Úděl zapomenout

Jakoby to bylo dnes,tráva je stejně prokřehlá,jako tenkrát,noc chladí a oko měsíce je stejně zvědavé,nic se nezměnilo,jen jedna jediná věc,která dokázala otřást mou maličkostí tolik,že i když bych měl nedokážu na ni zapomenout…

Tenkrát bylo vše mnohem krásnější a opravdovější,nebylo proč truchlit…
Jasmíne seděla uprostřed louky,pomněnkově modré šaty rozprostřené kolem jejích nohou se vlnili ve větru a vytvářeli kolem ní moře slibů a tichých nadějí.
Měsíc studil a snažil se pohladit její mladou tvář,ona však patřila jen mě,jen já jsem se jí mohl dotýkat a hledět do jejích jasně modrých očí,jenž tolik slibovali a bez jakýchkoliv vedlejších úmyslů rozdávaly štěstí na všechny strany.
Byla vyjímečná a já vím že to byla nejčistší dívka,jakou jsem za staletí svého života,či spíše smrti potkal.
Neznala lež a její světle růžové rty vždy mluvili jen čistou pravdu,možná proto byl její život tak bolestně krátký…

Toho večera jsem zrovna byl na každodenní obchůzce podívat se jestli na hřbitově nepřibyl nový hrob,ale bez úspěchu…
Už jsem se vracel zpátky do rodinné hrobky,kde je mé místo a kde na mě noc co noc čeká ta samá ztrouchnivělá rakev,když jsem uslyšel vzlykaní…
Chvíli jsem váhal a pak jsem plaše,což se k upírovi vůbec nehodí popošel blíž.
Seděla tam,plavé vlasy zářili do noci,jak sluneční paprsky co jsem neviděl tak dlouho,modré šaty propůjčovali jejímu tělu auru víry a brada která se jí chvěla pláčem mi v tu chvíli přišla jako nejlepší možný důvod proč se přiblížit.
Tráva mi zkřehle ukázala cestičku a křoví se přede mnou rozestoupilo…
Vyděšeně vzhlédla a posunula se o kousek dozadu. „Ššš.“ Zašeptal jsem potichu a přiložil si prst k bledým ústům. „Kdo jsi?“ zeptala se vyděšeně?“ „Jen někdo,kdo by chtěl pomoci dívce v nesnázích.“ Usmál jsem se a uklonil…
Ve tváři se jí usadil malinko nedůvěřivý výraz,za pár okamžiků však pokývla,a pak ukázala na volné místo vedle sebe.S chutí jsem přijal a posadil kousek dál od ní,abych ji ještě více nevyplašil.
Byla zticha a já přemýšlel na co se ji zeptat,abych nemyslel na to jak půvabný má krk a jak by asi mohla chutnat její krev…
Vím neměl bych,ale ta touha…bičovala mou mysl,jako neúprosný déšť…
Chvíli jsme tam tak seděli a povídali si o hvězdách a měsíci a přes to se dostali až k tomu co jí tíží. Prý ji opustil člověk,kterého milovala a kterému dala vše a teď neví co si dál počít se životem.
Myslí mi proletělo nejméně tisíc myšlenek avšak jen jedna mi nedala pokoje,neustále mi totiž šeptala: „ Tak ji pomoz,ty jediný to můžeš.No tak neváhej,stačí jeden stisk a ukončíš její tryznu.“
Já však stále odolával a po nedlouhém vnitřním souboji jsem se rozhodl neposlechnout.
Rozloučil jsem se a šel jsem ulehnout do svého prokletého lože s přísahou že právě jí nikdy neublížím

Setkávali jsme se mnoho měsíců a naše počáteční přátelství začalo přerůstat v něco co jsem raději ani nechtěl pojmenovávat,protože mé srdce je dávno mrtvé a není možné aby právě ona vzkřísila jeho cítění…


Po třičtvrtě roce jsme opět seděli tam kde jsme se prve setkali a povídali si.
Seděl jsem a Jasmíne byla položená na mém hrudníku,jakási síla mi tepala do spánků a stále našeptávala co bych měl udělat,já ale přesto odolával,dal jsem si přece slovo…
Jasmíne mi důvěřovala a já jsem něco tak cenného jako její důvěru a víru nechtěl ztratit.

