Jak se vzchopit po kopačkách(manuál pro dívky) 26.Únor 2008
Všechny to určitě známe...kopačky od kluka, kterého milujeme, bolí víc, než cokoliv jiného
...Bolí to, ale existuje lék...tady máte můj recept na to, jak se vzpamatovat z rozchodu
...doufám, že vám to pomůže, stejně jako mě...
1) Zapomeňte na věty typu: "Nebreč, on za to nestojí," a další podobná moudra... Plačte tak dlouho, dokud vám slzy potečou samy...(jen si pořiďte dostatek papírových kapesníčků, ať máte do čeho utírat slzy)
2) Vypište všechen svůj vztek a bolest na papír - ten to snese...jakmile s tím budete hotovi, znovu si to přečtěte a posléze spalte, aby se text nedostal do nepovolaných rukou...
3) Když vám dojdou samovolné slzy, naplánujte si denní program tak, aby tam nebyla žádná chvíle. kterou byste trávily sami, abyste nemohly zabřednout do vzpomínek...Večer si vezměte do postele knihu...ale žádný dívčí román nebo červenou knihovnu! Nejlépe nějakou detektivku nebo sci-fi literaturu...a čtěte tak dlouho, dokud neusnete...
4) Začněte sportovat - fyzická aktivita uvolňuje v mozku tzv. "hormony štěstí" (endorfiny). Nejlépe bude, když začnete spolu s kamarádkou či kamarádem...(osobně doporučuju nějaký bojový sport...zároveň si při tom vybijete zlost
)
5) Vraťte se zpět k činnostem , které jste dělaly rády, ale kvůli NĚMU jste na ně neměly čas...
6) Udělejte si radost - kupte si něco nového na sebe nebo něco jiného, co se vám už delší dobu líbí, ale stále jste nákup odkládaly (lak na nehty, kosmetika nebo třeba ponožka na mobil se střelným motivem)...je vlastně fuk, co si koupíte - hlavně, když vám to udělá radost...
7) Buďte krásné - kvůli sobě...pro svůj dobrý pocit...a pak, proč dávat světu na odiv, že něco není OK? Lidi jsou škodolibí a jen by z toho měli radost...
Na závěr...
Až nastane den, kdy si na NĚJ vzpomenete a nebudete cítit nic (ani nenávist, pocit křivdy, či jakýkoliv jiný cit), vyhrály jste...Opakem lásky totiž není nenávist, ale lhostejnost...
napsal/a: Nindulka 20:43 | NÁZORY Link komentáře (0)Fakt se občas stydím... 25.Únor 2008
V poslední době se fakt občas stydím, že patřím k tomu "něžnému" pohlaví...nevěřila jsem, že to můžu někdy vyslovit, ale je to tak...
Nedávno mi psal kamarád s prosbou o radu...protože jsem ženská, tak že prý to určitě pochopím...no ale upřímně, nechápu... ale teď předbíhám sama sebe...napsal mi, že chodí s holkou, se kterou už se jednou rozešel..na tom by nebylo nic divného...život už takový je...lidé se scházejí a zase rozcházejí...zvláštní byl ten důvod...vyhrožovala, že se zabije...to mi přijde fakt ubohé...vzbudila v něm pocit viny, aby se k ní vrátil a pak se s ním vyspala, protože chtěla otěhotnět a tím si ho udržet...a on teď neví jak z toho ven...nemiluje ji a nechce s ní být, přesto se děje opak, protože ho citově vydírá...a navíc to její "asi jsem těhotná" tomu taky zrovna nepřidá...takže...jak z toho ven? Poradila jsem mu, ať jí řekne, že je zodpovědná sama za sebe a že jestli se chce zabít, tak je to jen a jen její věc...ale to samozřejmě v případě, že není těhotná...
Tak tohle jsou chvíle, kdy se fakt stydím, že jsem ženská...protože tohle je horší než telenovela...
napsal/a: Nindulka 23:18 | NÁZORY Link komentáře (0)Ich halte die Welt an,
die Zeit steht still
Du bist das einzige was Ich will
Ich fühl dein Haar,
deine Hand dein Gesicht,
Es ist eine Seele die zu mir spricht
Du bist der Song
der mich durchdringt
Der mein Herz zum rasen bringt
Hast mein Leben auf den Kopf gestellt
Du hast den schönsten Arsch der Welt
Arsch der Welt [4x]
Du hast den schönsten Arsch der Welt[4x]
Du bist der Song
der mich durchdringt
Der mein Herz zum rasen bringt
Hast mein Leben auf den Kopf gestellt
Du hast den schönsten Arsch der Welt
Du hast den schönsten Arsch der Welt[4x]
Arsch der Welt[11x]
Hey baby, when we are together, doing things that we love.
