Když miluješ, není co řešit... 19.Březen 2008
Láska je mocná čarodějka, o tom není pochyb...
ale taky hodně zíleží na tom, co je předmětem naší lásky...Tak na příklad miluju čokoládu...jsem na ní závislá...vím to a netajím se tím...spíš na opak...
miluju svoji práci...učit děti plavat mě naplňuje tak, jako nic jiného...
ale to není ta láska, o které chci psát...
Když se zamilujeme, máme často strach, dát to tomu druhému najevo, protože si dostatečně nevěříme...a tak čekáme, jestli náhodou ten druhý neudělá první krok...jo, tak to bychom taky mohli čekat věčně...takže do toho...nic horšího, než: "ne" stejně neuslyšíte, tak co už...
napsal/a: Nindulka 21:05 | NÁZORY Link komentáře (0)
Když je chlap nechápavý... 06.Březen 2008
Tak jsem se opět přesvěsčila, že někteří chlapi jsou děsně nechápaví... už hrozně dlouho mi píše kluk, se kterým nemám absolutně NIC společného...
máme evidentně jiné žebříčky hodnot a ještě evidentnější je, že jsme každý intelektuálně někde úplně jinde...on se vyjadřuje naprosto otřesně a já jsem (aspoň většinou) slušně vychovaná mladá dáma...
Jeho představa o dokonalé zábavě je jít za kámošema a opít se do němoty...v tomhle já nevidím zábavu...dát si skleničku...no, proč ne, ale opíjet se? Na co? Vždyť to akorát zničí játra... Tak jsem mu napsala, že pokud v tom opravdu vidí zábavu, tak ať si to užije... a on mi na to napsal, že tam budou i kámošky...to mám jako žárlit?! Jaká smůla...to není můj styl...ani pokud jde o kluka, do kterého jsem zamilovaná, natož když je to chlap, o kterého jsem zakopla fakt děsnou náhodou...a který mi absolutně neimponuje...Bavím se s ním rezervovaně...ale on jako by to nevnímal....totálně ho zazdívám, ale on je prostě úplně mimo...nevidí to... ach jo, je mi z toho až zle, fakt... copak fakt chlap nepozná že o něj holka nemá zájem?!
napsal/a: Nindulka 21:55 | NÁZORY Link komentáře (2)L. Á. S. K. A. aneb Když narostou křídla z lásky 03.Březen 2008
Když se zamilujete, vidíte najednou všechno růžověproblémy odplují a nic najednou není tak hrozné...dokonce ani věčné připomínky rodičů...Pořád máte na tváři úsměv a nic vás nerozhází...
Jo, tyhle stavy v nebeskch výškách jsou skvělé...to je jasné
a pokud objekt našeho zájmu sympatie opětuje, tak je to ještě lepší
V mozku se uvolňují endorfiny a je nám fajn
... a když je nám fajn, tak hubneme a krásníme
...teda aspoň co se dívek týče...no fakt...zamilovanost je nejúčinnější dieta, protože nás neomezuje... Je statisticky dokázáno, že většina žen řeší problémy čokoládou a sladkostmi či jídlem obecně...čím víc problémů, tím víc jí a přibírají... Když se však zamilujete, tak tu potřebu zajídat problémy prostě nemáte...protože pracují endorfinky...což způsobí samovolné hubnutí...
Navíc se říká, že žena (či dívka) přímo rozkvete, když je zamilovaná...asi na tom něco bude Vždycky, když jsem byla zamilovaná, tak mi kluci málem leželi u nohou
...když o tom tak přemýšlím....není špatné být zamilovaná Teď tedy ale vyvstává zásadní otázka: Jak se zamilovat tak, aby nás to nezlomilo? Hm, upřímně, tak to nevím...nejspíš to chce víru a ochotu riskovat...kdo neriskuje, nic nezíska...
Poznámka: nejspíš si říkáte, že si mé články tak nějak navzájem odporují...no to bude asi tím, že je píšu podle momentální nálady....
Jak se vzchopit po kopačkách(manuál pro dívky) 26.Únor 2008
Všechny to určitě známe...kopačky od kluka, kterého milujeme, bolí víc, než cokoliv jiného
...Bolí to, ale existuje lék...tady máte můj recept na to, jak se vzpamatovat z rozchodu
...doufám, že vám to pomůže, stejně jako mě...
1) Zapomeňte na věty typu: "Nebreč, on za to nestojí," a další podobná moudra... Plačte tak dlouho, dokud vám slzy potečou samy...(jen si pořiďte dostatek papírových kapesníčků, ať máte do čeho utírat slzy)
2) Vypište všechen svůj vztek a bolest na papír - ten to snese...jakmile s tím budete hotovi, znovu si to přečtěte a posléze spalte, aby se text nedostal do nepovolaných rukou...
