Byl jednou jeden obr a ten měl hrad se zahradou. Ta zahrada byla plná nádherných květin, zelené trávy a broskvových stromů, které každé léto dávaly sladké ovoce.

Jednoho dne se obr rozhodl navštívit svého přítele daleko v horách. Opustil tedy hrad a nikdo ho po dlouhých sedm let neviděl!

Když byl pryč, našly jeho zahradu malé děti. Chodily tam každý den po škole. Hrály si v trávě, lezly po stromech a zpívaly si ve větvích. Každé léto jedly sladké broskve ze stromů a byly velmi štastné.

Po uplynulých sedmi letech se obr vrátil. Když uviděl děti ve své zahradě, velmi se rozzlobil. „Jděte pryč a nikdy se nevracejte!“ křičel. „Tohle je má zahrada a nikdo si tu hrát nebude!“ Postavil kolem zahrady vysokou zeď a napsal označení velkými písmeny: „NEVSTUPOVAT!“ Byl to velmi sobecký obr, měl rád jen sám sebe.

Děti z toho byly velmi smutné. Každý den chodily za zdí a pamatovaly na nádhernou zahradu.

Pak přišla zima a po zimě bylo zase jaro. Tráva byla zelená a všude byly nádherné květiny. Ale obrova zahrada byla stále pokryta sněhem a ledem. Jaro nevstoupilo na zahradu, protože vidělo velké označení. A květiny tam nerostly, protože tam nebyly děti.

Obr byl velmi neštastný. Díval se z okna svého hradu. „Kde je jaro? Doufám, že se počasí brzy změní.“ Ale počasí se nezměnilo. Byl tam pořád sníh a studený vítr běhal po zahradě.

Jednoho rána ležel obr v posteli. Najednou uslyšel nádhernou hudbu. „Co je to?“ pomyslel si.

Podíval se z okna pokoje a uviděl děti. Seděly na stromech a zpívaly. Stromy byly zelené a pod trávou rostly bílé květiny. Jenom v jednom rohu zahrady byla stále zima. Malý chlapec tam stál a byl tak malý, že nemohl vylézt na strom. Brečel.

Obr si pro sebe řekl: „Byl jsem velmi sobecký!“ a vyšel z hradu. Když ho děti uviděly, utekly a zima se vrátila. Jenom malý chlapec neutekl, protože jeho oči byly plné slz. Obr ho vzal do ruky a dal ho na strom. Chlapec byl moc štastný a měl obra hodně rád. Když ostatní děti uviděli, že obr není rozzlobený, vrátily se zpět. Vylezly na stromy a začaly opět zpívat. Teď  už bylo jaro všude v zahradě. Objevily se nádherné růžové květy na stromech.

Obr si hrál s dětmi celý den. Když šly domů, zničil zeď a označení. Už nebyl sobecký.

Další den děti přišly zpět a zase si hrály v zahradě. Ale malý chlapec nepřišel. Obr byl velmi smutný a zeptal se dětí: „Kde je ten malý chlapec?“ Děti odpověděly: „My nevíme, my ho neznáme, on tady nežije.“ A obr byl velmi smutný, protože měl toho chlapce rád. Čekal na něj každý den, ale chlapec znovu už nepřišel. Obr onemocněl.

Jednoho dne obr uviděl malého chlapce v zahradě. Hned běžel k němu. Chlapec byl zraněný, na rukou a nohou měl krvavé známky. „Kdo ti to udělal?“ se rozzlobeně zeptal obr. „To jsou známky lásky,“ řekl sladce chlapec.

„Kdo jsi?“ zeptal se udiveně obr.

„Nechal jsi mě hrát v tvojí zahradě,“ řekl chlapec. „Dnes půjdeš se mnou do mé zahrady - do ráje.“

Když si později děti přišly v ten den hrát do zahrady, našly obra mrtvého. Byl pokrytý nádhernýma bílýma květinama.

^{(Přeloženo z angličtiny: Oscar Wilde - Sobecký obr)}