Every time you´re near I feel like I'm in heaven, feeling high
I don't want to let go, girl.
I just need you to know girl.
I don't wanna run away, baby you're the one I need tonight,
No promises.
Baby, now I need to hold you tight, I just wanna die in your arms
Here tonight
Hey baby, when we are together, doing things that we love.
Everytime you´re near I feel like I'm in heaven, feeling high
I don't want to let go, girl.
I just need you you to know girl.
I don't wanna run away, baby you're the one I need tonight,
No promises.
Baby, now I need to hold you tight, I just wanna die in your arms
I don't want to run away, I want to stay forever, thru Time and Time..
No promises
I don't wanna run away, I don't wanna be alone
No Promises
Baby, now I need to hold you tight, now and forever my love
No promises
I don't wanna run away, baby you're the one I need tonight,
No promises.
Baby, now I need to hold you tight, I just wanna die in your arms
I don't wanna run away, baby you're the one I need tonight,
No promises.
Baby, now I need to hold you tight, I just wanna die in your arms
Here tonight.
Tak jsem se opět přesvědčila o tom, že chlapi jsou neskutečné svině...
Před chvíli za mnou přišla moje nejlepší kamarádka celá uplakaná......a řekla: "Víš co, on si mi jen tak klidně řekl, že si našel jinou!" V tu chvíli mi došla slova...což se tedy často nestává, ale stalo se...co teď říct? Viděla jsem svou nej nej nej kámošku jak sedí u mě na gauči jako hromádka neštěstí a pláče...Věděla jsem přesně jak se cítí, ale nedokázala jsem ji utěšit...jen jsem řekla: "Tak plakej, ono to přejde, jen to chce čas...pláč ti uleví." Co jiného na to chcete říct? Fráze typu NEBREČ, ON ZA TO NESTOJÍ, nebo PRO TAKOVÉHO HAJZLA NEMÁ CENU BREČET atd... Nepomáhají...ne v takovou chvíli...ve chvíli, kdy cítíte bolest tak silnou, že máte pocit, že vás roztrhne, to prostě nepomáhá...To chce vážně čas...spoustu času...
Pár slov na konec... Všichni chlapi jsou stejní a já neznám výjimku...ačkoliv ta potvrzuje pravidlo...
Vyhlašuju válku zlomeným srdcím...chlap? jako hračka dobrý, ale nic víc...protože jinak to může dopadnout špatně...
napsal/a: Nindulka 20:23 | NÁZORY Link komentáře (0)Daň za nezávislost.... 21.Únor 2008
Nikdy jsem nepatřila mezi puťky, které sedí v koutě a čekají na chlapa...
vždycky jsem měla ráda svou nezávislost a k životu ji potřebuji víc, než se na první pohled zdá...jasně, taky jsou chvíle, kdy potřebuji obejmout, ale nejen od kamarádky, nýbrž od někoho, kdo mě miluje...
...nebo prostě od chlapa...byť by to byl "jen" kamarád
někdy se ocitneme v situaci, kdy obětí od kamarátky, i když je to ta nejlepší, jednoduše nestačí...jenomže co když nejsou žádní chlapi na skladě? Tak to je pak problém...no a právě ho v současné době řeším...moc bych potřebovala obejmout, ale nemám nikoho, kdo by mi byl oporou...každý kluk, se kterým jsem kdy začala chodit ode mě dříve či později utekl...nevím, čím přesně to je, jestli mou střeštěnou nespoutaností a impulsivností nebo tím, že se svým způsobem bojím závazků a proto se jim pokud možno vyhýbám...těžko říct...někdy mi přijde, že kluci by chtěli holku tak zvaně 2 v 1 - na začátku šílené éro, které se ale změní v hodnou holčičku hned, jak začne jejich vztah...
