Umanula jsem si,že prvních pár týdnů o prazdninách obětuju jakékoliv brigádě.kde dostanu nějakou tu korunu,abych si pak mohla užívat a nemusela o každnou dvacku žebrat u našich.Jenže najít práci nebylo zas tak snadné.Supermarkety měly nasmlouvané brigádníky už od jara a roznášet noviny jsem odmítla kvůli vstávání ráno ve čtyři.Nakonec jsem byla ráda,že mi tátův známý,který staví rodinný domek,nabídl,abych mu chodila pomáhat na stavbu,kde je každá ruka dobrá,že prý finančně prý nespokojená nebudu.A tak se ze mě stalo něco mezi svačinářkou a přidavačem.Ale musím říct,že mě to bavilo,zvlášť když jsem se seznámila s partičkou kluků,kteří denně na stavbu něco přiváželi,skládali nebo pomáhali zedníkům.Okamžitě mi tam padl do oka Martin.Byl to takový drobný blonďáček a mě neuniklo,že po mě taky pošilhává.Jenže skutek utek.Dny ubíhaly,a on ne a ne se vyjádřit.Vlastně se mi spíš vyhýbal a jen mě tak tajně šmíroval pohledem,když si myslel,že se nedívám.Jeden den jsem jim pomáhala vykládat cihly,kvůli kterým jsme vytvořili jakýsi živý řetězec,po kterém putovala jedna cihla za druhou.A najednou se to stalo.Přistála mi cihla na noze a já se s bolestným skučením svezla k zemi.Martin ztuhl a vrhl se ke mě.Naštěstí to moje noha odnesla jen modřinou,zato výstávní.Když to všichni kolem nás zjistili,smáli se jako blázni a pak začali šít do Martina:"Tak už ji to řekni,že se ti líbí!Tenhle suprovej způsob balení se některým holkám nemusí líbit Martine."a tak podobně.Martin zrudnul,ale pak mi pomohl na nohy a odvedl mě do nedaleké stavební buňky,abych si odpočinula.A tam to z něj konečně vypadlo.Prý se mu už dlouho líbím a jeho kolegům to neuniklo.Ale cihlou po mě prý schválně nehodil.Musela jsem se tomu nesmělému význání smát,ale jen maličko,abych ho neurazila.Od toho dne jsme brigádničili s Martinem spolu a vydělané penízky jsme pak společně rozprášili na dovolené na kolech.Byla to paráda.

Co je horšího, než být na Mikuláše sama? Co? NIC!!! Všude, kam se jen podívám samý zamilovaný pár, samá LOVE ale já snad zářím nějakou šedivou barvou a tak se mi zatím vyhýbá. Teda - upřímně, právě jsem zamilovaná až po uši do Jirky, ale ON zatím neprojevil zájem. Takže zůstanu jako stará panna. Ach jo!

"Hele, myslíš že klukům víc voní Nivea nebo Oriflame for men?" ptá se mě Jitka, když přemýšlí, jaký asi koupí dárek pro svoji lásku - Kubu. "Jak to mám vědět? Vypadám snad jako kluk, nebo co?" zavtipkuju a přitom si prohrábnu krátké zježené vlasy, které jsem ráno prohrábla gelem. Ale co když fakt vypadám jako kluk? Třeba mě pro tohle kluci nechtějí... Blbost! I když mám klucičí účes, vyznačuju se dalšími znaky ženy - střední prsa, samozřejmě střední s push-upkou a štíhlé svalnaté nohy - chodím do aerobiku, no dále namalovaná červená pusa - nejde moc vidět, ale co...

"Uhrááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá" slyším jak někdo bouchá na dveře naší třídy. Přijde Roman - můj nej kámoš (známe se už od plínek, ale nedá se říct že bych ho milovala, je na to příliš střelený".

"Mohli jsme pro vás udělat normálního čerta a anděla. Falešný křídla, falešný rohy.... ale my jsme řekli NE!"

