The_Milano

Kazdy zna ten pocit, kdy spech nuti k polovicnimu usili neco dokoncit, nasledkem cehoz pak vsechno zustava napul nehotove, odbyte, nebo k nicemu. Nasledkem spechu. Jako by se vsechno muselo stat zrovna v tento den, zrovna ted, kdyz specham, nevim kam driv a cim zacit. Kazdy vynuceny usmev me stoji skobtnuti o vysunutou dlazebni kostku, jedinou uprostred velkeho chodniku, na kterou musim narazit zrovna ja. Nedustojny poskok, ktery maskuji nucenym usmevem, jako projev toho, ze mi to vubec nevadi.. Schody do metra beru po trech. Po ceste vrazim do lidi a protoze oni stoji v ceste, neomlouvam se. Citim ztrnuty vyraz obliceje, zkrcene mimicke svaly v neprijemny obraz toho, jak se citim, na ktery nikdo neodpovi jinak. Pohledy lidi vsude kolem. Rani dech s pachem v noci traveneho jidla od vecere, svetlo blika..spomalujici a zrychlujici pohyby vozu urcuji, jakym pohybem se cestujici pohnou. Dopredu, dozadu, v zatackach na strany..Muz na protejsi strane, kontrolujic cas kazdou minutu, me privadi do neprijemne reality, jeste horsiho spechu,nez jsem prozival minutu zpatky. Kolobeh stale se opakujicich skutecnosti stejneho poradi, vzhledu, barev a akci, zpusobuje naprosto asocialni pocit stereotypu. Dokonce vim, kterou nohou budu vystupovat z metra. Dalsi naraz. Dalsi zacpa. Dalsi opakovane setkani, ta zena mela dokonce stejny kabat a kabelku. Jako by kazdy metr moji uspechane cesty rikal kazdy den to same.

Foceni je za dve hodiny a ja se citim silene. Potrebuji se probrat. Dokonce specham tak poctive, ze jsem doma nechal mapu.  Budu muset promluvit na ranem neprijemne lidi okolo. Nekdy je tak vnimam, ale vlastne urcuji sam, jaci budou. Usmev nahradi to same, ale dneska je tak nuceny, ze ocekavat ho, by bylo smele.

Jak se jmenujes drahy? Milan, odpovedel jsem starsi zene, ktera podle vzhledu tvare nemohla byt nic jineho, nez maskerka. Se zavrenyma ocima uzivam si prijemnych pohybu stetcu, zlepsujicich moji ztuhlou tvar. Svetla zarovek na velkem zrcadle osvetluji moji lesklou tvar. Projevuje se umelecka prace a zacina byt jednodussi se divat sam na sebe do ranniho zrcadla. Ted vlasy... hreben drazdi pokozku hlavy, lak na vlasy zpusobuje bolest hlavy a vytvari jemnou chut chemikalii v dutine ustni, nosni, krcni, vdechuji to do plic, dusim se. Prehnane vymodeny vlasovy stylista s cervenymi obroucky bryli, tvari se, jako by ho moje vlasy nutili pouzivat vice pripravku, jakoby to byla moje vina..Rychle se prevlect...sezonni oblek s vetsi velikosti, jak jinak se stejne formovanym spodkem a kosili. Ani se nestacim vzpamatovat z bolesti, kterou mi zpusobila jehla pri zmensovani objemu kalhot, ktere kourem smrdici stylista nesikovne upravoval. Alespon se pekne omluvil. Svetla zamerujici prostor snimani me pali na cele..diky make upu mam pocit, jakoby se mi cely oblicej potil. Nekolik zkusebnich blesku a jedem! Doprava, dopredu, usmev, dobre, to je ono, vic dopravava, divej se nahoru, ted dolu, flirtuj s kamerou, divej se mi do oci.. Prejdi vic dozadu, ted dopredu. Dobre, to je ono, ok, vyborne, cool, tak se mi to libi, dobry, dobry, dekuji. Dalsi!  Clovek se na to ani nepripravi a uz je konec... neoznacitelny pocit se studenym potem na rukach zkousim uhasit prvni cigaretou. Vyjdu ven ze studia na ulici, sotva otevru dvere z tmave chodby, osviti me krasne slunecni svetlo. Prochazejici lide kolem s usmevem na tvarich, zpusobenym podivnym zjevem ve spolecenskem a s neprirozene upravenou tvari a vlasy..kazda reakce ma jiny pocit, nejhorsi je ta, ktera se neprojevuje nijak .. opoustim studio s pocitem spechu, specham, i kdyz vlastne nevim kam.. Volny zbytek dne ve spolecnosti slunecniho zareni, studene vlhke ruce a pocit nedokonceni. Specham. Zadna stanice metra,neznama oblast, pocit spechu... Na ceste domu si se zavrenyma ocima promitam naivni obrazky fotografii, mel jsem si to vic uzivat, mel jsem se vic hybat, mel jem spechat pomalu!