Listí se snášelo v pravidelných vrtulkách na zem. Jeden krásně zbarvený dopadl i ke Katčiným mohám. Zvedla ho a zamyšleně pozorovala barvy na něm. Červená, žlutá, zelená. Otáčela ho v prstech. Myslela na Toma. Na jeho černé vlasy a kontrastní světle modré oči. Na jeho dlouhý černý kabát a úzké džíny. Na jeho milý úsměv a bílé zuby. Najednou na svém těle ucítila něco měkkého. "Pardon!" Kateřina trochu poodstoupila. "Tome.." vydechla. Ten se usmál. "Já nejsem Tom. Jsem jeho dvojče." Katka se z toho nemohla vzpamatovat. "Nezajdeme na kafe? Nebo na čaj? Je chladno." nabídl Katce Tomův brácha a přitáhl si límec kabátu ke krku. Má úplně stejné chování jako Tom. "Můžeme. Stejně nikam nespěchám." Chvilku kráčeli parkem a pak zašli do malé útulné kavárničky. "Já jsem Marek." představil se Katčin společník a vřele jí stiskl pravici. Za hodinu, během které vypili kávu a snědli pár zákusků se docela poznali. Katka chtěla nějak odvést řeč na Toma, ale neodvažovala se a nakonec musela uznat že z Marka je velice zábavný společník. Když se chystali rozloučit, sklouzl Katce z prstu její oblíbený prstýnek. Oba se shýbli a hledali jej. Neúspěšně. Katku ztráta hodně mrzela, byl to její talisman. Věřila, že jí prstýnek nosí štěstí. Druhý den přirozeně musela do školy. Bála se, že bude zkoušená a bez prstýnku... Před školou na ni ale čekal Tom a už z dálky se usmíval. "Ahoj, Káťo." usmál se apodal Katce její prsten. "To...ti dal brácha?" "Ne, to jsem včera našel v té kavárně." Katka se zarazila. Ale tam byl přece Marek, tvůj brácha." "Nemám bráchu. Včera, jak jsem tě potkal, jsem tě chtěl někam pozvat a jako Tom jsem neměl odvahu." K nohám jim dopadl krásně zbarvený list. Oba ho chtěli zvednout a při tom  se jejich prsty dotkly. Usmáli se na sebe. Katka navrhla: "Tak to uděláme jinak. Dneska zvu já tebe. A Marka nech doma!" =)

Doufám, že se vám povídka líbila =) Psala jsem ji v neděli a teprve dnes jsem se dostala k tomu ji sem přepsat =(