"Uhrááááááááááááááááááááááááááááááááááááá" ozve se zase něco za dveřmi a do třídy vtrhne skupinka čertů (je mezi nimi i Jirka!!!). "Tak kdopak tady zlobil, co???" zeptá se a já celá zčervenám. Musel si tohbo všimnout! "A! Hlasí se slečna Pavla, že ano? Tak ty jsi zlobila? Uhrááááááááááááááááááááá!" zaječel znovu a já se usměju. Naše třída - sexta je sice už dost velká na to, aby měla hrůzu z čertů a Mikuláše (zvlášť když je to takový krásný čert :-) ale přece jen se mi klepala kolena. Jirka mě vzal na záda (ty jooooooooo) a nesl mě s dalším řevem na chodbu. Bože já se zase ztrapním říkám si, ale na přemýšlení není čas. Jirka mě přitiskne k sobě a políbí mi. Připadá mi to jako celá věčnost. Jako sen! Takhle jsem si to vždycky představovala! I když ne na opuštěné chodbě, ale při západu slunce u moře (ale to je jedno, hlavně že mě miluje!!!) . "Miluju tě!" řekne za chvilku po našem úúúžasným polibku. Já mu ho vrátím a potom jdu zpět do třídy, stále ještě omámená. Celá třída se začne smát - čemu proboha? "Co jsi s ním prosímtě dělala?" chechtá se Jitka. "Co by?" nechápu. "Máš celý obličej od sazí!" řekne s úsměvem. Jirka mě asi drobátko zašpinil - to víte budu mít z pekla štěstí!!! :-)

Seděl jsem na lavičce u dětského hřiště na louce uprostřed lesa. Bylo kolem půl jedenáctý večer a já vzpomínal na svou největší lásku. Bylo docela chladno, ale hodně hvězd jako před nedávnem, když jsem tu neseděl sám. Z lesa vanul jemný vánek a kolem bylo překrásné ticho. Vytáhl jsem krabičku s cigaretami a jednu si zapálil. Opřel jsem se o opěradlo lavičky a koukal jsem se na tu krásně posypanou oblohu hvězdami. V tu chvíli jsem se zamyslel a začal jsem vzpomínat, jaké to bylo dřív.

Líbila se mi už dávno před tím, než jsem ji získal. Měla krásné tmavé oči, které když se na mě podívali zářily spokojeností. Její úsměv mě uměl zahřát na srdci a rozveselit. Byli jsme spolu šťastni. Každý den, který to šlo jsem něco podnikali. Ať to bylo venku, v kině nebo v hospodě. Měl jsem ji hodně rád u sebe. Neuměl jsem bez ní být už ani chviličku. Když jsme nebyli spolu, neustále jsem si volali nebo psali. Ona měla moje tričko a já jejího psa. Nikdy by mě nenapadlo, že tyhle společný chvíle někdy skončí.

Jednoho dne jsme rozhodli jít ven. Šli jsme se projít do parku a tam si sedli na lavičku. Povídali si, smáli se, zlobili jsme se navzájem a líbali se. Bylo nám moc krásně. Kdybych věděl, co se mělo poté stát, nechtěl bych, aby ten den skončil. Bylo pozdě večer. Šli jsem na zastávku. Vždy mě chodila vyprovodit. Autobus dlouho nejel. Bylo mi to divný. Nechtěl jsem, aby se mnou déle čekala. Tak jsem ji políbil dlouhým vášnivým polibkem a ona šla domů. Zastavila se u přechodu, ještě mi zamávala a vkročila na přechod. V tu chvíli se vyřítilo ze zatáčky auto a než jsem se rozeběhnul, její tělo bylo sraženo k zemi. Auto hned odjelo. Běžel jsem k ní. Její tělo leželo bezvládně na silnici a já jsem pochopil, že je konec. Konec těch krásných chvil s ní. Nechtěl jsem si to přiznat. Vzal jsem ji do náruče a z mých očích padali slzy až na její tělo. Pootevřela oči, podíval jsem se do nich a měl jsem radost, že je mohu ještě vidět. Byly plné bolesti a vyděšení. Její ústa se pootevřeli, ale nic neříkaly. Nemohla dobře dýchat a její tělo se ani nehnulo. Poprvé a bohužel naposledy jsem ji řekl: "MILUJU TĚ." Ale od ní jsem to už neslyšel. Jen se ji trochu rozzářily oči a poté se zavřely. Ještě jsem ji k sobě přitiskl a dotkl se jejích rtů, naposledy jsem ji políbil.