Když už to,ale byl přesně rok cosi se ve mně vzpříčilo a mé předsevzetí vypovědělo službu…
Nevěděl jsem jak to zastavit,tak jsem se zavřel ve své kobce a tam několik dlouhých dní čekal až to přejde, na Jasmíne jsem zcela zapomněl,měl jsem ji stále v mysli ale něco ji vytlačovalo a já zapomínal…
Nechtěl jsem pekelně to bolelo,ale nakonec jsem se podvolil a to byla ta chyba…Byl jsem slaboch,teď už to vím…

Po těch pár dnech co jsem se pral se svým nitrem,které opět chtělo cítit,ale smrt to zakázala,jsem opět vyšel ven.
Bylo osm hodin,čas a to aby přišla Jasmíne.
Čekal jsem na ni několik hodin,vyhlížel jsem ji,modlil se,aby přišla,ale nic.
Skleslý a snad i zklamaný že na mě zapomněla po pouhých pár dnech jsem se pomalu vracel do bezútěšné temnoty svého „Domova...“
Tu,mě ale do očí cosi uhodilo…moment tenhle hrob tu přece nestál,musí být nový..-
S neblahou předtuchou jsem se přiblížil,na tmavě černém mramoru se leskl stříbrný nápis: „Jasmíne Aplewhitt.“
Mrákoty mě zachvátily v plné síle a já skoro zemřel podruhé…
Jak se to mohlo stát a proč.
Ona…myslela si že jsem ji opustil,ano musela si to myslet,ale proč je…proč je mrtvá,já to nechápu…
Sedl jsem si na její hrob a poprvé za celá staletí chladu a nenávisti,kterou jsem cítil mi z oka ukápla průzračně čistá slza,slza tak proradná,jako byla smrt,jenž si odnesla Jasmíne.
Nevím jak dlouhou jsem tu seděl,ale,když jsem zvedl hlavu,kterou jsem si přidržoval ve složených dlaních stál přede mnou muž v černém hávu,nevím proč,ale byl mi strašně povědomý…
„Synu.“ Řekl pak a já vytřeštil oči.
„Musel jsem to udělat,naprosto by tě zničila…“
Zvedla se ve mně vlna nevole,tak silné,až jsem měl chuť zabíjet.
„Cože?“ Zařval jsem tak silně,až se zvedl vítr.
„Ty si sem přijdeš otče,já si na tebe sotva pamatuji jak dlouho jsem tě vlastně neviděl?“ „Aaa ano už vím naposledy to bylo v Transylvánii,že?“ „Pamatuji si tvůj výraz když jsi sál mou krev.Myslel sis že zapomenu,jak upíři zapomínají,já jsem nezapomněl.Nemůžu sice nic cítit,ale cítím-odpor, nenávist a víš co?Pohrdám tebou,jako celým tímhle mrtvým životem,který vlastně ani nemá cenu a je tu jen,aby zabíjel,jako zabili jeho.“
„Proč Jasmíne,byla tak čistá,tak něžná a nevinná.“ Ve tváři se mi usídlil,i když nevím jak nostalgický výraz.“
„Právě pro tohle synu.“ Chytl otec mou tvář do dlaní a neúprosně ji přitlačil blíž k zrcadlu,jenž svíral v druhé ruce.
V jeho odrazu jsem neviděl nic a náhle mě zavalila prázdnota,prázdnota tak mocná,až jsem nechápal jak jsem s ní takové roky mohl vydržet.
Jsem stvůra problesklo mi pamětí a sklonil jsem hlavu,poslušně jako ovce…
Když jsem ji zvedl,otec byl pryč.
Ulevilo se mi,ale za pravdu kterou mi řekl ho nikdy nepřestanu nenávidět…
Tolik jsem se držel,aby Jasmíne přežila a nedozvěděla se že jsem upír a on pak přijde a vše zničí jedním stisknutím,těch odporných zubů…
Klesám k jejímu hrobu opírám se o jeho chladný mramor a přeji si jediné,aby má duše opět ožila,a mé srdce mohlo znovu tlouct.
Pak bych si našel jakýkoliv důvod a způsob jak se dostat za mou Jasmíne…

Nestalo se však,a já tu už sto let sedím,hladím ten kámen a nedostává se mi slov pro prázdnotu,která se ještě více prohloubila a zevnitř ničí všechny vzpomínky na úsměv anděla,duši víly a srdce nymfy…
Už je to úděl upíra,jednou provždy zapomenout…

Kelsey Mae