Dlouho jsem usilovně přemýšlela, co bych mohla napsat jako první článek do kategorie, kterou na svém vlastním blogu naprosto sobecky věnuji své osobě. :-) Nakonec jsem si řekla, že než abych tu propagovala hned svou oblíbenou muziku nebo literaturu, napíšu svůj životopis, ve kterém se budu věnovat své "LARPové kariéře" a třeba si konečně uvědomím, kdy nastal zlom a všední koníčky zmizely pod zásahy ostří meče a 6mm kuliček. :-)

Narodila jsem se 24. 9. 1988 ve Slaném. Máma měla hroznou radost, protože byla na mateřské a nemusela zrovna chodit do práce, i když jako sekretářka na nejvyšším státním zastupitelství se rozhodně manuálně nepředřela. Otec byl také nadšen, tou dobou dělal výpravčího ve vesnici, kde jsme bydleli i s prarodiči. Babičce a dědovi jsem se líbila, jen prohlásili, že jsem nějaké cikáně, protože jsem se narodila s kudrnatými vlasy.

Ranné dětství a školku si pamatuji jen v několika událostech, které se mi vryly do paměti. Jako správné dítě z vesnice jsem od 6 měsíců žužlala pálivé klobásy, což se časem projevilo na mé váze. Již ve školce jsem byla zdaleka nejvyšším a nejtěžším dítětem, které ovšem už skoro umělo číst. Moje koníčky se tehdy skládaly z četby (chodila jsem po domu s knížkou a nutila všechny předčítat), kreslení a různých her. Jelikož jsem díky své rozložitosti nebyla moc oblíbená, ujal se mě táta s dědou. Táta mi dal základní znalosti o kmeni Apačů a nechával mě hrát Vinetoua, děda mě pak učil jako správný celoživotní zaměstnanec Poldi Kladno zacházet s kladívkem, šroubovákem a sekerou. Je pravda, že dva kamarády jsem měla, Pepína a Milana, a s těmi jsme vymýšleli nejrůznější alotrie a megalomanské budovatelské či výzkumné projekty. V pěti letech jsem nastoupila do Základní obecné školy Slatina (dvojtřídka ve vedlejší vesnici), protože do města mě nechtěli přijmout o rok dříve, přestože jsem měla za tím účelem vypracovaný psychologický posudek. Naši se k tomuto urychlení rozhodli, protože jsem vypadala a uvažovala jako starší dítě - zřejmě protože jsem jedináček. Škola mě moc nebavila, nudila jsem se a i když mi šla a špatné výsledky jsem neměla nikdy, samé jedničky mi nehrozily ani v první třídě, protože by to znamenalo, že se musím na školu připravovat doma. Pohodlné dvojky a veget mi bohatě stačili.

O prázdniny před druhou třídou se stalo hodně událostí, které ovlivnili můj život. Naši se rozvedli, zůstala jsem ze svého rozhodnutí u prarodičů na vesnici a do stejné školy nastoupili o rok mladší Pepíno s Milanem. To byl zlom ovládající další tři roky na Slatinské základce, protože spolu s dalšími dětmi z vesnice jsme začali stavět bunkry a Nova začala vysílat seriály Xena a Herkules. Od té doby byl nejpopulárnější hračkou klacek, upravený na délku meče nebo hole. Coby Xena jsem se vrhala vstříct dobrodružství skrze křoví a klíšťata...