Dodnes lituji toho, že když mi řekla, že mě miluje jen jsem se pousmál a byl jsem rád, ale nic jsem jí na to neřekl. Stihl jsem jí to říct až, když mi v náručích umírala. Neustále na ní myslím a chodím na místa, která jsem spolu navštívili. Občas mi stékají slzy po tvářích, ale srdce mi krvácí pořád. Rád bych ji znovu políbil, pohladil po tvářích a ukryl ji ve své náruči.

Smutné písničky,venku sníh,sobota,sedíte u počítače....většina z vás tento pocit asi zná.Pocit kdy vám příde všechno těžké,nemožné a kdy se cítíte sami.Tento pocit prožívala i jedna holka.Byla strašně zamilovaná do jednoho kluka.Pořád si psali,telefonovali a vypadalo to,že se z toho co nevidět něco vyklube.Ze začátku to vypadalo jenom jako přátelství,ale pozdeji to začalo bejt vážnější.Potom ale začal couvat.Najednou to nebylo už to,co dřív.Choval se jinak.Přestali si psát a telefonovat a ta holka,která se jmenovala Naty se najednou cejtila strašně sama.Neměla s kym hrát na icq hry,neměla moc komu psát,neměla pocit bezpečí.Nebyl den,kdy by nebrečela,nebyl den,kdy by na něj nemyslela,nebyla noc,kdy by se jí o něm nezdálo.Pořád myslela jenom na něj a ostatní kluci jí nezajímali.Prostě jim nevěřila a ani se jí žádnej nelíbil natolik aby s nim chtěla bejt.Když už to trvalo několik měsíců řekla si dost a byla rozhodnutá mu to říct a taky to udělala.Bohužel stalo se to,co čekala-nevyjádřil se.Uplynul další měsíc a on nejevil žádný zájem.Chtěla na něj zapomenout a začít normálně žít.Bylo to strašně těžký.Chyběl jí...chybělo jí to volání....ty jeho slova....ty jeho pohledy.Jediné co jí po něm zbylo,byl jeden obrázek,který jí jednou poslal.Uplynulo pár týdnů a Naty si řekla,že na něj prostě nemůže zapomenout a ani nechce.Někde uvnitř cítila že to prostě nepůjde a že všechno dopadne dobře.Trápila se už tak dlouho,že zapoměla co to vlastně je štěstí.Neuměla se radovat a žila ve svym světě kterýmu nikdo nerozuměl.Byla z toho všeho už strašně vyčerpaná a slabá.Začalo se jí často stávat že z ničeho nic omdlela.Jednou omdlela ve škole a odvezli jí do nemocnice.Celý týden jenom spala a spala.Chodili za ní všichni známý a přáli si aby se co nejdříve uzdravila.Dokonce přišel i ten kluk.Chytil jí za ruku a i když nevěděl jestli ho slyší,řekl jí:"Promiň za všechno....byl jsem blbej a neuvědomoval jsem si co dělám...ale já tě mám moc rád a vždycky jsem měl."Začali mu téct slzy a dal jí ještě před odchodem polibek.Chodil za ní každý den.Jednoho dne se Naty konečně probudila.
O pár dní později: Naty už byla v pořádku a s tim klukem začala chodit.Byl to nejšťastnější člověk na světě.Slíbili si,že se nikdy neopustěj už.Jednou ten kluk ale nepřišel do školy.Naty se bála že se mu něco stalo,protože když nepřišel do školy,tak jí to vžycky řekl.Začala hodina a do třídy přišla učitelka.Vypadala strašně nešťastně a celý třídě oznámila,že ten kluk měl ráno nehodu na kole.Srazil ho vlak a on nepřežil.Naty tomu nemohla uvěřit.Byla v šoku a okamžitě se se strašnym pláčem rozběhla pryč.Pryč ze školy.V hlavě se jí vybavovalo uplně všechno co spolu prožili,každý jeho slovo.Běžela rovnou za jeho rodiči,protože jí v tu chvíli přišli nejbližší.Zazvonila a ve dveřích stáli nešťastní rodiče.Naty se rozbrečela ještě víc a vrhla se jim do náruče.Poprosila je jestli by u nich nemohla přespat,že domů nechce,že chce být u nich.Nechtěla aby volali její mámě.Nechali jí spát v pokoji toho kluka.Ráno jí ale řekli že musí domů.Její máma měla o ní velikej strach a nevěděla kde jí hledat.Rodiče toho kluka Naty přemluvili a odvezli jí domů.Její mámě všechno řekli.
O měsíc později: Naty skoro nechodila do školy.Celý den probrečela.Věřila na posmrtný život a věděla,že její bývalý kluk by si nepřál,aby se zabila,ale ona nemohla být na světě bez něj.Napsala mámě a všem ostatním přátelům dopis ve kterym naprosto všechno vysvětlila a řekla vše co chtěla říct.Vzpoměla si na jejich slib "Nikdy se neopustíme" a poslední vteřiny jejího života skončily...

