Víš jak by to bylo krásný... Jít do šatny a zdržet ho tam, aby jsme tam byli jenom sami dva... A vyndat Nůž!! Couval by ke stěně a vystrašeně se ptal, co to dělám... Pořád by couval, až by narazil na stěnu.. Totálně by byl vystrašenej, na nic by se nezmohl... jenom by se ptal.. Možná by i začal kričet, ale spíš by hrůzou ztratil hlas.. O nic by se nepokusil, věled by, že už nic nezmůže.. že se neubrání... Došla bych až k němu- nůž v pravý ruce, který by mířil přímo na jeho tvář.. Pomalu bych mu ostrým hrotem přejela po tváři... Za chvíli by mu stékala krev po oblíčeji a po oblečení.. Zbláznil by se, ovládl by ho strach..

A potom jenom namířit nůž na jeho srdce.. a ptát se proč? Jenom by mlčel.. Nechápal by... Ani by se nezmohl na slovo.. Do ticha by se ozval jenom můj posměšný smích.. A pak prostě říct: ,, Je mi tě líto" a bodnout... A dívat se mu do očí.. Ten šok, ten strach a ta bolest... Utrpení.. Možná by i začal litovat.. Vytáhnout nůž z rány.. a znovu bodnout... Poslední pohled a Sbohem.. Otočit se a poslední, co by kdy v živote viděl by byl můj černý kabát, který by vlál za mnou.. Zabouchnout dveře a neotáčet se...