O této megalomanské akci jsem se dozvěděla v podstatě náhodou, jako reakce na jednu z pozvánek na Underworld mi přišla odpověď v podobě pozvánky na Big Combat 3. Když jsem si prohlédla stránky Desert Teamu, říkala jsem si, že to nemůže být nic pro mě, jelikož softové akce pro mě byly do té doby ještě zcela výjimečnou záležitostí. Čím více se však o Big Combatu mluvilo, tím více mě jeho podstata nadchla. "Tři tisíce lidí?" vyhrkla jsem na kamaráda, když se ptal jestli pojedu, "tak to tam nesmím chybět ani já!"

I když mi bylo sděleno, že komplet není povinný a můžu přijet oblečená jak chci, nechtěla jsem být zbytečně na očích a umínila jsem si vzít deserty po příteli. Co čert nechtěl, v pátek večer jsem je nikde nemohla najít. Co se dalo dělat, vyrazila jsem ve starých vietnamských urbanech, kožené bundě a helmě z Fallouta. To jsem ještě netušila, že v podobně civilním oblečení budu jediná, ale už příjezd do Milovic mi tuto domněnku nelítostně předhodil. Překonala jsem však počáteční stud a atmosféra registrace mě doslova pohltila.

Organizace v podání Desert Teamu byla vskutku megalomanská... Divila jsem se, že fronty postupovaly vzhledem k tak vysokému počtu hráčů poměrně rychle, navíc to byla skvělá příležitost obejít známé, prohodit několik vřelých slov, vrazit do pár lidí a uslyšet i něco opovržlivých nadávek, ale kdo by to na Big Combatu řešil?

Tři tisíce lidí bylo rozděleno na dva týmy a začala řež. Zpočátku jsme se spolu s částí AS Praha, se kterými jsme na tuto akci vyrazili (a kam mě Ratte naštěstí dotáhl), snažili zapojit do větších a alespoň trochu organizovaných zásahových skupin, ale během několika minut jsme se s Walorem mezi všemi těmi sofťáky byli schopní najít maximálně spolu navzájem a s ostatními jsme se pravidelně potkávali na mrtvolišti. Naše první smrt po několikaminutovém plazení terénem a ress každou půlhodinu nás namotivoval natolik, že jsme začali nabíhat v prvních liniích a snažili se vzít s sebou pár žlutých na mrtvoliště. Bohužel, počet ukořistěných fragů nešel objektivně spočítat, protože hodně lidí (na obou stranách) nepřiznávalo. Je pravda, že v tolika lidech bylo obtížné se orientovat a určitě ne všichni to dělali úmyslně.

Bylo mi trochu líto, že jsme ve hře pořádně nenarazili na nějakého organizačního velitele, ale ukočírovat tolik lidí by bylo zřejmě nemožné a je fakt, že zábavu (cíl) si člověk našel vždycky, pokud se snažil. I když pánům co stáli na cestách a kritizovali nedostatky na výstroji ostatních zúčastněných to tak asi nepřišlo, ale na druhou stranu se realizovali po svém. Vůbec rozmanitost hráčů mě dojímala. Všechny věkové kategorie, zastoupena byla obě pohlaví, co člověk a tým, to vlastní způsob hry a vyjadřování.

Všichni společně tvořili na mrtvolišti zeleně pestrý kolorit nejrůznějších vzorů, barev a typů maskáčů, v ruce klobásy, limonády či pivka. Tato situace mně osobně přišla zvláštní, nebo spíš zajímavá, protože zatímco jste si dávali do nosu, stále k Vašim uším doléhala střelba z nedalekého bojiště. Byla to taky skvělá příležitost se vyfotit se známými, vzájemně si ohodnotit kvéry a pořešit, na jakou akci pojedete příště. Ono jen si zapnout vysílačku a poslouchat vzkazy ostatních mnohdy zajistilo skvělou náladu... :-)

Nenapadá mě žádný souvislý popis děje Big Combatu, od začátku do konce to byla řež jak se patří. Nepřítel byl za každým rohem, i když ke konci spíš už převážně usedlý za svým oknem, a kropil ty nešťastníky, co se ve větších či menších skupinkách snažili dostat dovnitř. Každá situace byla značně individuální, počet nepřátel i jejich umístění býval mnohdy nemilým překvapením. Milovice jsou skvělá oblast pro podobné bitvy a příroda i zastavěná část kolem poskytovala mnoho možností k úkrytu. Vyhráli červení, i když není jasné, zda se tak stalo i pravidlově. Nejvíc se mi líbil poslední náběh, spolu s Rattem a Walorem jsme s válečným rykem naběhli proti obsazené budově... Hádáte správně, padli jsme během několika vteřin, ale demoralizace to byla značná, což usuzuji podle toho, že do nás začali střílet i vlastní.

Mě osobně se Big Combat líbil a proto jsem byla dost v šoku, když jsem si přečetla ohlasy na oficiálních stránkách. Podle mě od akce, která je uvedena heslem "Ve vzduchu bude víc kuliva než kyslíku," nemohl nikdo očekávat, že se s ním mezi tolika lidmi bude mít někdo čas zabývat dlouhodobě, navíc bez menších či větších chyb se akce takového formátu prostě neobejde. Kdo někdy pořádal ví, že je problém uhlídat lidí 50, nacožpak 3000. Navíc mi přišlo dost bizarní, že si stěžovali hráči, kteří byli schopní běhěm prvních dvou hodin hry naházet do éteru patnáct granátů, nebo možná i víc, o incidentu se slzným plynem a psem ani nemluvě. Je to přitom k podivu, že někdo není schopen pochopit slova: "Zakázaná je všechna pyrotechnika která dělá BUM." Organizátorům jsem zkrátka nezáviděla, těžko určíte viníka v budově, kde je několik set dalších hráčů.

Myslím, že Big Combat III nebyl takovým propadákem jak je bohužel v některých skupinách vzpomínáno, ale zajímavým pokusem a zpestřením naší všudypřítomné "lovecké sezóny". Desert Team podle mě nemá důvod ke rmoucení se nad letošním ročníkem, Big Combat III nemá v naší republice obdoby a třeba příští rok přijede víc lidí, kteří podobnou akci přijmou se všemi jejími klady i mínusy a po zásluze je docení. Minimálně já jedu příští rok znovu, poznám mnoho zajímavých lidí které pak budu moct zkusit zastřelit...

-mar