3) Když vám dojdou samovolné slzy, naplánujte si denní program tak, aby tam nebyla žádná chvíle. kterou byste trávily sami, abyste nemohly zabřednout do vzpomínek...Večer si vezměte do postele knihu...ale žádný dívčí román nebo červenou knihovnu! Nejlépe nějakou detektivku nebo sci-fi literaturu...a čtěte tak dlouho, dokud neusnete...
4) Začněte sportovat - fyzická aktivita uvolňuje v mozku tzv. "hormony štěstí" (endorfiny). Nejlépe bude, když začnete spolu s kamarádkou či kamarádem...(osobně doporučuju nějaký bojový sport...zároveň si při tom vybijete zlost)
5) Vraťte se zpět k činnostem , které jste dělaly rády, ale kvůli NĚMU jste na ně neměly čas...
6) Udělejte si radost - kupte si něco nového na sebe nebo něco jiného, co se vám už delší dobu líbí, ale stále jste nákup odkládaly (lak na nehty, kosmetika nebo třeba ponožka na mobil se střelným motivem)...je vlastně fuk, co si koupíte - hlavně, když vám to udělá radost...
7) Buďte krásné - kvůli sobě...pro svůj dobrý pocit...a pak, proč dávat světu na odiv, že něco není OK? Lidi jsou škodolibí a jen by z toho měli radost...
Na závěr...
Až nastane den, kdy si na NĚJ vzpomenete a nebudete cítit nic (ani nenávist, pocit křivdy, či jakýkoliv jiný cit), vyhrály jste...Opakem lásky totiž není nenávist, ale lhostejnost...
napsal/a: Nindulka 20:43 | NÁZORY Link komentáře (0)Fakt se občas stydím... 25.Únor 2008
V poslední době se fakt občas stydím, že patřím k tomu "něžnému" pohlaví...nevěřila jsem, že to můžu někdy vyslovit, ale je to tak...
Nedávno mi psal kamarád s prosbou o radu...protože jsem ženská, tak že prý to určitě pochopím...no ale upřímně, nechápu... ale teď předbíhám sama sebe...napsal mi, že chodí s holkou, se kterou už se jednou rozešel..na tom by nebylo nic divného...život už takový je...lidé se scházejí a zase rozcházejí...zvláštní byl ten důvod...vyhrožovala, že se zabije...to mi přijde fakt ubohé...vzbudila v něm pocit viny, aby se k ní vrátil a pak se s ním vyspala, protože chtěla otěhotnět a tím si ho udržet...a on teď neví jak z toho ven...nemiluje ji a nechce s ní být, přesto se děje opak, protože ho citově vydírá...a navíc to její "asi jsem těhotná" tomu taky zrovna nepřidá...takže...jak z toho ven? Poradila jsem mu, ať jí řekne, že je zodpovědná sama za sebe a že jestli se chce zabít, tak je to jen a jen její věc...ale to samozřejmě v případě, že není těhotná...
Tak tohle jsou chvíle, kdy se fakt stydím, že jsem ženská...protože tohle je horší než telenovela...
napsal/a: Nindulka 23:18 | NÁZORY Link komentáře (0)Tak jsem se opět přesvědčila o tom, že chlapi jsou neskutečné svině...
Před chvíli za mnou přišla moje nejlepší kamarádka celá uplakaná......a řekla: "Víš co, on si mi jen tak klidně řekl, že si našel jinou!" V tu chvíli mi došla slova...což se tedy často nestává, ale stalo se...co teď říct? Viděla jsem svou nej nej nej kámošku jak sedí u mě na gauči jako hromádka neštěstí a pláče...Věděla jsem přesně jak se cítí, ale nedokázala jsem ji utěšit...jen jsem řekla: "Tak plakej, ono to přejde, jen to chce čas...pláč ti uleví." Co jiného na to chcete říct? Fráze typu NEBREČ, ON ZA TO NESTOJÍ, nebo PRO TAKOVÉHO HAJZLA NEMÁ CENU BREČET atd... Nepomáhají...ne v takovou chvíli...ve chvíli, kdy cítíte bolest tak silnou, že máte pocit, že vás roztrhne, to prostě nepomáhá...To chce vážně čas...spoustu času...
Pár slov na konec... Všichni chlapi jsou stejní a já neznám výjimku...ačkoliv ta potvrzuje pravidlo...
