Na co je, když jste s někým pořád, ale víte, že to nemá cenu?
Na co je, když jste jen kámoška, ale chcete být i něco víc?
Na co je, snažit se splnit sny, o kterých víte, že se nikdy nesplní?
Na co je, bojovat o něco, když víte, že bitva je předem prohraná?
Na co je, snažit se získat něčí pozornost, když on o to očividně nestojí?
Na co je, dívat se někomu do očí, když ty jeho koukají jiným směrem?
Na co je, otáčet se k němu, když on odvrací tvář a otáčí se zády?
Na co je, nad něčím pořád přemýšlet, když to jen bolí?
Na co je, chtít s někým usínat, když víte, že chce usínat s někým jiným?
Na co je, krmit se hloupými nadějemi, když už žádné naděje nemáte?
Na co je, mít city, když vás pořád jen někdo zraňuje?
Na co je, doufat že zazvoní u vašich dvěří, když váš dům obchází?
Na co je, snažit se pořád připomínat, když asi zapomněl že existujete?
Na co je, myslet si, že snažení má cenu, když víte že nemá?
Na co je, prosit o lásku, když vaše prosby odmítá?
Na co je, chtít ho líbat, když víte, že líbá jinou?
Na co je, probouzet se každé ráno a myslet si, že to má cenu?
Na co je, chtít se vracet, když všechny mosty zpět jsou spálené?
Na co je, dívat se na jeho fotku, když on si na vás ani nevzpomene?
Na co je, trápit se, když on je v pohodě?
Na co je, trápit se, když on nevidí, že se s vámi něco děje?
Na co je, že píšu tenhle článek, když on si ho stejně nepřečte?