Co k tomu dodat, kamarádi jsou byli a budou.

Člověk nemůže být snad šťastnější, když má kamaráda nebo kamarády kteří jej podrží když potřebuje a naopak. Já osobně jsem měla spousty kamarádů, všechny jsem znala jménem, věděla kde bydlí, chlastali jsem spolu a různý věci, oni mě spíš brali jako holku, kterou mužou sbalit využt o odkopnout.  Jelikož jsem nebyla nějak moc oblíbená, tak jsem byla ráda, že mě berou ty starší "taková a hustá elita" a já patřím k nim. Sice jsem se stýkala se svými starými kamarády ale to už bylo tak že jsem si s nimi neměla kolikrát co říct.
Asi o největší utrum mi s mými "hustými" kamarády udělal bývaly přítel, který by žárlivý až hrůza a já se přestala s lidmi stýkat, co jse se s ním rozešla, tak jsem k nim hledala zpátky cestu, ale už to nebylo ono a tak jsem hledala přátele jinde. Vlastně jse jich moc nenašla, alespoň ty o který je co stát.
Zdá se to jako paradox, ale když si člověk postupně uvědomí, že má kamarádů spousta a muže říct že je oblíbený a kamarádi nejsou falešní, muže si říct že je šťastný. A když si člověk uvědomí, že má tunu kamarádů většina z nich je falešná a pár jsou ti praví, je nejšťastnější, a to si myslím že jsem já. Jeden kamarád tu byl vždycky a většinou na to vše koukal z povzdálí, vždy mě varoval nebo radil dobře, šel pro mě do pekla aby mě mohl vrátit zpět. Vždy mě učil a učí jak se s životem poprat a sám řiká, že se ode mne učí taky, je fakt, že nevím jak se ode mne muže učit.Ani nevíte jak je to krásný se ráno probusit s pocitem, že máte jednoho pravého kamaráda kterému mužete věřit.
A nejkrásnější je to když víte, že se budete vídat i v budoucnu když budete mít rodinu a bydlet každý na druhé straně republiky....

Pozn pro Pavla: ,,Děkuji, že jsi ze mě udělal to co jsem a máš na tom velkou zásluhu a že nejsem "vymačkanej citron".