Nemusím vůbec nic...   10.Únor 2008


Jednou mi někdo řekl, že člověk musí jenom umřít – jinak nic. Tak jsem o tom začala přemýšlet a postupem času se podle toho i začala chovat. Proto je možné, že mě moje okolí odsuzuje… ale přestala jsem to po nějaké době řešit. Asi nejste v obraze a nechápete, co tím vlastně myslím, tak se vrátíme na začátek…

 

Byla jsem vychovávána jako slušná křesťanka, a tak jsem byla asi až do svých 15 docela tichá. Asi bych taková byla dodnes, kdybych se nezačala zajímat o esoterické vědy a nenadchla se pro buddhismus tak, že jsem z křesťanského života dočista zběhla. Naši mi překvapivě nebránili. Mysleli si, že to je jen přechodné a že mě to časem přestane bavit. Jenže se spletli. Nejdříve jsem začala meditovat, potom jsem se začala zajímat o vykládací karty a pak i o různé další věci. Změnila jsem se vlastně od základu. Do toho k nám na gympl přišel nový praktikant, který nás měl na tělocvik. V tu dobu jsme v rámci tělocviku chodili plavat na místní krytý bazén. Dalo se říct, že to byla moje domácí půda, protože jsem až do ne dávna závodně plavala. Plavání jsme měli vždycky ve čtvrtek na sedmou ráno. Ten osudný čtvrtek jsem byla ještě trochu rozespalá, když jsem vstupovala do vestibulu krytého bazénu. Moje podpatky klapaly o kachličky, což se samo sebou rozléhalo všude kolem. Klapání mých podpatků upoutalo pozornost kluka, který stál u bufetového okýnka. Málem se mi podlomila kolena! Byl naprosto úžasný. Pořádně jsem si ho prohlédla – pěkně od hlavy až k patě a zase zpět. Jo, šla bych do toho. Tipla bych mu tak 17, maximálně 18 – čili přesně pro mě… Jen jsem dosedla k holkám, už jsem spustila: „Holky, všimly jste si toho kluka u bufáče? Je naprosto úžasný. Dala bych si říct!“ „Ne, nevšimla jsem si nikoho,“ odpověděla Ivka a i ostatní holky se tvářily nechápavě. „Kolik mu tak asi je?“ zeptala se mě Pavla. „No,“ zamyslela jsem se, „tipla bych tak okolo 17. A kdybyste viděly ty očička, tu zlatou pusku…“ „Jenom se nerozplyň,“ ušklíbla se Míša, která mě z nějakého neznámého důvodu nesnášela. Její pošklebky jsem nikdy nevnímala, a tak jsem je přešla i teď. Chtěla jsem ještě něco říct, ale nemohla jsem, protože se tam najednou objevil ten klučina v doprovodu našeho profesora. Že by nový žák? Blesklo mi hlavou. „Děvčata,“ začal náš profesor, „to je Filip Hustý, bude mít u vás praxi na tělocvik. Údivem jsem se nemohla skoro nadechnout. Holky málem vyprskly smíchy a navíc jsem měla dobrý výhled na to, jak se Michala šklebí. Sakra! Jestli mě slyšel, tak se z toho asi jen tak nevykecám. „Tak si běžte pro klíče,“ pokynul nám profesor. Všechny holky šly kromě mě a mojí nejlepší kámošky Káji. Zůstala jsem sedět na židli. Měla jsem krátkou sukni, takže jsem si řekla, že bych na sebe opět mohla upozornit. Ležérně jsem si přehodila nohu přes nohu. Samozřejmě mi můj záměr vyšel. Filip si mě prohlédl. Nejspíš přemýšlel, jestli taky patřím do třídy nebo jsem tam více méně náhodou. „Běž už taky Filipe. Já se postarám o omluvenky,“ pokynul mu profesor. Slovy se nedá vyjádřit, jak moc se mi ulevilo. Při představě, že bych měla před naším novým praktikantem říct, že nemůžu plavat z normálních ženských důvodů, bych se asi propadla studem. Před profesorem mi to tak nepřišlo. Takže jsem se bez problému omluvila. Když se omluvila i  Kája, šel profesor do šatny. Jakmile zašel, vyprskla Kája smíchy. „Teda, to se může stát fakt jenom tobě! Ze všech možných kluků si musíš vybrat právě nového praktikanta,“ kroutila nevěřícně hlavou. „To není vtipné, co když mě slyšel? To by byl megatrapas,“ okřikla jsem ji. „Ale jdi, přece není netopýr, aby slyšel tak dobře,“ ušklíbla se Kája. To už jsem ale stála u skleněných dveří, které oddělovaly vestibul od samotného bazénu. „Páni, proč musí vypadat tak úžasně? Jak mám chodit do těláku, když se mi z něho podlamují kolena? Vždyť nebudu schopna nic říct, natož se pohnout. „Ty? Taková držka? Tak to se mi nechce věřit,“ poznamenala Kája. Jo, je fakt, že v poslední době jsem se hodně změnila. Byla jsem drzejší a taky jsem přestala být ta stydlivá tichá holčička, ale tohle byla naprosto nová situace! Nevěděla jsem, co mám dělat, jak se správně zachovat. Proč to nemůže být úplně obyčejném kluk, který si šel zaplavat? Nakonec jsem se rozhodla, že to nechám být. Je to profesor – takže zakázané území. Jenomže, ono zakázané ovoce nejlíp chutná… I přes toto přesvědčení jsem se snažila sama sebe ukočírovat. No, jenomže osud tomu chtěl jinak. Kamkoliv jsem ve škole šla, potkala jsem našeho praktikanta. Nemám ve zvyku klopit hlavu a dělat se neviditelná, takže jsem to nedělala ani v tomto případě. Když jsem ho ten den potkala poprvé, pozdravila jsem ho a pak jsem jen procházela kolem něj.

