Již někdy v říjnu loňského roku, v podstatě v mých airsoftových začátcích, jsem začala od Ratteho i jiných znalejších slýchat o akci zovoucí se Stalingrad, probíhající v Milovicích. Ač jsem ještě pořádně nevěděla, do čeho jdu, po Big Combatu jsem svou účast přislíbila. Na začátku ledna jsem si to však chtěla rozmyslet a zůstat doma. Předběžné předpovědi, - 16° C, mě vskutku ochromily. Jelikož jsem ale nemohla jet na Rodokmeny ani Snowy Madness (a navíc mi byly přislíbeny vaťáky), nakonec jsem svolila a počaly přípravy, které pro mě a Walora kulminovaly o páteční půlnoci před sobotní akcí. Mimo vaťáků jsem Ratteho stáhla i o německou výstroj, navíc mi velkodušně zapůjčil novou P-90 a až na to, že jsem zapomněla brýle, jsme nakonec společně s Walorem vstali v nekřesťanských 6.00 ráno a vyrazili na vlak.

Cesta z Černého mostu ve Vinařově Golfu v doprovodu Terazkiho škodovky byla na dálnici vskutku zajímavá. Divila jsem se, jak nás může železný drak na zádi stíhat, ale poté, co nás předjel a uviděla jsem nápis ve stylu "Čumíš, vole, co?", už jsem se nedivila. Na benzínce jsme se srazili ještě s Hagennem převážejícím ve svém novotou skvoucím voze Johnyho a al-Adama. Začalo být veselo. Po kafi a zjištění, že pivo lze chladit i v kapse, jsme mohli pokračovat. Pravda, Johnyho navigace nebyla bezchybná, ale po jedné otočce jsme dorazili na místo.

Na místě jsme se dovystrojili, navlékli na sebe všechny volné kusy oblečení, Johny se vytasil s teplým čajem, Ratte zatáhl Terazkimu náhradní ponožky a přesunuli jsme se k registraci, která se odehrávala v plně funkčním bunkru. Pravda, dveře takřka nepřežily Krysův pokus o vstup, ale nakonec byl systém mechanismu opraven a dostali jsme se dovnitř. Bylo tam teplo, světlo, teplo, dostatek prostoru a teplo. Nejvíc jsme ocenili teplo.  Pro dlouhé chvíle nudy jsme si s sebou brali meče a přišla chvíle je vyzkoušet. Po chvíli byl proti mně použit "skládací" útok spočívající v uchopení záštity a podražení nohou (v učebnici šermu to proboha nehledejte – viz foto v profilu) a utrpěla jsem prstové zranění. Při shánění léčebných prostředků Walora napadlo oslovit německého zdravotníka a světe div se - disponoval náplastí. :-)

Konečně započaly předherní přípravy. Neobešly se bez organizačních průtahů, ale co by to bez nich bylo za akci, že... Po hromadném focení jsme se rozdělili na skupiny "dobovou" a „zbytek“ a od té doby jsme Krysu několik hodin nezahlédli. S Walorem a Terazkim jsme utvořili cosi jako debatně-útočnou skupinu a vyrazili. První střet se odehrával u autodráhy, kde zrovna probíhalo cosi ne nepodobného škole smyku, avšak všem vozům jsme se úspěšně vyhnuli a ztratili Walora. Statečně, na konci výpravy, jsme se přesouvali na taktické pozice... Bohužel jsme o tom asi zapomněli říct rusům a po několika minutách marného zírání skrze kolimátory do lesa započal náš nikotinový maraton a vnitřní rozkoly typu močit/nemočit v souvislosti s okolním mrazem. Vskutku kultovní byla Terazkiho hláška "Koukám že to berete taky tak trochu LARPově," poté, co nás vyhledala Walorova dušička a zapálili jsme cigaretu.

Po několika minutách a vykouřených žvárech jsme se opět už jen s Terazkim přesunuli k domu obsazenému socialisty. Pokusy o demoralizaci pomocí německých sprostonárodních písní a trefných hesel selhaly. Pozorovali jsme je zdáli, provokovali je stoupajícím dýmem, a když nám začala být větší zima než doposud a díky zoufalým německým výkřikům jsme se začali cítit provinile, proplížili jsme se do první linie. Když už to vypadalo, že se aktivně zapojíme, zjistili jsme, že dostřel na balkón s vyčuhujícími čapkami je nad síly našeho vybavení a zimohřivé baterie začínají vypovídat službu. Sebevražedné organizace náběhů selhávaly. Efektivní ofensiva se zdála být nemožnou a přítomnost několika rusů za zdí, za niž jsme se kryli, nám také na duchu nepřidala. Díky včasnému zákroku dorazivších posil však byli rusové nuceni zůstat ve svém komunismem prožraném sídle.

