..dneska ..bude :-P
Přeju pěknej víkend 
Zdroj: Magazín Práva | 8.11.2008 | rubrika: téma | strana: 10 | autor: Hynek Paštěka
Mladých dívek závislých na drogách v Česku rychle přibývá. V kategorii nezletilých a mladistvých je jich už dvakrát tolik než chlapců. Některé z nich berou drogy ve věku, ve kterém by dřív neměly pojem ani o cigaretách. A mnohé se z bludného kruhu narkotik už nedostanou. Pokud ano, následků se většinou nezbaví po celý život.
Dvacetiletá usměvavá Veronika působí vyrovnaným dojmem. Dnes by už asi nikdo nehádal, že začala brát drogy ve dvanácti letech a pokračovala až do sedmnácti, kdy skončila v léčebně a potom v terapeutické komunitě. Její problémy však začaly mnohem dřív, než vůbec nějakou drogu okusila.
"Rodiče vždycky hodně pracovali a o mě se do sedmi let starala paní na hlídání. Byla hodná, ale mně se hrozně stýskalo po mámě, tak jsem celé noci probrečela. Pak jsme se přestěhovali do nového baráku mimo Prahu a tam se o mě začala starat o pět let starší sestra. To bylo ještě horší, protože mi často dala pár facek. Když jsem to řekla mámě, nevěřila mi. Začala jsem ji nesnášet, protože mi ji rodiče pořád dávali za vzor," vypráví Veronika.
Musíš být jednička!
S nástupem do školy začali rodiče na Veroniku klást stále větší nároky. Usmysleli si, že bude studovat vysokou školu, a proto musela nosit samé jedničky. Když nebyly, dostávala výprask. "Ten tlak byl šílený, nedalo se to vydržet," vzpomíná Veronika.
Když jí bylo dvanáct, přivedla Veroniku kamarádka do party, kde poprvé zkusila kouřit marihuanu. Cítila se tam bezpečně, ostatní jí rozuměli. Kvůli partě zanedlouho začala lajdat ve škole. Za nějakou dobu zkusila i něco jiného než marihuanu. Pervitin.
"Když jsem si poprvé šňupla, bylo to super. Měla jsem najednou hrozně moc energie, starosti se školou a s rodiči zmizely. Na konci osmé třídy jsem měla na vysvědčení většinou dvojky a na gymnázium jsem se dostala. To už mi ale šňupání přestávalo stačit a já si začala píchat. Díky pervitinu jsem stíhala učení, do nějakých kroužků už jsem samozřejmě nechodila. Za peníze, které mi na ně matka dávala, jsem si kupovala drogy. Naši na mně nic nepozorovali, zajímalo je jenom, jak mi to jde ve škole," popisuje Veronika svoji drogovou pouť.
Útěk jako řešení
Typické je, že rodiče si na ní ničeho nevšimli, až bylo pozdě. Jednou přišla domů s pocitem, že ji všichni sledují. Pokoušela se ukrýt a matka ji našla vyděšenou ve skříni. Konečně si všimla, že se s její dcerou něco děje. Když u ní našla injekční stříkačku, dostala tehdy už sedmnáctiletá dívka ultimátum - buď s drogami přestane, nebo se půjde léčit. Samozřejmě nepřestala, místo toho odešla z domu. Asi po měsíci ji otec našel a odvezl rovnou do léčebny. "Po pobytu v léčebně jsem strávila dva roky v terapeutické komunitě a teď se snažím normálně žít. Jsem vdaná, čekám miminko, dodělávám si školu, obor aranžérka. Náš vztah s tátou se o hodně zlepšil, i s mámou se dokážeme snést. Drogy neberu, vyhýbám se i alkoholu a lékům," líčí Veronika zatím šťastný konec svého příběhu.
Podle terapeutky oddělení pro léčbu závislostí žen psychiatrické léčebny v Bohnicích Moniky Plocové byla základní příčinou Veroničina pádu do drog chybějící komunikace v rodině - dítě proto přestávalo rodičům věřit. "Rodiče příliš tlačili na výkon, přenášeli na Veroniku své vlastní touhy a to bylo v podstatě jediné, co je zajímalo. Nic jiného pro ně neexistovalo, a tak nemohli poznat, že má jejich dítě opravdu vážný problém," vysvětluje Plocová.
Dívky to mají těžší
"Zátěž, která je kladena na dívky v pubertálním věku, je nesrovnatelně vyšší než u chlapců. Nároky na vzhled, vzdělání, zachycení nových trendů. V součtu to tvoří extrémní nárok. Přitom podpora a zázemí ze strany rodičů je slabší. Rodiče jsou často přezaměstnaní, nemají čas a děti jsou ponechány samy sobě. Chlapci jsou daleko víc samorosti a společenská změna je zase až tak moc nepostihla," popisuje novou situaci ve společnosti primář oddělení pro léčbu závislostí žen psychiatrické léčebny v Bohnicích Václav Dvořák.
