TOUHA
Ta touha uvnitř mě,
tak nezkrotná a drásající.
Působí tak lákavě a bezedně,
že vůle pevná je náhle klesající.
A srdce tisícem ohňů plá,
jak maják vprostřed moře.
Když se srdce zatoulá,
rozum oblečen je spoře.
A já jen v nočním hávu,
obnažila srdce.
Cítím v zimě rašit trávu,
k slunci zdvihám ruce.
A vítr ovívá mou hořečnatou líc,
jako nejopslednější můj milenec.
Skoro chuť mám vít na měsíc,
a přestože je leden, já mám červenec.
A i když zmrzlá voda visí z okapů,
mě horkost polévá.
jemné vločky, jak vojáci v zákopu,
záplava slunce zalévá.
S huší kůží všude po těle,
všechna okna otvírám.
Zpola toužebně, a zpola nesměle,
rozumu dveře zavírám.
Protože ta touha uvnitř mě,
nesnese už další kopanec.
Zpola šťastně, zpola raněně,
prohlašuji: "Mésíc je můj milenec."