Ač trápení sužuje mne
v noci i ve dne,
ač kroužíš nade mnou
černočernou tmnou,
statečně čelím ti ...

Čelím Tvým ohněm naplněným očím,
Tvým černým křídlům, co se kolem mne točí,
Tvým sevřeným rukám v pěst,
vyprávějíc s černou růží zvěst.
Moji duši těžší leda o bolest ...

I sesíláš ty na duši mou
kletbu noci, s níž smrtelníci mřou
a s nimi i jejich naděje?
Cožpak budeš již na věčnost sladkých snů mých zlodějem?

Byť okusím tu trpkou chuť osudu,
pokusím se být někým jiným,
i když vím, že jím nebudu ...