 

Další čtvrtek už jsem plavat mohla. Měla jsem sice speciální plavky určené přímo pro plavce, ale proč bych si je brala, když moje bikiny vypadaly rozhodně líp? Sedly jsme s holkami na lavičku u bazénu a čekaly na oba profesory. Když jsem viděla Filipa, málem jsem spadla z lavičky. Nedovedla jsem si představit, že bych měla vstát, skočit do vody a plavat. Nejdřív Filip zkontroloval docházku. Při mém jméně se zarazil. „Hm, nová tvář. Minule jsi neplavala, že?“ Zeptal se. „Ne,“ odpověděla jsem krátce. Když dočetl všechna jména, řekl: „Tak, šup do vody. Dáme si čtyři bazény na rozplavání.“ Jen jsem se pousmála. Naprostá brnkačka. Došla jsem ke skokánku, zkontrolovala, zda mám dobře utažené bikiny, vylezla na blok a skočila šipku. Myslím, že byla naprosto dokonalá. Vzala jsem čtyři bazény kraulem. Když jsem měla odplaváno, některé spolužačky teprve lezly do vody. Posadila jsem se vedle skokánku a čekala. Najednou jsem za sebou uslyšela: „Ty už jsi odplavala ty čtyři zadané bazény?“ V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Nádech, výdech. Otočila jsem se a s úsměvem jsem odpověděla: „Samozřejmě, vždyť je to jenom sto metrů.“ „Ty už jsi někdy předtím plavala?“ zeptal se se zájmem. „Ano, až do nedavna jsem se dokonce účastnila závodů,“ usmála jsem se. „Hm, a co bys řekla na malý závod?“ Nevěřila jsem vlastním uším. „No, víte… pane profesore, bez urážky, ale opravdu se chcete ztrapnit?“ Jejda! Vážně jsem řekla něco tak drzého? Proběhlo mi hlavou. Evidentně jsem ranila jeho mužskou ješitnost, protože prohlásil: „Víš, ne nadarmo se říká, že pýcha předchází pád.“ „Děvčata, z vody,“ řekl, když holky doplavaly. Nechápaly, co se děje. Tak se jedna z nich zeptala a dostalo se jí této odpovědi: „Vyzval jsem vaši spolužačku k závodu.“ Holky se na sebe nevěřícně podívaly, ale mlčely. Přišel k němu náš profesor a polohlasem mu řekl: „Filipe, neblbni, Alex plavala závodně. Vyhrávala. To nemůžeš vyhrát.“ Tohle jsem slyšela mimo Filipa jen já. Jenomže náš praktikant mi chtěl dokázat, že se pletu. „Dobrá, na jak dlouhou trasu to bude? 100, 200 metrů nebo víc?“ Zeptala jsem se. „Vyber si sama,“ řekl a nejspíš si myslel, jakou mi snad neprokázal čest. „Tak jo. Chci závod na 500 metrů.“ Jasně jsem viděla, jak Filip zbledl. „Na to není čas. 100 metrů bude muset stačit,“ vymluvil se rychle. Holky se šklebily. „Dobře, jak chcete,“ usmála jsem se. Profesor nám měl odstartovat. „Na bloky, na místa, hop!“ Startovním skokem jsem získala první menší náskok, zabrala jsem na plné obrátky. Stovka pro mě byla naprostá brnkačka. Výhra jak by smet. Holky mě odměnily bouřlivými ovacemi. „Jsi vážně dobrá,“ řekl udýchaně Filip, když doplaval. Holky jen těžko potlačovaly smích. Smích dusil dokonce i náš profesor. No, asi jsem si zavřela definitivně dveře k jeho získání. Sakra! Proč neumím držet pusu? Proč musím mít vždycky drzé poznámky? Byla jsem zoufalá.

