O dívce, která zemřela, ale přesto svého partnera neopustila

Ach ne, už zase svítá?
Proč ta noc tak rychle utíká?
Proč už zase musím jít?
Proč jen nemůžu tu ještě chvíli být?

Avšak v srdci naději mám,
že můj milý přes den nebude sám.
Kolem tolik přátel je,
to znovu žít ho přiměje.

Ještě polibek na jeho rty.
,,Přeji ti, lásko, nádherné sny."
Teď už opravdu musím jít,
ať může dál klidně snít.

Jak smutno mi přes den je.
Že se brzo setmí, je má naděje.
Opět jsem v jeho pokoji,
smutek, stesk, náhle pomíjí.

Jak ráda ho takhle pozoruji,
jeho zamyšlený obličej sleduji.
Podívá se letmo k oknu,
a já slzu hořkosti spolknu.

Jak bolí to, asi nedokážu říct,
prolitých slz bylo už na tisíc.
Že je to marné dobře vím,
vděčná jsem, že se na něj dívat smím.

Zvonek u dveří mne z úvah vytrhne.
Kdo to sem jde? A co chce?
Čekám na něj nedočkavě, než se vrátí zpět.
Ta chvíle je dlouhá snad milióny let.

Konečně ho spatřím ve dveřích
se šťastným úsměvem na lících.
Někomu říká: ,,Pojď dál...".
A co to? On tu není sám?

Za ruku s sebou vede si dívku nervozitou bledou.
Srdce mi puká a krvácí, když dívám se na milující se dvojici.

A to jsem si myslela, já bláhová,
že v jeho srdci zůstanu navždy jenom já.

Ta dívka usíná mu v náručí,
a že smutně je pozoruji netuší.

Na okraj postele k němu usedám.
Co to? Je to snad klam?
Má slza ukápla mu do dlaně.
A on zvedá zrak a dívá se přímo na mě!

V očích strach a bázeň,
snad mě nemá jen za pouhý sen.

,,Lásko, odpusť. Já už nemohl dál.
Už jsem nevydržel byti sám.
Jen říct ti mohu, a to přísahám,
že jsi a vždy budeš láska má,
v srdci ukrytá.
Tam vždy tě mám.": tiše zašeptá
a v oku se mu slza zaleskla.

,,Miláčku, chápu to a odpouštím,
že napořád odejít musím, už vím.
Pamatuj, že navždy s tebou jsem.
Ochráním tě před vším zlem."

Ještě poslední letmý polibek,
pak už nikdy nevrátím se zpět.

^{(Přejato ze školního časopisu Rozhraní)}