Balada o šestnáctileté.

Nepříliš rušnou ulicí kráčela dívka, do zad se jí opíralo slunce a barvilo její vlasy do ohnivě rudé. Ulice zářila barvami, zelené stromy tiše, téměř neslyšně ševelily v občasném fouknutí větříčku, obloha byla blankytně modrá bez jediného záblesku bílého mráčku, výlohy obchodů svítily barevně všemi těmi tričky, šaty, kalhotami, šperky se třpytily a házely prasátka po kolemjdoucích. I lidé byli barevní, různé odstíny kůže, barvy očí, vlasů i oblečení, jen dívce všichni splývali do světlejších i tmavších odstínů černé, protože na očích neustále nosila sluneční brýle. Svět jí tak připadal ještě více zlý, prohnilý a černý než byl. Ač rtutě  teploměrů šplhaly ke třicítce, dívka byla oděna do černých kalhot a košile téže barvy s dlouhými rukávy zakrývajícími stopy po řezných ranách. Ocelové ostří zaryté v kůži ji přinášelo úlevu, přehlušovala své bolesti, bolestí jinou.

Šla do svého oblíbeného klubu. Neměla moc zájmů ani nikam moc nechodila, ale tento klub zbožňovala. Ikdyž jí to zákony ještě nedovolovaly vždy si dala pár panáků a párkrát potáhla z vodní dýmky, poté si sedla do kouta, vnímala tvrdou hudbu každým pórem své kůže, s nikým se nevybavovala a jen tak s koleny u brady přemýšlela.

I tentokrát si sedla do kroužku vprostřed, kterém byla vodnice, párkrát potáhla, strašně se jí líbilo, když vždy po jejím nadechnutí to v dýmce zakloktalo, vyfoukla dým a když otevřela oči, které měla blaženě zavřené, přes dým a kouř spatřila postavu. Zaujala ji na tolik, že si posunula brýle dopředu a uviděla tvář jako vytesanou z bílého mramoru, naproti tomu plné rty podlité krví, zelené oči, uhelné vlasy a ta postava, široká ramena, útlé boky, malý zadeček. ,,Vyzerá ako ken.“ Slyšela kousek od sebe dvě Slovenky, které toho boha také pozorovaly. Od té doby dívka chodila každá den do toho klubu, trávila tam celé dny, někdy měla štěstí a svého boha spatřila, jindy ne. Snažila se na sebe upozorňovat hlasitým smíchem, chodila často okolo něho a dělala jakoby neexistoval. Muž si ji časem všiml a zaujala ho na tolik, že ji párkrát pozval na sklenku. Moc toho nenamluvili, většinou jen vypili své drinky, usmáli se na sebe a muž odešel ke své partě známých. Dívka ho milovala, nikdo by to nepochopil, říkala si. Vždyť ho vlastně neznala, ale cítila k němu tolik lásky a důvěřovala mu. Kdyby ji řekl, že je prezident v Anglii, takové dvě absurdity, ona by mu věřila. Nikdy mezi nimi k ničemu nedošlo, dvakrát se dotkl její ruky, jednou se dotkl těmi svými rty její tváře, pro ni to bylo to nejlepší, co se jí stalo.

Jednou, ale přišla do klubu a on tam nebyl ani další den, ale ani za týden se neobjevil.

Dívce přibyly na rukou dvě ošklivé jizvy a ubyly tři kila, už tak byla skoro průhledná.

Když kráčela okolo kostela všimla si svého boha, měla takovou radost, ale potom vedle něho spatřila nějakou ženu a oba na sobě měli oblečení i přes její černé brýle světlejší než obvykle. Bylo totiž bílé, svatební. Všiml si ji, na dálku se usmál a zamával jí. Dívka se otočila, dělala, že si ho nevšimla a utíkala pryč, daleko,daleko od bílých šatů…Zastavila se u řeky, špatně se jí dýchalo a plíce ji bolely, sedla si na zem, přišlo ji, že svět je dnes úplně černý a to i přesto, že sundala brýle a zlostně je zahodila. Dříve, když je sundala a viděla všechny ty barvy věděla, že má ještě pořád důvod žít, dnes bylo vše jinak. Vyhrnula si rukávy košile, z peněženky vytáhal žiletku, kterou vždy nosila sebou a zajela do svého zápěstí…Bylo to tak ulevující, jakoby z ní spolu s krví odcházela všechna její vnitřní bolest a zloba, její ruce za chvíli byly poseté dlouhými řeznými ranami, dívka si lehla na záda  a potichu si zpívala:,,Děvočka 46 kilo, 16 roků už jí bylo nebo mohlo být, nenapadlo ho nic jenom ji držel a chtěl jí aspoň něco říct, její dlouhý rusý vlasy se dotkly jeho řasy, tak se nadechl a neřekl nic…“