A v tom je nejspíš ten problém...jsem živel a živlem zůstanu...a z toho mají nejspíš pánové strach...ale upřímně, raději budu dál ten nespoutaný tajfun, než aby ze mě byla tichá puťka...byť za to platím vysokou daň, tak se své nezávislosti nevzdám, protože to za to nestojí...věřím, že se jednou najde ON - kluk nebo muž, který mě bude mít rád takovou, jaká jsem, a nebude chtít na mně změnit vůbec nic...
Zemřít pro lásku... 16.Únor 2008
Někdy si říkám, co všechno je asi člověk schopen udělat pro lásku? Nebo spíš jinak....co všechno je schopna DÍVKA udělat pro lásku, když opravdu miluje....když to nejsou jen slova, ale cit tak silný, že by jej nic nepřemohlo...nic, kromě nelásky toho druhého...
Znám spousty inteligentních, milých a sebevědomých holek, které se ze dne na den změnily na těla bez duše... jen plakaly a plakaly... slzy tekly proudem a už je nic nezajímalo, protože byly úplně na dně... Kdo za to mohl? No chlap - jak jinak... nebo-li láska... Láska je úžasná věc
, ale je to také nejrychlejší cesta, jak si nechat zlomit srdce... A to je bolest, kterou zvládne jen málokdo...
Upřímně... musím se přiznat... do nedávna jsem byla jednou z těchto dívek... proplakala jsem tolik nocí, že bych to na prstech obou rukou nespočítala... bolelo to tolik, že jsem měla pocit, že mě ta bolest roztrhá na kusy... a pak najednou z ničeho nic...jako by mě něco osvítilo... řekla jsem si, že to nevzdám, že budu bojovat...takže to chce změnu...začala jsem se věnovat nové práci, která teď naplňuje celý můj život... a bude to stejné tak dlouho, dokud se moje srdce úplně neuzdraví....
a pak...možná...jednou se zase zamiluju
a budu šťastná...
TICHO - Ewa Farna 12.Únor 2008
Ticho láká němý chlad,
posílá ho do nálad,
do slov vážně tě mám ráda
a možná i dál.
Už se pár dní snažím říct,
ticha v nás je čím dál víc.
I výkřik má zvuk večernic.
Ztrácím se v dálkách,
strach z prázdna teď mám.
Ty dál v davu cítíš se sám.
Tichu vládne němý pláč,
Nečitelný je to hráč,
Štěká ten kdo není rváč,
dnes víc ty ho znáš.
Už se pár dní snažím říct,
ticha v nás je čím dál víc.
I výkřik má zvuk večernic.
Ztrácím se v dálkách,
strach z prázdna teď mám.
Ty dál v davu cítíš se sám.
Chráníš svou tvář,
co já z toho mám.
Ty dál v davu cítíš se sám.
Ze střípků vět,
skládáme svět
a cítím i v posledních pádech,
bere mi dech a já…
Ztrácím se v dálkách,
strach z prázdna teď mám.
Ty dál v davu cítíš se sám.
Chráníš svou tvář,
co já z toho mám.
Ty dál v davu cítíš se…
Ztrácím se v dálkách,
strach z prázdna teď mám.
Ty dál v davu cítíš se sám
Valentýn...už jen to slovo samotné mi vhání slzy do očí...po třech letech je to první valentýn, který trávím o samotě... a tak nějak mám čas na zamyšlení...když chodím kolem těch výloh, kde je velkými čísly napsáno datum 14. 2. a vedle toho nebo pod tím VALENTÝN, tak si říkám, kam ten dnešní svět spěje...to už vážně potřebujeme i svátek na to, abychom někomu řekli, že je pro nás důležitý, případně řekli ta dvě magická slůvka "miluju tě"? Nikdy před tím mě nenapadlo o tom přemýšlet...možná to bylo proto, že můj tehdejší přítel valentýna tak prožíval a já mu nechtěla kazit radost... jenomže teď je kompletně jiná situace...nejde jen o to, že jsem momentálně "single"...to mě vlastně docela baví...ale spíš o to, že si uvědomuju, jak je tenhle svátek absurdní... když někoho milujeme, měli bychom mu to dávat na jevo každý den...ne jen jeden den v roce...to je docela málo, nemyslíte? No, když už jsem tedy položila tuto řecnickou otázku...tak ji převedeme na neřecnickou....co si o tom myslíte vy? Napište to do komentářů...budu jen ráda...
