Přistěhoval se  sem do Pardubic, když mi bylo 6 let. Začal pracovat ve středisku do kterého jsem začala chodit i já. Rychle jsem si ho oblíbila, byl to kamarád, byl to trenér volejbalu, byl to respekt a byl jako můj táta.Trávila jsem ve středisku víc času než doma a já si ho zamilovala. Člověka s větším srdcem, větším smyslem pro humor a úžasných smíchem jsem neznala.
Ano, čím jsem byla starší, dostala se do puberty, nadávala jsem na něj. Obšas se mi jeho rady a poučování příčili. Jenže vím, že to vždycky se mnou myslel dobře a toho jsem si na něm cenila.
Jezdila jsem s ním na prázdniny, na výlety. Všichni ho měli rádi. Chodila jsem si za ním pro rady, na pokec. Bavila jsem se s ním o všem. Od školy, přes kamarády, až po osobní až intimní věci.Nikdy mi neodmítl pomoci, vždy když jsem potřebovala byl na blízku a toho jsme si na něm všichni cenili.Vždycky měl úžasnou a pozitivní náladu, kterou přenášel na nás na všechny. Rozdával úsměvy na všechny strany. Záleželo mu na nás a nám záleželo na něm.
Jenže život je někdy krutý. Říká se že změna je život. Dozvěděla jsem se, že bude za pár měsíců přeřazen do Ostravy... Dlouho jsem si to neuvědomovala, protože byl pořád s námi, pořád veselý a my na to nemysleli. Jenže pak odešel....Strašně moc se mi stýskalo, přepadával mě smutek a často jsem plakala.
Místo něj přišel jiný vedoucí střediska, ale já si na něj nikdy nezvykla. Byl úplně jiný, nebyl to on.
Bylo mi strašně...jako kdybych ztratila tátu. Znala jsem ho 9 let, byla jsem s ním každý den...a on tam najednou nebyl.S kamarády jsme ještě dlouho vzpomínali na něj a na všechny zážitky s ním. Některé byli špatné a nepříjemné, ale většina z nich byla krásných...
Je to už rok a půl co se odstěhoval do Ostravy, na druhou stranu republiky. Od té doby jsem ho několikrát viděla, ale ne moc na dlouho...
Dneska jsem přišla do střediska...a on tam byl...Hezký, opálený chlap. Stejný a přesto jiný, jakého jsem ho znala...a já si uvědomila jak moc mi chybí. Za ten rok a půl. Uvědomila jsem si, že nemůžu vymazat nic z těch vzpomínek na něj a že je pořád hodně hluboko v mém srdci. On mě moc dal, on mě vychoval, on mi ukázal jak žít....od něj jsem se naučila všemu...
Dneska jsem ho viděla na pouhých pár minut, ale bylo to úžasné...přijel...byl tam...mohla jsem ho obejmout...dívat se na jeho vysmátou tvář
Pak odjel...já byla moc smutná, s kamarádkou jsme chodili jako dvě těla bez duše a vzpomínali na něj. Na všechno úžasné, co jsme s ním prožili a zároveň si uvědomili, že on už tam není a nebude...
Jenže také jsme si uvědomili, že tenhle člověk nám dal moc. Potvrdila se slova, že důležití lidé z vašeho srdíčka nikdy nezmizí a my je tam budeme mít navždy....pořád i po tom roce a půl ho mám moc ráda a strašně se mi stáská po všem co jsme se ním prožili a co už asi nikdy neprožijeme...
Je to strašný pocit...jako bych ztratila kamaráda, ale hlavně tátu... Jindro mám tě stále hrozně moc ráda i přes ty neshody si tě moc vážím a nikdy nezapomenu na vše co jsi mi ze sebe dal...