 

No, takhle to začalo. Nakonec se stal  zázrak a když u nás Filip dopraktikoval, nějak jsme se dali dohromady. Chodili jsme spolu asi půl roku. Pro mě to bylo 6 měsíců nekonečného štěstí. Jenomže pak se se mnou Filip rozešel. Řádně jsem to obrečela. Navíc jsem se dozvěděla, že po celou dobu, co se mnou byl, měl ještě svou stálou přítelkyni, se kterou chodil už 4 roky. Moje zlomené  srdíčko se už nikdy neuzdravilo. Ani teď ještě není v pořádku. Snažila jsem se zapomenout, ale nešlo to. Nakonec jsem to vyřešila novým vztahem, ze kterého jsem po třech měsících vycouvala. Paradoxně mi pomohl právě Filip. Od té doby jsme si občas zašli na kafe a pokecali, tak obecně o životě, o nových objevech i o blbostech. Po nějaké době mi na rovinu řekl, že by mě chtěl jako milenku. To se neslučovalo s mými zásadami. Vycouvala jsem s tvrzením, že ho mám ráda jako bráchu. Chvíli na to jsem začala chodit s perfektním klukem, o kterém jsem si myslela, že by mohl vyléčit moje srdíčko. Zpočátku všechno bylo super, dokud… no, podíváme se na to zblízka…

 

