Tvé hnědé vlasy jsou jako strom,
pod jehož korunou seděl jsem já.
Slunce a stráni hrálo si s paprsky,
modravá obloha, ty byla jsi nádherná.

Kvítek po kvítečku, vložil jsem do dlaní,
sedminkrásky žlutavý jas.
V dálce slyšel jsem ptačí zpívání,
na louce zastavil se čas.

Naivní básník seděl sám v trávě,
díval se do tvých zelenkavých očí.
Vzpomínky pluly mu v hlavě,
svět pro jednu lásku se netočí.

Odcházel z louky zlomen a sám,
už nikdy nespatří dívku svoji.
Uvěřil svým snům a pohádkám,
zlomené srdce opravdu bolí...

Uvěřil svým snům a pohádkám,
zlomené srdce opravdu bolí...