Smutek...neznám jiný cit než chlad a smutek... Co je to radost? Neznám smích. Láska je cizí, neskutečný cit. Jsem ještě vůbec člověk? Chladná, smutná a neskutečná. Právě sedím v mém prostorném pokoji a z každé stěny je cítit ten mráz. Jediný Vánoční svícen u okna a malá svíčka na stole vnáší světlo do tmy. Naději do vyhaslé duše. Smutná písnička hrající pořád dokola utvrzuje v tu nudou, smutnou a depresivní náladu. Samota, klid, beznaděj.... Ale neřekla bych, že se mi to nelíbí, spíš naopak. Menší nepořádek je to jediné, co bych tady změnila, jinak nic. Ta prázdnota je nádherná. Ale to nikdo nedokáže pochopit. Ale proč? Na stole je pořádná vrstva prachu, už dlouho nikdo neuklidil, ani žádného předmětu se nikdo nedotkl. Pouze sklenice a láhev s nějakým pitím dokazuje život. Samota.... není zlá ani ošklivá, ale krásná. Zvuk klavíru a výrazný hlas z kazety se rozeznívá celým pokojem. Na podlaze je poházeno pár starých fotek z těch dávných dob, kdy jsem nebyla sama a dokázala jsem se smát. Ale časem se úsměv vytratil a všechny vzpomínky jsem uložila hluboko do paměti a už na ně radši ani nevzpomínám. Chlad ale proniká do mého těla a pomalu mi mrznou prsty. Mít teploměr, asi by v něm zimou zamrzla rtuť. Občas si tu připadám, jako ve sklepě, ovšem není tomu tak. Na zdi pořád ještě visí ta fotka... Fotka dvou šťastných lidí, kteří se měli rádi...Vezmu sklenici a dopiji z zbytek pití, nejspíše vína a sklenici zlostně hodím po obraze. Sklo se poškábalo a sklenice je na kousky. To mě rozzuří. Hodím po obraze ještě pár tužek a nakonec ho sundám ze zdi a hodím na zem. Au! Řízla jsem se do prstu. Je ovšem natolik zmrzlý, že neukápne ani kapka krve.Ne, už se nechci změnit. Mě se to líbí tak, jak to je. Ten monotónní zvyk. Trochu sebou trhnu, když uslyším zvon z nedalekého kostela. Odbíjí půlnoc. Napadne mě, až se zvon rozezní na moji počest. Uslyším ho jen z slabě z dálky, pořád se vzdaluje. Chce se mi spát. Cítím se unavená a upadnu na podlahu, do hlubokého, věčného spánku a z prstu mi ukápnou poslední kapky krve, mojí poslední naděje....