„Jdu s bráchou večer na kafe,“ oznámila jsem jednou Rosťovi a absolutně mě nezajímalo, co na to říká. Vždycky jsem si dělala, co jsem chtěla. Potřebovala jsem svoji volnost a taky jsem nechtěla udělat stejnou chybu jako s Filipem. „Už zase?“ podivil se. „Neviděli jsme se víc jak měsíc,“ pokrčila jsem rameny, „ máme si co vykládat.“ „No, ale ty s ním jsi skoro  víc než se mnou,“ zamračil se Rosťa. „ Hele, nech toho. Je to prostě JEN brácha,“ obrátila jsem oči v sloup. Tohle mám na talíři vždycky. Už jsem si zvykla, ale omezuje mě to, tedy, teoreticky. Já jsem totiž stejně samostatná jednotka. Stoupla jsem si před skříň. Hm, asi bych neměla být  moc provokativní, abych zbytečně nedráždila kobru bosou nohou – obě. Vzala jsem si svoje oblíbené světlé džíny a k tomu oranžovou košili na zip. Tohle oblečení prošlo ostrozrakem mé drahé polovičky. Dělal mi na večer alibi. Naši totiž Filipa nesnášeli, takže by mě nejspíš nikam nepustili. Na sebe jsem hodila krémový kabát a boty jsem měla samo sebou na podpatcích. Asi abych mírně provokovala. Filip byl totiž stejně vysoký jako já, takže když jsem si vzala podpatky, byla jsem o dost vyšší. Kousek od mého domu jsem se  Rosťou rozloučila a šla k zastávce, kde na mě měl čekat Filip v autě. „Ahoj,“ usmála jsem se, když  jsem nastoupila. „Ahoj,“ odpověděl a uznale si mě prohlédl. „Moc ti to sluší,“ poznamenal tak mimochodem. „Dík,“řekla jsem potěšeně. „Tak co podniknem?“ zeptal se Filip. „Je moc hezky, co kdybychom se šli jen tak projít? Třeba kolem jízdárny,“ navrhla jsem. „Tak jo, nejsem proti,“ odpověděl Filip. Dojeli jsme na parkoviště před jízdárnu a šli se projít po okolí. Povídali jsme si o všem možném, Filip se mě ptal na Rosťu a pak si postěžoval na svou dlouholetou přítelkyni. „Vztahy nejsou jednoduché,“ usmála jsem se smutně. „Na co tímhle narážíš?“ zeptal se Filip. „No, víš, není to až tak růžové… Rosťa na tebe docela žárlí…nenechá si vysvětlit, že už mezi námi nic není,“ povzdychla jsem si. „To by mi asi mělo lichotit, co?“ poznamenal Filip pobaveně. „Nech toho, bráško, buď tak laskav,“ odpověděla jsem podrážděně. „OK, už tě nebudu popichovat, tedy, aspoň pro příštích pár minut ti to můžu slíbit,“ zasmál se.  Jen jsem bezradně zavrtěla hlavou. Docela dlouho jsme se procházeli mlčky, jako bychom hledali nějaké téma, které by se netýkalo nás dvou nebo našich poloviček. Mezitím nás cesta zavedla zpět k autu. „Tak co podnikneme teď?“ zeptal se mě Filip. „ Nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Necháš to tedy na mně?“ ujistil se ještě. Jen jsem přikývla a nastoupila do auta. Během chvilky jsme vyjeli z města. „Kam jedeme?“ zeptala jsem se. „Uvidíš,“ usmál se Filip. Už jsem se neptala. Stejně by mi to neřekl. Zastavil nedaleko pizzerie v sousedním městě. Shodou okolností to byla ta samá pizzerie, do které jsme často chodili s Rosťou. „Zajdem se najíst, co ty na to?“ navrhl Filip. „Klidně, jen bys měl vědět, že je to Rosťova oblíbená pizzerka, takže je docela možné, že se tady objeví spolu se svými kamarády,“ poznamenala jsem klidně. „A co bys dělala, kdyby se tam Rosťa objevil?“ zeptal se Filip. „No, coby, řekla bych mu ,ahoj´, dala mu pusu a sedla si zpátky k tobě,“ pokrčila jsem rameny. Filip nereagoval, ale tvářil se dost zvláštně. Neodolala jsem a rýpavě mu položila tutéž otázku: „A copak bys dělal ty, kdyby se tady Rosťa objevil?“ „No,“ začal Filip nejistě, ale pak pokračoval: „Řekl bych mu ,ahoj´, dal mu pusu a odešel bych.“ Koutky mi zacukaly smíchem. „Ty jsi šašek,“ prohlásila jsem. Vešli jsme do pizzerky a sedli si k nejbližšímu volnému stolu. „Tak co si dáš?“ zeptal se Filip. „No, já vlastně ani moc hlad nemám…ale jestli si můžu dát cokoliv…“ začala jsem opatrně. „Tak ven s tím, u tebe mě už nepřekvapí vůbec nic,“ povzdychl si Filip. „OK, tak já bych si dala zmrzlinový pohár s broskvemi,“ řekla jsem. „Co jiného od tebe můžu čekat, co?