Sedím tady a smutně koukám na nebe,
vzpomínám na chvilky, kdy jsme byli spolu.
Proč jen pořád nemůžu zapomenout na Tebe?
A každá taková myšlenka mě sráží až úplně dolů.

Kdoví jestli alespoň jedna z těch hvězdiček tuší,
jak moc Tě mám pořád ráda.
Kdybych jen mohla vyléčit svou bolavou duši,
jenže to nejde, když mi ukazuješ už jen svá záda.

Sedím tady a srdce mám zlomené,
proč jen ho nemůžu mít z kamene?
Věděla jsem, že rozchod hodně bolí,
ale netušila, že daleko víc, než výprask holí.

Pořád tady sedím, ale už je ráno
a hvězdy nahradila sluneční zář.
Proč jen mi to je osudem dáno,
že už nikdy neuvidím Tvou tvář?

Vím, že čas nemůžu už zpět vrátit,
nikdy však toho nebudu litovat.
Nechtěla jsem Tě nikdy ztratit,
teď už můžu jen vzpomínky uchovat.

Nezbývá mi nic jiného než se s tím vyrovnat,
je to těžké, vždyť tě tak miluji.
Jsem si ale jistá, že už nikdy to nepůjde urovnat,
a jak tělo bez duše do postele se stěhuji.

Zavírám oči ale ještě nechci spát,
neustále do hlavy mi vcházíš.
Nechci usnout, určitě se mi o tobě bude zdát,
už takhle mi moc scházíš.