Procházela dívka bledá,
držíc růží kytici.
Procházela u kostela,
v bouři výřící.

Bouře řvala do všech stran,
bičovala dívčí tělo.
Přetvářela každou stráň,
její srdce oněmnělo.

Necítíla lítost ani žal,
svírajíc růže v náruči.
Co krásné bylo osud vzal,
cestu jí tak označil.

Ruiny mýjí,
v duši prázdno.
Růže svíjí,
rozhlíží se kradmo.

V ruinách stín,
muže stojícího.
Je jako dým,
příbytku bortícího.

Dívčíno srdce poskočí,
"Můj milý, jsi to ty!"
Ze své cesty odbočí,
do noční nicoty.