“ zasmál se Filip. Objednal nám dva zmrzlinové poháry. Ledová mňamka ve mně zmizela jako nic. Ještě chvíli jsme seděli u džusu a povídali si tak o všem možném. Nakonec jsme se zvedli a šli pomalu zpět k autu. „Podívej, jak krásně svítí Večernice,“ řekl najednou Filip. Podívala jsem se směrem k nebi, ale Večernici jsem nepoznala. Znám nějaká souhvězdí, ale jednotlivé hvězdy fakt nepoznám. „Která to je?“ zeptala jsem se. „Támhleta, podívej,“ ukázal na zářivou hvězdu přímo nad námi. Byl najednou až nebezpečně blízko. Když se naše oči setkaly, uviděla jsem ve Filipových očích zvláštní odlesk, který mě docela vylekal. Couvla jsem a jemně se usmála. „Měli bychom pokračovat k autu,“ poznamenala jsem. Zbytek cesty jsme šli mlčky. Když jsme vyjeli směrem k našemu městu, snažila jsme se zavést hovor na jiné téma. Začala jsem mluvit o škole, o tom, jak jsem v novém kolektivu spokojená a tak. Po několikaminutovém monologu se na mě Filip podíval a řekl: „Hodně ses změnila za tu dobu, co se známe.“ „Jo,“ pokrčila jsem rameny, „zvykla jsme si říkat lidem do očí, co si myslím.“ „Vážně? A co si myslíš o mně?“ zeptal se. „No, ty jsi hodně zapeklitý případ. Víš, byl jsi tady pro mě vždycky, když jsem tě potřebovala. Stačilo zavolat nebo napsat…já nevím, prostě nikoho jiného jako jsi ty neznám…“ řekla jsem. „No, a víš proč to dělám?“ Tahle otázka mě zaskočila. Kam tím míří? Co chce, abych řekla? „Tak,“ začala jsem zlehka, „mám pro to takový speciální název. Říkám tomu rytířský syndrom, zkrátka rád zachraňuješ holky v nouzi.“ „Vím, o čem mluvíš.  A musím přiznat, že to často pociťuju, ale v tvém případě je to jiné…“ Tohle se mi nelíbí, to špatně skončí! Proběhlo mi hlavou. Přesto jsem se odhodlala zeptat se: „Jak jiné?“ „Když jsem s tebou, cítím se úžasně a mám chuť tě políbit, ale jak sama vidíš, držím se.“ Sakra! Sakra! Sakra! Tohle ne. To je hodně nebezpečná oblast. Bez reakce. To bude nejlepší. „No,  možná by to vyžadovalo nějakou reakci,“ poznamenal Filip. „Jakou?“ To bylo to jediné, na co jsem se v tu chvíli vzmohla. „No, třeba kam patřím… jestli jsem v kategorii ,brácha´, tak se samozřejmě nemáme o čem bavit, dobře víš, že já se kontrolovat umím.“ Rukama jsem si zakryla obličej. „Já nevím, kam patříš,“ vzdychla jsem nešťastně. „Víš… Rosťa mi vrátil víru v lásku… vlil mi nový elán do žil… díky němu jsem v sobě našla sílu a zůstala svá. Já… já… já…si nejsem jistá, jestli… jestli chci tohle všechno zahodit jen kvůli… kvůli tak nejistému vztahu, jako by byl ten náš,“ vykoktala jsem. „Asi máš pravdu, navíc já bych asi Nikol taky neopustil, zvlášť když už spolu bydlíme…“ řekl smířlivě. Ale co kdyby ten vztah byl jenom tajný? Napadlo mě najednou. Snažila jsem se tuhle myšlenku rychle zaplašit, ale nakonec mi to nedalo a vyslovila jsem svůj nápad nahlas: „No… a… co kdybych s tím souhlasila… teda… pod podmínkou, že by se to NIKDO nesměl dozvědět, hlavně Rosťa… teda čistě teoreticky…“ „No, tak to by pro mě bylo samozřejmě asi nejlepší řešení… záleží na tobě…“ Sakra! Co mám dělat? Tohle přece nejde, to není správné! Nemůžu Rosťu podvést! Honilo se mi hlavou tisíc věcí. Filip mezitím zastavil na opuštěném místě. Podíval se na mě a pohladil mě jemně po tváři…To už jsem nevydržela a políbila ho. Dlouho jsme se líbali a já se cítila na vrcholu blaha. „Chtěl bych tě úplně celou…“zašeptal mi najednou Filip do ucha. Lekla jsem se. „To…to nejde…“ zakoktala jsem. Vymanila jsem se z jeho objetí. „Já, asi bych se už měla vrátit domů…“ řekla jsem vyhýbavě. „Tak jo, pojedem…“přikývl Filip. „Alex…“ na chvíli se odmlčel a upřeně mě pozoroval. „Ano?“ zareagovala jsem tedy. „Záleží jen na tobě. Když nebudeš chtít pokračovat, pochopím to,“řekl a pohladil mě něžně po tváři...

 

Ano, jak už jsem řekla…mnozí mě mohou odsuzovat…chodím s perfektním klukem, který mě miluje, ale podvádím ho se svou první láskou…navíc zadanou…možná si říkáte, že musím být věrná…omyl – nemusím vůbec nic.

napsal/a: Nindulka 20:33 | POVÍDKY Link komentáře (2)