Když pyšný lidský syn se pod zem vrací,

v němž svět, krom jména, sotva něco ztrácí,

tu sochař k pompě smutku objednaný

říkáním hrobku zdobí bez příhany;

když dílo skončí, nápis je tam vryt:

ne čím byl mrtvý, ale čím měl být.

Však chudák pes, v životě přítel pravý,

jenž první vítá, brání bez únavy,

jenž nikdy svému pánu neodvyká,

proň bojuje a žije, pro něj dýchá,

má po smrti být odklizen jak cár,

že pro nebe prý nemá duše dar,

zatím člověk, hmyz ten! tvrdí směle,

že jenom jemu patří nebe celé.

Ach, člověče, ty, jehož chvíle zkosí,

ponížen otroctvím a zkažen mocí,

kdo zná tě dobře, odpor popadne ho,

ty bídná hrstka prachu oživlého!

Tvá láska smilstvo, věrnost prázdný sen,

tvůj domov léčka, slovo podvod jen.

Zlý od přírody, šlechtic leda rodem,

ani té dobré šelmy nejsi hoden!

Vy, kdo ten prostý kámen uvidíte,

jděte svou cestou, truchlit nemusíte.

Já jen, kde leží, vyznačit jsem chtěl,

nejlepší přítel, kterého jsem kdy měl.

Komentáře

« Domů | Přidej komentář