Nemusím vůbec nic... 10.Únor 2008
Jednou mi někdo řekl, že člověk musí jenom umřít – jinak nic. Tak jsem o tom začala přemýšlet a postupem času se podle toho i začala chovat. Proto je možné, že mě moje okolí odsuzuje… ale přestala jsem to po nějaké době řešit. Asi nejste v obraze a nechápete, co tím vlastně myslím, tak se vrátíme na začátek…
Byla jsem vychovávána jako slušná křesťanka, a tak jsem byla asi až do svých 15 docela tichá. Asi bych taková byla dodnes, kdybych se nezačala zajímat o esoterické vědy a nenadchla se pro buddhismus tak, že jsem z křesťanského života dočista zběhla. Naši mi překvapivě nebránili. Mysleli si, že to je jen přechodné a že mě to časem přestane bavit. Jenže se spletli. Nejdříve jsem začala meditovat, potom jsem se začala zajímat o vykládací karty a pak i o různé další věci. Změnila jsem se vlastně od základu. Do toho k nám na gympl přišel nový praktikant, který nás měl na tělocvik. V tu dobu jsme v rámci tělocviku chodili plavat na místní krytý bazén. Dalo se říct, že to byla moje domácí půda, protože jsem až do ne dávna závodně plavala. Plavání jsme měli vždycky ve čtvrtek na sedmou ráno. Ten osudný čtvrtek jsem byla ještě trochu rozespalá, když jsem vstupovala do vestibulu krytého bazénu. Moje podpatky klapaly o kachličky, což se samo sebou rozléhalo všude kolem. Klapání mých podpatků upoutalo pozornost kluka, který stál u bufetového okýnka. Málem se mi podlomila kolena! Byl naprosto úžasný. Pořádně jsem si ho prohlédla – pěkně od hlavy až k patě a zase zpět. Jo, šla bych do toho. Tipla bych mu tak 17, maximálně 18 – čili přesně pro mě… Jen jsem dosedla k holkám, už jsem spustila: „Holky, všimly jste si toho kluka u bufáče? Je naprosto úžasný. Dala bych si říct!“ „Ne, nevšimla jsem si nikoho,“ odpověděla Ivka a i ostatní holky se tvářily nechápavě. „Kolik mu tak asi je?“ zeptala se mě Pavla. „No,“ zamyslela jsem se, „tipla bych tak okolo
Další čtvrtek už jsem plavat mohla. Měla jsem sice speciální plavky určené přímo pro plavce, ale proč bych si je brala, když moje bikiny vypadaly rozhodně líp? Sedly jsme s holkami na lavičku u bazénu a čekaly na oba profesory. Když jsem viděla Filipa, málem jsem spadla z lavičky. Nedovedla jsem si představit, že bych měla vstát, skočit do vody a plavat. Nejdřív Filip zkontroloval docházku. Při mém jméně se zarazil. „Hm, nová tvář. Minule jsi neplavala, že?“ Zeptal se. „Ne,“ odpověděla jsem krátce. Když dočetl všechna jména, řekl: „Tak, šup do vody. Dáme si čtyři bazény na rozplavání.“ Jen jsem se pousmála. Naprostá brnkačka. Došla jsem ke skokánku, zkontrolovala, zda mám dobře utažené bikiny, vylezla na blok a skočila šipku. Myslím, že byla naprosto dokonalá. Vzala jsem čtyři bazény kraulem. Když jsem měla odplaváno, některé spolužačky teprve lezly do vody. Posadila jsem se vedle skokánku a čekala. Najednou jsem za sebou uslyšela: „Ty už jsi odplavala ty čtyři zadané bazény?“ V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Nádech, výdech. Otočila jsem se a s úsměvem jsem odpověděla: „Samozřejmě, vždyť je to jenom sto metrů.“ „Ty už jsi někdy předtím plavala?“ zeptal se se zájmem. „Ano, až do nedavna jsem se dokonce účastnila závodů,“ usmála jsem se. „Hm, a co bys řekla na malý závod?“ Nevěřila jsem vlastním uším. „No, víte… pane profesore, bez urážky, ale opravdu se chcete ztrapnit?