Vyhlašuju válku zlomeným srdcím...chlap? jako hračka dobrý, ale nic víc...protože jinak to může dopadnout špatně...
napsal/a: Nindulka 20:23 | NÁZORY Link komentáře (0)Daň za nezávislost.... 21.Únor 2008
Nikdy jsem nepatřila mezi puťky, které sedí v koutě a čekají na chlapa...vždycky jsem měla ráda svou nezávislost a k životu ji potřebuji víc, než se na první pohled zdá...jasně, taky jsou chvíle, kdy potřebuji obejmout, ale nejen od kamarádky, nýbrž od někoho, kdo mě miluje......nebo prostě od chlapa...byť by to byl "jen" kamarád
někdy se ocitneme v situaci, kdy obětí od kamarátky, i když je to ta nejlepší, jednoduše nestačí...jenomže co když nejsou žádní chlapi na skladě? Tak to je pak problém...no a právě ho v současné době řeším...moc bych potřebovala obejmout, ale nemám nikoho, kdo by mi byl oporou...každý kluk, se kterým jsem kdy začala chodit ode mě dříve či později utekl...nevím, čím přesně to je, jestli mou střeštěnou nespoutaností a impulsivností nebo tím, že se svým způsobem bojím závazků a proto se jim pokud možno vyhýbám...těžko říct...někdy mi přijde, že kluci by chtěli holku tak zvaně 2 v 1 - na začátku šílené éro, které se ale změní v hodnou holčičku hned, jak začne jejich vztah...
A v tom je nejspíš ten problém...jsem živel a živlem zůstanu...a z toho mají nejspíš pánové strach...ale upřímně, raději budu dál ten nespoutaný tajfun, než aby ze mě byla tichá puťka...byť za to platím vysokou daň, tak se své nezávislosti nevzdám, protože to za to nestojí...věřím, že se jednou najde ON - kluk nebo muž, který mě bude mít rád takovou, jaká jsem, a nebude chtít na mně změnit vůbec nic...
Zemřít pro lásku... 16.Únor 2008
Někdy si říkám, co všechno je asi člověk schopen udělat pro lásku? Nebo spíš jinak....co všechno je schopna DÍVKA udělat pro lásku, když opravdu miluje....když to nejsou jen slova, ale cit tak silný, že by jej nic nepřemohlo...nic, kromě nelásky toho druhého...
Znám spousty inteligentních, milých a sebevědomých holek, které se ze dne na den změnily na těla bez duše... jen plakaly a plakaly... slzy tekly proudem a už je nic nezajímalo, protože byly úplně na dně... Kdo za to mohl? No chlap - jak jinak... nebo-li láska... Láska je úžasná věc, ale je to také nejrychlejší cesta, jak si nechat zlomit srdce... A to je bolest, kterou zvládne jen málokdo...
Upřímně... musím se přiznat... do nedávna jsem byla jednou z těchto dívek... proplakala jsem tolik nocí, že bych to na prstech obou rukou nespočítala... bolelo to tolik, že jsem měla pocit, že mě ta bolest roztrhá na kusy... a pak najednou z ničeho nic...jako by mě něco osvítilo... řekla jsem si, že to nevzdám, že budu bojovat...takže to chce změnu...začala jsem se věnovat nové práci, která teď naplňuje celý můj život... a bude to stejné tak dlouho, dokud se moje srdce úplně neuzdraví....
a pak...možná...jednou se zase zamiluju a budu šťastná...
...Valentýn... 12.Únor 2008
Valentýn...už jen to slovo samotné mi vhání slzy do očí...po třech letech je to první valentýn, který trávím o samotě... a tak nějak mám čas na zamyšlení...když chodím kolem těch výloh, kde je velkými čísly napsáno datum 14. 2. a vedle toho nebo pod tím VALENTÝN, tak si říkám, kam ten dnešní svět spěje...to už vážně potřebujeme i svátek na to, abychom někomu řekli, že je pro nás důležitý, případně řekli ta dvě magická slůvka "miluju tě"? Nikdy před tím mě nenapadlo o tom přemýšlet...možná to bylo proto, že můj tehdejší přítel valentýna tak prožíval a já mu nechtěla kazit radost... jenomže teď je kompletně jiná situace...nejde jen o to, že jsem momentálně "single"...to mě vlastně docela baví...ale spíš o to, že si uvědomuju, jak je tenhle svátek absurdní... když někoho milujeme, měli bychom mu to dávat na jevo každý den...ne jen jeden den v roce...to je docela málo, nemyslíte? No, když už jsem tedy položila tuto řecnickou otázku...tak ji převedeme na neřecnickou....co si o tom myslíte vy? Napište to do komentářů...budu jen ráda...