Chlapec a dívka jeli na motorce rychlostí přes 120km/h

D: Zpomal, nebo sletím!

CH: Ale nesletíš, pevně se mě drž!

D: Zpomal prosím, já se bojím.

CH: Ne, je to zábava!

D: To teda není , prosím zpomal!

Ch: Fajn, tak jo, když mi řekneš že mě miluješ.

D: Miluju tě, zpomal už...

CH: Teď mě prosím obejmi, jako by to bylo naposled.

Dívka ho obejme....

D: Zpomalíš už konečně?!

CH: Můžeš mi sundat helmu a nasadit si jí?? Překáží mi...

Druhý den v novinách

Motorka narazila do budovy kvůli selhání brzd. Byli na ní dva lidé, ale jenom jeden přežil.

Pravdou je, že chlapec v půlce kopce zjistilt, že mu vypověděli brzdy, ale nechtěl, aby to jeho přítelkyně věděla. Místo toho chtěl, aby mu řekla, že ho opravdu miluje, naposledy ho obejmula a potom jí dal svou helmu, i když věděl, že to znamená jeho smrt, jen kvůli tomu, aby ona mohla žít...

Dnes máme 24.8. a narozeniny má Rupert Grint, kterého určitě všichni znají z filmu Harry Potter. Slaví dvacítku  A dalším oslavencem je Jakub Wehrenberg, kterému je dnes 34 let. Chad Michael Murray má dnes 27 let, dále třeba Steve Guttenberg, můj oblíbený herec. Možná ho znáte z Policejní akademie. Je to neuvěřitelné, ale už je mu 50  Slaví ještě hodně osobností, bohužel už ale nikoho z nich neznám, proto je sem ani nepíšu 

No nejsou úžasní? =)))

To si to takhle v pátek jedu na kole z  brigády a (Pardubáci vědí) jedu kolem Zelený brány, kolem Tyršů a najednou vidim po silnici jet auto s nápisama Taxík, co dávaj v úterý večer =D tak jsem zahájila zběsilej hon na Hámu =D sbírám totiž podpisy a tenhle by se mi do sbírky hodil!!! Byla jsem teprve na přechodu kousek od ČEZ a oni už stáli na křižovatce. Jezdím domů doprava, směrem na most a nebo taky můžu jet rovně, přes Závodu Míru. Kdyby ale jeli doleva, říkám si, bude průšvih, páč to si nehorázně zajedu. Kolem žaludku se mě zmocnil svíravý pocit. Ne, to nebylo vzrušení z blízkosti známé osobnosti, to byl hlad =D doma mě čekal smažáček a já tady trajdám po městě!! K mojí úlevě ale Háma vyrazil rovně a já si oddychla. Na semaforu jsem výjimečně čekala jen pár sekund (díky, dobrý Bože!). Pořádně jsem se opřela do pedálů a jela. Kéž by tak někde na Závodu Míru zastavila, prosila jsem v duchu. A bylo vyslyšeno!!! U Spor baru zaparkovali, vystoupili, Alešek si zapálil cigaretku....=D dojela jsem kousek od nich, slezla z kola a vyrušila je, jestli bych nemohla poprosit o podpis, až bude mít čas. Háma že jasně. Vytáhla jsem teda z kabelky blok a pero, ale mezitím se ke mně Háma otočil s kartičkou se svým obrázkem, kterou právě podepsal =D kývnul směrem k bloku, že takový věci on nepotřebuje =D poděkovala jsem a uháněla ke smažáku =D kousek dál jsem brnkla mámě, že se zdržím, ve stručnosti jsem jí to vysvětlila a bylo =D a Aleš Háma už na mě kouká z památníku =P