“ Jejda! Vážně jsem řekla něco tak drzého? Proběhlo mi hlavou. Evidentně jsem ranila jeho mužskou ješitnost, protože prohlásil: „Víš, ne nadarmo se říká, že pýcha předchází pád.“ „Děvčata, z vody,“ řekl, když holky doplavaly. Nechápaly, co se děje. Tak se jedna z nich zeptala a dostalo se jí této odpovědi: „Vyzval jsem vaši spolužačku k závodu.“ Holky se na sebe nevěřícně podívaly, ale mlčely. Přišel k němu náš profesor a polohlasem mu řekl: „Filipe, neblbni, Alex plavala závodně. Vyhrávala. To nemůžeš vyhrát.“ Tohle jsem slyšela mimo Filipa jen já. Jenomže náš praktikant mi chtěl dokázat, že se pletu. „Dobrá, na jak dlouhou trasu to bude? 100,
No, takhle to začalo. Nakonec se stal zázrak a když u nás Filip dopraktikoval, nějak jsme se dali dohromady. Chodili jsme spolu asi půl roku. Pro mě to bylo 6 měsíců nekonečného štěstí. Jenomže pak se se mnou Filip rozešel. Řádně jsem to obrečela. Navíc jsem se dozvěděla, že po celou dobu, co se mnou byl, měl ještě svou stálou přítelkyni, se kterou chodil už 4 roky. Moje zlomené srdíčko se už nikdy neuzdravilo. Ani teď ještě není v pořádku. Snažila jsem se zapomenout, ale nešlo to. Nakonec jsem to vyřešila novým vztahem, ze kterého jsem po třech měsících vycouvala. Paradoxně mi pomohl právě Filip. Od té doby jsme si občas zašli na kafe a pokecali, tak obecně o životě, o nových objevech i o blbostech. Po nějaké době mi na rovinu řekl, že by mě chtěl jako milenku. To se neslučovalo s mými zásadami. Vycouvala jsem s tvrzením, že ho mám ráda jako bráchu. Chvíli na to jsem začala chodit s perfektním klukem, o kterém jsem si myslela, že by mohl vyléčit moje srdíčko. Zpočátku všechno bylo super, dokud… no, podíváme se na to zblízka…
„Jdu s bráchou večer na kafe,“ oznámila jsem jednou Rosťovi a absolutně mě nezajímalo, co na to říká. Vždycky jsem si dělala, co jsem chtěla. Potřebovala jsem svoji volnost a taky jsem nechtěla udělat stejnou chybu jako s Filipem. „Už zase?“ podivil se. „Neviděli jsme se víc jak měsíc,“ pokrčila jsem rameny, „ máme si co vykládat.“ „No, ale ty s ním jsi skoro víc než se mnou,“ zamračil se Rosťa. „ Hele, nech toho. Je to prostě JEN brácha,“ obrátila jsem oči v sloup. Tohle mám na talíři vždycky. Už jsem si zvykla, ale omezuje mě to, tedy, teoreticky. Já jsem totiž stejně samostatná jednotka. Stoupla jsem si před skříň. Hm, asi bych neměla být moc provokativní, abych zbytečně nedráždila kobru bosou nohou – obě. Vzala jsem si svoje oblíbené světlé džíny a k tomu oranžovou košili na zip. Tohle oblečení prošlo ostrozrakem mé drahé polovičky. Dělal mi na večer alibi. Naši totiž Filipa nesnášeli, takže by mě nejspíš nikam nepustili. Na sebe jsem hodila krémový kabát a boty jsem měla samo sebou na podpatcích. Asi abych mírně provokovala. Filip byl totiž stejně vysoký jako já, takže když jsem si vzala podpatky, byla jsem o dost vyšší. Kousek od mého domu jsem se Rosťou rozloučila a šla k zastávce, kde na mě měl čekat Filip v autě. „Ahoj,“ usmála jsem se, když jsem nastoupila. „Ahoj,“ odpověděl a uznale si mě prohlédl. „Moc ti to sluší,“ poznamenal tak mimochodem. „Dík,“řekla jsem potěšeně. „Tak co podniknem?