U něj na oddělení se ze závislosti na drogách léčí v průměru pět až deset dívek současně. Délka jejich pobytu se řeší individuálně podle situace dané pacientky, přičemž jeden měsíc trvá diagnostický pobyt. Některé se pak snaží vrátit do původního prostředí, škol a rodin, některé směřují ještě dále do terapeutických komunit. Vyhodnotit úspěšnost léčby, tedy procento těch, které se ke drogám již nevracejí, je však těžké. "Když pacientku propustíme, tak, pokud se k nám již nevrátí, nemáme zpětnou vazbu a zprávy o jejích dalších osudech. Rodiny se totiž velmi snaží situaci vrátit do normálních kolejí, aby již bylo vše v pořádku," vysvětlil Dvořák. Podobných léčeben je v České republice patnáct.
Podle něj je u dívek ještě třeba brát v potaz i to, že jim zmizela jednoduchá perspektiva v podobě otěhotnění. Věk pro založení rodiny se nyní posouvá - času je na takový životní krok náhle dost. Přibývá tím ovšem i času, po který jsou mladé dívky a ženy vystaveny rizikům vývoje. Vystřídají řadu partnerů, poznají různé zákruty života a zjistí, že je komplikovanější, než si myslely. Někdo tuto situaci nezvládne a pak to kompenzuje různými prostředky, včetně drog.
Vedou marihuana a alkohol
Jak změnit tento stav je však velmi složitá otázka. Souvisí s hodnotovým systémem společnosti i rodin a s rodičovskou zodpovědností. Právě rodiče by se měli podle odborníků především naučit reálně vyhodnocovat schopnosti dětí a nepromítat do nich svoje nesplněné cíle a sny. A zvážit, zda stojí za to vyměnit úspěch v zaměstnání a peníze za větší všímavost k problémům svých potomků. "Očekávám, že při současném trendu vývoje společnosti se zhorší situace především na trhu legálních drog, jako je například alkohol, protože jsou snadno dostupné a lidé k nim velmi často utíkají. V oblasti nelegálních drog, především pervitinu a opiátů, se situace obecně spíše zlepšuje, mladí lidé nyní častěji dávají přednost alkoholu a marihuaně," podotýká Dvořák.
Všechno pro tátu
Ne každý příběh má takový konec jako ten Veroničin. Dnes devatenáctiletá Andrea byla do čtrnácti let vzorné dítě. Výborně se učila, plnila vše, co rodiče chtěli, brala život zodpovědně. S otcem, vojákem z povolání, který doma vyžadoval přesnost a kázeň ve všem, to asi ani jinak nešlo. Jakoukoli nedochvilnost nebo nepřesnost trestal zákazy.
Občas ji plácal rukou přes zadek a říkal jí z legrace Macku. Protože brala vše zodpovědně a chtěla se tátovi líbit, ve dvanácti letech přestala jíst. Zhubla na kost. Od táty se však dočkala jen výčitky, že je hrozně hubená a že si o ni zlomí ruku. Říkal to sice se smíchem, ale Andrea najednou nevěděla, co si počít. Nerozuměla tomu. Vždyť přece udělala všechno, aby se tátovi líbila. Měla pocit, že nic není dobře.
Pak ji podobně jako Veroniku kamarádka vzala do party. Začala s trávou, bohužel ale přišla na to, že se s pervitinem hubne daleko lépe. Začala ho šňupat a po krátké době přešla na stříkačku. Začala si vyvolávat zvracení, rozvinula se u ní bulimie a roztočil se bludný kruh fetování, odvykání v léčebnách, návratů do party a dalších pervitinových jízd. Při 170 centimetrech výšky vážila pouhých 48 kilo a kromě pervitinu začala být také závislá na lécích na uklidnění. Nakonec, po rodinné terapii a absolvování základní léčby, byla umístěna do terapeutické komunity. Vydržela tu zhruba půl roku. Zároveň také dojížděla za lékařem, aby se zbavila bulimie.
"Pravidelně se mi z komunity ozývala. Pak mi ale najednou zavolala zvenku. Protože jí bylo osmnáct let, mohla se sama rozhodnout, jestli odtamtud odejde, a tak to udělala. Říkala, že to už zvládne, ale to je vzhledem k nedoléčené bulimii spíš nepravděpodobné. Teď se mi už čtvrt roku neozvala," vypráví Plocová. Příčiny Andreiny tragédie vidí podobně jako u Veroniky - přísná výchova v kombinaci s nedostatkem komunikace. Andrea se navíc kvůli necitlivým tátovým narážkám přestala přijímat taková, jaká byla.