Přechod na ZŠ Komenského v Kralupech byl dalším významným mezníkem. Se svou partou jsem se až na výjimky rozloučila, prospěch byl průměrný a váha neklesala, což jsem u městské otrlé mládeže nepokládala za nikterak výhodné. V osmé třídě jsem se začala věnovat literatuře a tvůrčímu psaní s větším zájmem než doposud a dobré ohlasy jsem v devítce sklízela v regionálních novinách, literárních soutěžích a hodinách slohu. Navíc jsem vyrostla a přebytečná kila se více méně ztratila. Myslím, že onen nenapravitelný zvrat v mé osobnosti způsobili babička s dědou, když mi bez předchozího varování pořídili Play Station one s Tomb Raiderem a Soul Reaverem a následoval počítač. Začala jsem si rozumět s učiteli, dohnala vyznamenání pro příjimačky a dostala se na SOŠ Drtinovu, obor veřejnosprávní činnosti. V prvním ročníku jsem si pořídila Diablo II a téměř rok bylo v podstatě nemožné mě odpoutat od počítače. Viděla jsem Bladea a Pána prstenů...

Střední škola byla obdobím nových zážitků. Začala jsem pít a docela náhodou potkala kluka, který mě přivedl do skupiny historického šermu. Železný šerm mě začal bavit a kamarádi, kterých jsem doposud měla poskrovnu, mě naučili vydržet míchat spolu  nejrůznější alkohol, poznat krásu jamajského sena a hlavně mě naučili šermovat. V putyce, kam jsme chodili, bez ustání vyřvával metal. Na čarodějnice v prváku jsem se poprvé opila do bezvědomí. Již od druhého ročníku jsme s kamarádkou jezdili každoročně na Pragocon a chvíle, kdy jsem si tam vyrazila ve vlastnoručně ušitém upírském kostýmu, byla jen otázkou času. Nenosila jsem nic jiného než depresivně černou a ponořila se do klasické a fantasy literatury.

První akce, kam mě s sebou vzal bývalý přítel, byly Walorovi Warhammer Wars. Nehrála jsem, pouze jsem se účastnila jednoho kalebního večera. První akcí kde jsem se začala sama projevovat byla Kralupská Taurea téhož roku o prázdniny před třeťákem. Ušila jsem si první bojový kostým a jako barbarská sestřička se vyrazila prát s mečem zhotoveným od dědy z násady na krumpáč. Několik dní ve stanu mezi lahvemi od alkoholu a zbraněmi mi učarovalo... Bohužel na další akci jsem si musela přes zimu půl roku počkat, začala jsem chodit s Walorem, kterého jsem znala z předešlé skupiny a byla jsem od něj pozvána na Libušín. I když v kostýmu, bitvě jsem přihlížela a užila si velmi bujarý víkend. Na další LARPy jsem jezdila sice v radostné náladě, ale zato s obavami. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na realizaci vlastního RP.

Před létem se odehrál druhý díl Warhammer Wars, ale nedopadl nikterak úspěšně. V tomto roce mi Walor daroval airsoftovou brokovnici Mosberg 590 a v jeho prototypech linových zbrojí jsme společně vyrazili na Fico Farm Issue od Gearfish jako Bratrstvo oceli.

Přišla zima, kdy jsme se vyskytli pouze na Pragoconu, má povídka byla otištěna ve sbírce Stíny lidí tištěné k této příležitosti. Na jaře jsme pak jako každoročně vyrazili na Libušín. Po vzoru Walora jsem se zapojila do skupiny Kruh oceli a vyrazili jsme na dřevárenský Toll-in-Gauroth v upírské sestavě. Zde jsme poznali Griffina a Indiho, kteří dramaticky ovlivnili naší další herní i životní dráhu. Walor se učil stejně jako oni uměleckým kovářem a na moment toto povolání brigádní formou neminulo ani mne. Byli jsme na několika železných bitvách, na Krakovci jsem poprvé za Thoronova pobočnictví vyrazila do železné bitvy. Byl to úžasný zážitek... Má novela Bojovat se umístila na 34. místě v Ceně Karla Čapka. Přes léto jsme sehráli vystoupení scénického šermu pro dětský tábor v pirátském stylu, kupodivu veskrze úspěšně. Fallout v tomto roce jsme zažili s pohledu CP, Walor jako párač a já jako robot. Projevila jsem se i s prvním výstupem orientálního tance. Na Taureře jsme byli jmenováni do vedoucích pozic ve vládě nad městem vysokých elfů. S Walorem jsme navštívili pražský městský LARP Faros Desperados a Walor přišel s myšlenkou stvoření Underworldu, který se vydařil na první skupinově pořádanou akci relativně úspěšně a já tu vystupovala porvé jako velitelka upírů.