Opět jsme se srazili s Walorem, kterému již baterka dokonala úplně. Střídajíce se o P-90 jsme ještě chvíli setrvali na pozicích a potom se odebrali směrem k dobové motorce se sajdkárou, která se naprosto herně vyskytovala porůznu na aktivních frontách. Zasmáli jsme se při postupu podél obsazené budovy za pomocí krytí přítomného jeepu a shledali se ze zbytkem výpravy mimo Vinaře, který si musel do Prahy odskočit pro sourozence. Vyfasovala jsem od Ratteho novou baterku, zapálili jsme cigarety a zpozorovali nepřátelsky naladěné ruské protivníky srocující se před domem. Mezitím byli odstraněni dva snipeři, kterým jsme se dobrou čtvrthodinu posmívali. Jednoho z nich zabil Ratte tím, že k němu došel a upustil na něj granát. Kupodivu ani jeden z nich nevystřelil a posměšky snášeli oba taktéž vytrvale. Ratte měl vůbec několik zajímavých chvilek. Hrdinsky se vrhnul s vytaseným mečem proti budově a stejně hrdinsky zemřel. O další perličku se postaral Terazki, který si s třesoucíma rukama zapálil a jal se vyprávět popis svého pádu. V zápalu boje totiž napůl zapadl do šachty, a bůhví jak by to dopadlo, nebýt včasného zákroku spolubojovníků. Nicméně to vzal sportovně a za chvíli už se na toto téma hlásili vkusné i méně vkusné vtípky. Faktem však je, že při ruské ofenzivě jsem sundala dva členy strany, a srdce mě hřálo pocitem dobře odvedené práce, což se však nedalo říct o mých nohou, pečlivě zateplených třemi páry ponožek.

Nastal další přesun. Společně jsme se brodili závějemi a vyhlídli si velmi pěkné místečko zpola kryté křovím. Walor popadl P-90 a zmizel. Všichni začali vytahovat své zásoby a po občerstvení sestávajícím ze zbytků vánoční kolekce, housek a sušenek jsme zjistili, že se nacházíme uprostřed herního pole. Co se dalo dělat, našli jsme si útulnou místnost v jednom z místních homeless-hotelů a pokračovali v zaujaté debatě.

Manuálního škorpiona, kterého jsem dostala na Silvestra, jsem samozřejmě nechala ve Vinařově autě… Nicméně ten se ohlásil, že už bude na místě a tak jsme za ním s Walorem vyrazili, jelikož při své chrabré akci zrušil i druhou baterku. Když jsme spatřili Vinaře za volantem, kterak zápasí se smykem, zprvu nás to vyděsilo, avšak za chvíli jsme došli k závěru, že ho to baví. Pohled na Terazkiho škodovku přestavěnou do podoby iglú nás zarazil, ale v podstatě nijak zvlášť nepřekvapil. Odkud vítr vane jsme zjistili, když jsem ukopla kus obložení a Vinař se nepřímo přiznal. Nasedli jsme, vychutnali si pár profesionálních smyků, dorazil zbytek a přesunuli jsme se do Hagennova auta. Bohužel, moderní pohon 4x4 neregulované smyky nepřipouštěl, zato v rychlostním závodě vyhrál na celé čáře. Následovalo poslední pošermování a přesun do Milovické hospody, kde jsme nad jedním pivkem a klobásou začali rozebírat prožité chvíle na rusko-německé frontě.

Pokračovali jsme v pražské hospodě u Horkých, bohužel opět bez Vinaře, kde jsme u jednoho rozhodně nezůstali. Mimo družného rozhovoru začal Ratte rozebírat zbraně, Johny s Adamem mu kradli osičky, dorazil Hanz, momentálně zaneprázdněn zkouškovým obdobím, objevily se inkrimované fotky ze Silvestra a Walor konečně zjistil, kdože mě vlastně na nich líbá, ale když se vysvětlilo, že to byl Johny a ještě při našem nezapomenutelném tanci u tyče, značně se uklidnil.

Nastal čas vyrazit k domovu a smutné loučení… Prahu jsem opouštěla sklesle, avšak cesta metrem společně s Johnym, který měl z hospody vyrážet už před více jak hodinou, při debatách týkajících se příprav Avalonu a zaturbanovaným islámistou ve vedlejším vagónu, mi toto příkoří částečně vynahradil. Po zastávce v Kralupském baru jsme dorazili domů, zkontrolovali omrzliny a začali se těšit na další akci.

A když jsem byla po několika dnech pochválena za slušný zákrok od našeho pana zbrojíře, řekla jsem si, že jsem všechna ta zimní příkoří přeci jen nepodstoupila nadarmo…

-mar