Příliš láskyplný otčím
Patnáctiletou Moniku zradili její nejbližší ještě horším způsobem. Už ve druhé třídě základní školy ji začal zneužívat nevlastní otec. Monika netušila, co se vlastně děje - na pochopení byla příliš malá. Navíc jí otčím zakázal "jejich společné tajemství" komukoli prozradit. Asi po roce si uvědomila, že se jí to vlastně nelíbí. Pokusila se bránit, ale otčím byl silnější. Dostala facku a jediné, co slyšela, bylo: "Drž!" Později se to pokusila říct mamince. Nevěřila jí. Pít a kouřit začala Monika už v deseti letech - alkohol jí pomáhal nic necítit. Připadala si ošklivá a méněcenná. V jedenácti přišla marihuana, krátce potom pervitin rovnou ze stříkačky a experimenty s heroinem. Monika se začala sebepoškozovat, pálila se cigaretami. Matka ani otčím nic nepozorovali, nebo možná ani nechtěli nic vidět. Nic netušil ani nikdo z jejich okolí. Peníze brala tajně doma rodičům a kradla v obchodech
Špinavou ji už nechtěl
Zneužívání trvalo sedm let, tedy do Moničiných čtrnácti. Tehdy napsala rodičům dopis, že už nechce být doma a utekla. Žila na ulici a naplno se věnovala pervitinu, alkoholu i heroinu. Když ji otčím nebo matka našli a přivedli domů, za pár dní zase utekla. Alespoň od obtěžování už měla pokoj - byla tak popíchaná a špinavá, že ji otčím přestal chtít. Rodiče začali řešit alespoň její závislost na drogách. Moniku se povedlo umístit v léčebně, kde nyní končí a brzy přejde do terapeutické komunity.
Život "po"
Ve většině případů je u narkomanů největším problémem život "po". Tedy po odvykací kúře. Po několika letech intenzívního užívání drog není mnoho závislých schopno normálního života. Proto jsou ve chvíli, kdy vyjdou z léčeben, umisťováni do terapeutických komunit, kterých je u nás čtrnáct. Tam žijí půl roku až rok ve skupině stejně postižených lidí a učí se normálnímu způsobu života v drogové abstinenci, režimu a řádu. Absolvují pracovní terapii a psychoterapii. Někdy na to ještě navazuje pobyt v zařízeních s chráněným bydlením. "Někomu pobyt v komunitě pomůže velmi, někdo to prostě nevydrží. Obecně se dá říci, že zhruba 30 až 35 procent léčených přestane drogy brát úplně a největší naděje je u prvoléčených. Samozřejmě že možnost pobytu v komunitě dostane i člověk, který se léčí například podruhé nebo potřetí. Tady ovšem platí pravidlo, že čím dřív léčbu absolvuje, tím lépe. U lidí, kteří jí projdou několikrát, naděje na abstinenci klesá. Nicméně zázraky se dějí a znám lidi, kteří se postavili na vlastní nohy, i když se předtím drogami téměř vyřídili," popisuje zkušenost s komunitami Plocová.
Signály, že vaše dítě propadlo drogám
Problémy ve škole. Zpočátku nemusí být patrné, dříve nebo později se však objeví absence a zhoršený prospěch. Ale pozor, právě snaha o udržení dobrého prospěchu může vést k tomu, že dítě drogu zkusí. Ztráta původních zájmů. Dříve milovanou zábavu dítě odmítá, opouští především časově a fyzicky náročné koníčky. Změna přátel a party. Pravidelné a velmi časté návštěvy diskoték a klubů s novými kamarády riziko kontaktu s drogami a jejich vyzkoušení výrazně zvyšují. Změny chování. Nápadné by měly být ničím neodůvodněné stavy veselosti či aktivity nebo noční nespavosti. Podobně nápadné mohou být stavy skleslosti, únavy a opakující se depresivní rozlady. Zde ovšem nelze vyloučit, že jsou projevem onemocnění. Slabost, spaní přes den. Klesající výkonnost, zhoršená koncentrace a náhlé upadání do spánku přes den by mělo být nápadné především ve spojení s celkovou změnou životního stylu, která nastala v poslední době. Ztráta chuti k jídlu, hubnutí. Užívání především stimulačních drog, jako je pervitin, má za následek potlačení chuti k jídlu a následné hubnutí. Opiáty či halucinogenní drogy se však takto zpočátku projevovat nemusí. Kožní defekty. Stopy po škrábnutích, drobných sebepoškozeních především na obličeji nebo hřbetech rukou. Mizení peněz. Nejdříve mizí malé částky, pak dítě shání peníze na drogy stále zoufaleji. Prodává například cenné věci ze svého vlastnictví včetně milovaného oblečení. Tento příznak je charakteristický pro zvyšující se závislost na heroinu. Nález stříkaček, jehel a drog. Rodiče však někdy uvěří výmluvám, že jde o věci někoho jiného. Je to sice možné, ale vysoce nepravděpodobné. Stopy po vpichu na končetinách. Není o čem diskutovat.