“ zeptal se Filip. „Je moc hezky, co kdybychom se šli jen tak projít? Třeba kolem jízdárny,“ navrhla jsem. „Tak jo, nejsem proti,“ odpověděl Filip. Dojeli jsme na parkoviště před jízdárnu a šli se projít po okolí. Povídali jsme si o všem možném, Filip se mě ptal na Rosťu a pak si postěžoval na svou dlouholetou přítelkyni. „Vztahy nejsou jednoduché,“ usmála jsem se smutně. „Na co tímhle narážíš?“ zeptal se Filip. „No, víš, není to až tak růžové… Rosťa na tebe docela žárlí…nenechá si vysvětlit, že už mezi námi nic není,“ povzdychla jsem si. „To by mi asi mělo lichotit, co?“ poznamenal Filip pobaveně. „Nech toho, bráško, buď tak laskav,“ odpověděla jsem podrážděně. „OK, už tě nebudu popichovat, tedy, aspoň pro příštích pár minut ti to můžu slíbit,“ zasmál se. Jen jsem bezradně zavrtěla hlavou. Docela dlouho jsme se procházeli mlčky, jako bychom hledali nějaké téma, které by se netýkalo nás dvou nebo našich poloviček. Mezitím nás cesta zavedla zpět k autu. „Tak co podnikneme teď?“ zeptal se mě Filip. „ Nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Necháš to tedy na mně?“ ujistil se ještě. Jen jsem přikývla a nastoupila do auta. Během chvilky jsme vyjeli z města. „Kam jedeme?“ zeptala jsem se. „Uvidíš,“ usmál se Filip. Už jsem se neptala. Stejně by mi to neřekl. Zastavil nedaleko pizzerie v sousedním městě. Shodou okolností to byla ta samá pizzerie, do které jsme často chodili s Rosťou. „Zajdem se najíst, co ty na to?“ navrhl Filip. „Klidně, jen bys měl vědět, že je to Rosťova oblíbená pizzerka, takže je docela možné, že se tady objeví spolu se svými kamarády,“ poznamenala jsem klidně. „A co bys dělala, kdyby se tam Rosťa objevil?“ zeptal se Filip. „No, coby, řekla bych mu ,ahoj´, dala mu pusu a sedla si zpátky k tobě,“ pokrčila jsem rameny. Filip nereagoval, ale tvářil se dost zvláštně. Neodolala jsem a rýpavě mu položila tutéž otázku: „A copak bys dělal ty, kdyby se tady Rosťa objevil?“ „No,“ začal Filip nejistě, ale pak pokračoval: „Řekl bych mu ,ahoj´, dal mu pusu a odešel bych.“ Koutky mi zacukaly smíchem. „Ty jsi šašek,“ prohlásila jsem. Vešli jsme do pizzerky a sedli si k nejbližšímu volnému stolu. „Tak co si dáš?“ zeptal se Filip. „No, já vlastně ani moc hlad nemám…ale jestli si můžu dát cokoliv…“ začala jsem opatrně. „Tak ven s tím, u tebe mě už nepřekvapí vůbec nic,“ povzdychl si Filip. „OK, tak já bych si dala zmrzlinový pohár s broskvemi,“ řekla jsem. „Co jiného od tebe můžu čekat, co?“ zasmál se Filip. Objednal nám dva zmrzlinové poháry. Ledová mňamka ve mně zmizela jako nic. Ještě chvíli jsme seděli u džusu a povídali si tak o všem možném. Nakonec jsme se zvedli a šli pomalu zpět k autu. „Podívej, jak krásně svítí Večernice,“ řekl najednou Filip. Podívala jsem se směrem k nebi, ale Večernici jsem nepoznala. Znám nějaká souhvězdí, ale jednotlivé hvězdy fakt nepoznám. „Která to je?“ zeptala jsem se. „Támhleta, podívej,“ ukázal na zářivou hvězdu přímo nad námi. Byl najednou až nebezpečně blízko. Když se naše oči setkaly, uviděla jsem ve Filipových očích zvláštní odlesk, který mě docela vylekal. Couvla jsem a jemně se usmála. „Měli bychom pokračovat k autu,“ poznamenala jsem. Zbytek cesty jsme šli mlčky. Když jsme vyjeli směrem k našemu městu, snažila jsme se zavést hovor na jiné téma. Začala jsem mluvit o škole, o tom, jak jsem v novém kolektivu spokojená a tak. Po několikaminutovém monologu se na mě Filip podíval a řekl: „Hodně ses změnila za tu dobu, co se známe.