Další rok byl tradičně zahájen Pragoconem, s Walorem jsme vyrazili sklízet ovace na Trpaslicon a přišel další Libušín, kde jsem netradičně neseděla v hledišti ale opět jsem se vrhla do bitevní vřavy. Thoron zorganizoval první Gothic a po něm jsme si jeli odpočinout na další Toll i přes to, že jsem za týden maturovala. Maturita byla složena úspěšně a stejně tak byla i zapita díky štědrému finančnímu ohodnocení od táty. Pokusili jsme se v rámci Kruhu oceli uspořádat softový Fallout Madness, ale neúspěšně. Přišla Taurea, na které jsme se jako temnoelfští zloději necítili zrovna nejlépe... Účastnili jsme se dalšího Falloutu, tentokrát jako žoldáci, ale mě a Walora zradilo zdraví, angína byla silnější a jeli jsme domů dřív. Nastoupila jsem z vlastního uvážení na učňovský obor krejčí, jelikož jediná vysoká škola, tvůrčího psaní, stála 60 000,- za rok, a tak si na ni musím nejdřív vydělat. Druhý Underworld se mě osobně zdál jako propadák. Walor připravoval pravidla docela dlouhou dobu, ale komunikace ve skupině jaksi selhala, bez zvláštního přičinění. Nechali jsme se inspirovat Dagonetovým Bitefightem a opět si užívali zimního spánku.

Po Libušíně, kdy jsem začala pracoval, zanechala učňáku a přestěhovali jsme se s Walorem sami do pronájmu v Kralupech, jsme se účastnili druhého dílu Gothicu pořádaného Thoronem na hradě Točník jako CP, od skupiny jsme se oddělili. Mimo Falloutu, který jsme si tentokrát užívali především z pohledu přes hrdlo lahve, jsme nikam nevyrazili až do dalšího Underworldu, zahlceni jeho přípravami. Po jeho ukončení jsme měli smíšené pocity, ale také jsem se potkala s Hanzem z AS Praha a byla pozvána jako velitelka B. o. S. na jejich elektricky zaměřený Fallout RP. S vlastnoručně sestrojenou zbrojí a odměnou za nejlepší kostým se mi zvedlo sebevědomí natolik, že jsem byla ochotná nechat se nafotit na Miss airsoft a rozhodnout se, že zkusím přijímač, i když s Walorem vystupujeme jako samostatná skupina LARPcity. Mimo jiné mě taky Ratte dotáhl na Big Combat III, kde jsem naprosto podlehla kouzlu airsoftu. Zároveň jsem začala externě spolupracovat s dalšími organizátory a konzultuji pravidla.

Momentálně pracuji jako technická redaktorka, starám se o kotě Kocoura a přerostlé štěně Davida Listra (kříženého pudla Arnolda Rimmera si nechala babička), dva potkany a samozřejmě Walora. Matka se podruhé vdala a dokonce mám i nezvedenou nevlastní sestru. Po práci jdu na pivo a pak domů, nebo domů a na pivo. Doma řeším další LARPy, web, fórum nebo něco vyrábím (když nepočítám časberoucí domácí práce) a do hospody chodím v podstatě jen s lidmi, které znám z akcí. Víkendy trávím na softu, akcích nebo si vyrazíme na techno. Ptáte se, jak může takhle člověk dopadnout? Odpověď je nejspíš uvedena někde výše. Ptáte se mě, jestli jsem šťastná? Svůj život bych nevyměnila ani za celé království...

-mar