V ruce svíráš růži trnitou,
  a mokrou od slzí.
  Láska dřív ti byla záštitou,
  to žes jí ztratila nikoho dnes nemrzí.

  Krok následuje další krůček,
  a smutek trýzní bývá zaměněn.
  Ten čas kdy chodila jsi bosa přes potůček,
  byl již dávno vyměněn.

  A láska shořela na bitevním poli,
  jako svíce, kterou někdo uhasí.
  Ještě dnes, dnes to všechno bolí,
  voda rány nezhasí.

  A růže vadne na hromadě hlíny,
  pod níž odpočívá druhý život tvůj.
  Lituješ boha, sebe a té nekonečné špíny,
  která zakázala, aby on byl navždy tvůj....

  Tak stopa, stopu míjí, ty jdeš pryč,
   v černých šatech lemovaných krajkou.
  Neexistuje smrt, ani její bič,
  a láska pokryta je bílou vlajkou...