Navenek veselá, uvnitř však křičí,
padla na kolena, smutek ji ničí.

Nikdo to nevidí, skrývá to těžce,
o lítost od lidí nestojí přece.

Neví jak ven z bludného kruhu,
ztratila sen, volá ďáblova sluhu.

Žiletkou pohladí kůži na předloktí,
krev žal odvádí a kreslí znamení.

Už není cesty zpět, nejde to zastavit,
i když to není med, bude i dál tak žít.

Ve škole zase do úsměvu se nutí,
nikdo nedoví se o jejím prokletí.

^{(Přejato ze školního časopisu Rozhraní)}