Skleněný dům.
Uprostřed města stál veliký skleněný dům, v něm žila dívka, Helena. Lidé okolo chodili a domu ani dívky uvnitř si nevšímali. Helena tam žila už šestnáct let, celý ten dlouhý čas každý den bušila na stěny domu, křičela, ale nikdo ji neslyšel, nebo nechtěl? Lidé chodili okolo do práce, do kina, za přáteli a nešťastné dívky si nevšimli.
Jednou si Helena všimla už z dálky krásného chlapce. Vrhla se ke stěně a začala bušit, nečekala, že by i jí všiml, ale už byla zvyklá to tak dělat a doufat…Jenže tentokrát bylo vše jinak, chlapec slyšel tiché bouchání a pozastavil se,m trošku k domu natočil hlavu, poté, ale pokračoval. Helena se rozplakala, ale ten kratičký pohled ji dal naději, že přeci jen není neviditelná.
¨Chlapec chodil okolo domu každý den a Helena vždy bušila a stěnu svého nenáviděného domu, každým dnem si chlapec Heleny všímal víc a víc. Asi za týden přišel až k domu, Helena poprvé viděla zblízka něčí oči, byly nádherné, čokoládové, byly krásnější než hvězdy, které každý večer pozorovala skleněnou střechou. Chlapec se usmál. Helena si všimla roztomilých dolíčků v jeho tváři, zvedla ruku a chtěla ho pohladit, ale místo teplé tváře ucítila jen chlad toho zatraceného skla. Chlapec ji zamával a šel dál.
Další den přišel k domu a sedl si před Helenu, také si sedla, pozorovali se, usmívali se na sebe a strávili tak podstatnou část dne, když už bylo pozdě, tma a lidé chodili poskvrnu, chlapec se omluvně usmál, zamával ji, poslal vzdušnou pusu a odešel. Helena jeho polibek chytla do dlaně a přitiskla si ho ke tváři. Když, ale odešel rozplakal se. Už bez jeho přítomnosti nechtěla žít, cítila se ještě více osamělá než předtím.
Druhý den si ho všimla už z dálky, usmíval se a v ruce, v ruce něco nesl…Helena se rozplakal štěstím, chlapec se přibližoval a v ruce měl sekyru, její vysvobození se přibližovalo každým jeho krokem. Ještě pět, čtyři, tři kroky, dva, jedna…