Zasněně koukám z okna a přemýšlím, myslím na tebe. Den co den zjišťuji,jaký to byl krásný život, radostný, šťastný. S tímto nesrovnatelný, alepřesto tu jsem, stále přežívám a nevím co přijde zítra.
Chybíš mi, tak hrozně mi chybíš, ani si to nedovedeš představit, apřesto už je na tato slova pozdě. Už nikdy nepohladím tvou srst, užnikdy neokusím pohledu do tvých očí. Nikdy se do nich nebudu mociponořit a už nikdy ti nebudu moci říci, jak mi na tobě záleží.



Dne6.2.07 mi začalo krvácet srdce, Krvácí zanespravedlivost života. A krvácí za nejlepšího přítele, který mi přímopřed očima odešel  a já mu nemohla  nijak pomoct.
Miliony lidímůžou říkat, že zvíře nikdy nebude jako člověk. A taky že nebude. Nikdyse totiž tolik nesníží. Tisíce lidí můžou říkat, že zvíře nemůže býtpřítelem. Nemůže. Zvíře se stane něčím víc. Částí vaší duše. A stovkylidí můžou říkat, že je zbytečné ke zvířeti mluvit. Ano je. Ono vámtotiž rozumí beze slov, více než člověk.
V neděli 5. února mi začalo krvácet srdce.  Už nikdy nebudeš běhat s větrem. A já aninevěděla, jestli budeš žít. To čekání bolelo. Pohled na tebe bolel. Pohled natvou bolest a smutek. Upíralas na mně pohled a němě mě prosíla o pomoc. Ajá skrze slzy šeptala: „Nemůžu…
tu noc se můj život scvrkl do jediného přání. Nevzdávej to.Bojuj za svůj život. Kvůli sobě. Kvůli mně. Kvůli nám… Miluji Tě, Beruško. Jsi moje přitelkyně, část mé duše. Neopustím Tě…Udělej pro mě tosamé. Udělej to pro nás…

Neunesla jsem to, vzpomněla jsem si na to, jak jsme ji přivezli, jako maléštěnátko, které se bálo, hledalo si svoje místečko, na holčicku  ktera měla svoji důstojnost, na jehi dlouhé procházky, kdy mě doprovázela, na to, jak dlouhý hodiny,dokázala stopovat myš, ale hlavně na to, jak dokázala se mnou mluvit, ikdyž sme neměli stejnou řeč, rozumněla jsem si sní víc, než sjakýmkoliv člověkem, milovala jsem ji. Každá slza, která mi stékala po oku, byla jednou její vzpomínkou, jednou její laskovostí. Nikdy na ní nezapomenu! Vždyt v mém srdci bude navždy, jako ta, který mi dala domov a důvěru.