“ „Jo,“ pokrčila jsem rameny, „zvykla jsme si říkat lidem do očí, co si myslím.“ „Vážně? A co si myslíš o mně?“ zeptal se. „No, ty jsi hodně zapeklitý případ. Víš, byl jsi tady pro mě vždycky, když jsem tě potřebovala. Stačilo zavolat nebo napsat…já nevím, prostě nikoho jiného jako jsi ty neznám…“ řekla jsem. „No, a víš proč to dělám?“ Tahle otázka mě zaskočila. Kam tím míří? Co chce, abych řekla? „Tak,“ začala jsem zlehka, „mám pro to takový speciální název. Říkám tomu rytířský syndrom, zkrátka rád zachraňuješ holky v nouzi.“ „Vím, o čem mluvíš. A musím přiznat, že to často pociťuju, ale v tvém případě je to jiné…“ Tohle se mi nelíbí, to špatně skončí! Proběhlo mi hlavou. Přesto jsem se odhodlala zeptat se: „Jak jiné?“ „Když jsem s tebou, cítím se úžasně a mám chuť tě políbit, ale jak sama vidíš, držím se.“ Sakra! Sakra! Sakra! Tohle ne. To je hodně nebezpečná oblast. Bez reakce. To bude nejlepší. „No, možná by to vyžadovalo nějakou reakci,“ poznamenal Filip. „Jakou?“ To bylo to jediné, na co jsem se v tu chvíli vzmohla. „No, třeba kam patřím… jestli jsem v kategorii ,brácha´, tak se samozřejmě nemáme o čem bavit, dobře víš, že já se kontrolovat umím.“ Rukama jsem si zakryla obličej. „Já nevím, kam patříš,“ vzdychla jsem nešťastně. „Víš… Rosťa mi vrátil víru v lásku… vlil mi nový elán do žil… díky němu jsem v sobě našla sílu a zůstala svá. Já… já… já…si nejsem jistá, jestli… jestli chci tohle všechno zahodit jen kvůli… kvůli tak nejistému vztahu, jako by byl ten náš,“ vykoktala jsem. „Asi máš pravdu, navíc já bych asi Nikol taky neopustil, zvlášť když už spolu bydlíme…“ řekl smířlivě. Ale co kdyby ten vztah byl jenom tajný? Napadlo mě najednou. Snažila jsem se tuhle myšlenku rychle zaplašit, ale nakonec mi to nedalo a vyslovila jsem svůj nápad nahlas: „No… a… co kdybych s tím souhlasila… teda… pod podmínkou, že by se to NIKDO nesměl dozvědět, hlavně Rosťa… teda čistě teoreticky…“ „No, tak to by pro mě bylo samozřejmě asi nejlepší řešení… záleží na tobě…“ Sakra! Co mám dělat? Tohle přece nejde, to není správné! Nemůžu Rosťu podvést! Honilo se mi hlavou tisíc věcí. Filip mezitím zastavil na opuštěném místě. Podíval se na mě a pohladil mě jemně po tváři…To už jsem nevydržela a políbila ho. Dlouho jsme se líbali a já se cítila na vrcholu blaha. „Chtěl bych tě úplně celou…“zašeptal mi najednou Filip do ucha. Lekla jsem se. „To…to nejde…“ zakoktala jsem. Vymanila jsem se z jeho objetí. „Já, asi bych se už měla vrátit domů…“ řekla jsem vyhýbavě. „Tak jo, pojedem…“přikývl Filip. „Alex…“ na chvíli se odmlčel a upřeně mě pozoroval. „Ano?“ zareagovala jsem tedy. „Záleží jen na tobě. Když nebudeš chtít pokračovat, pochopím to,“řekl a pohladil mě něžně po tváři...
Ano, jak už jsem řekla…mnozí mě mohou odsuzovat…chodím s perfektním klukem, který mě miluje, ale podvádím ho se svou první láskou…navíc zadanou…možná si říkáte, že musím být věrná…omyl – nemusím vůbec nic.
napsal/a: Nindulka 20:33 | POVÍDKY Link komentáře (2)Láska je plamen, který zahřívá, vášeň je požár, který ničí....Aert van der Neer
Chovat se k druhým láskyplně, neznamená dovolit jim všechno...
Člověk, který stojí za tvé slzy, tě nikdy plakat nenechá...
Láska sílí z podvýživy a umírá na přesycenost...Musset
napsal/a: Nindulka 19:39 | CITÁTY Link komentáře (0)
