Ten den začínal jako každý jiný, ale přesto byl o moc lepší. Čekala mě cesta do Prahy na koncert Anetky Langerové.

Odpoledne, kolem jedné hodiny, mě tatínek "naložil" do auta a potom jsme se sešly s Any na parkovišti u Billy. Všichni jsme nastoupily do auta a hurá směr Praha. Cesta byla v pohodě, nikde žádný provoz ani uzavírky takže za hodinu jsme byly v Praze.

U Centra Černý most jsme měly sraz s mojí ségruškou Poccy (není moje skutečná ségra jen si tak říkáme, protože jsme si hodně podobné chováním a smíchem ), která také mířila na koncert. Měla nás také provázet po městě, abychom se neztratily. Cesta metrem trvala celkem dlouho, jely jsme od Černého mostu až na Národní třídu. Bylo to docela vtipné, protože jsme si mohly povídat jen, když metro stálo, jinak nebylo slyšet. Moc jsme se tomu smály.

Asi ve tři hodiny jsme konečně dorazily na Národní třídu. Nejprve jsme šly omrknout, kde je klub Vagon. Nic se tam nedělo, tak jsme se šly projít. Směr Václavák. Udělaly jsme pár kroků od klubu a já si všimla, že jde proti nám Nikola (Brácha Anety), okamžitě jsem to řekla holkám. Hned na to Verča: "hele Anet" tak jsme byly nadšené, že jsme je viděly. Potom jsem se zeptala Any, jestli ji viděla. "Koho, kde?" nevšimla si jí, zrovna byla myšlenkami jinde, ale zase se bylo čemu smát. Pokračovaly jsme v cestě a zahlédly jsme ještě Aničku Mlinarikovou - houslistku, která hraje v kapele Anet. Tu jsme naštěstí viděly všechny.

Na Václavském náměstí bylo hodně lidí, tak jsme se tam moc nezdržovaly, jen jsme obešly náměstí a pomalu se vracely zpátky. Pak jsme se ještě rozhodly, že se stavíme do papírnictví, aby se nám mohla Anet případně podepsat. Koupily jsme si 3 notové sešity (aby to bylo originální) a lihový fix, aby se nám mohla podepsat na ruku a hned se to nesmylo.

Neměly jsme už co dělat, tak jsme šly k vagonu. Kupodivu tam ve čtyři hodiny ještě nikdo nebyl. Samozřejmě jen my blázni. Sešly jsme dolů ke klubu, jestli se tam náhodou už něco neděje. Náhodou se tam už něco dělo, začínala zvukovka. Dovnitř nás nepustili, tak jsme zůstaly na schodech před Vagonem. Dveře byly otevřené, viděly jsme Aničku, Anetu ne, ta byla za sloupem. Zvukovka byla dost dobrá, pořád jsme se něčemu smály, ať už čtyřicetkrát opakovanému kousku textu, neustále smějící se Aničce nebo když najednou přestala hrát hudba, a my jak byly rozezpívané, střihly jsme si sólo (docela nahlas) . Všechny tři jsme byly už tak vysmáté, že jsme se skoro bály, aby nás nevyvedli ven, určitě jsme totiž byly slyšet až dovnitř. Naštěstí se to nestalo. Anička měla každou chvíli zvednutou ruku, asi nějaké instrukce pro zvukaře, my jsme se smály i tomu, a ze začátku jsme si říkaly, že asi mává. Jednou měla zase zvedlou ruku a já se prostě neudržela a zamávala jí, ona mě viděla a začala se smát, ale určitě ne víc než my tři.

Na schodech jsme strávily 4 hodiny, tzn. 5 hodin do samotného koncertu. Při zvukovce nám čas ubíhal rychle, pak se ale v 19.00 začali prodávat lístky a bylo tam víc lidí (do té doby jsme tam byly samy, ještě spolu s Hankou Polákovou a Sandy). A my začaly být nervní - přeci jenom po třech hodinách…

12 minut před umožněním vstupu do klubu jsme vstaly ze schodů, protože už jsme nevěděly jak si sednout. Jen co jsme to udělaly, spustili jsme řetězovou reakci - vstali všichni. Pouštění dovnitř, mělo asi 4 minuty zpoždění. My tři, vlastně teď už nás pět, jsme čekaly na vstup dost dlouho, takže tu úplně první řadu jsme si vlastně zasloužily. Stály jsme v první řadě uprostřed - úplně suprový místo.

Před námi se rozprostíralo malinkaté pódium. Nevěděla jsem, jestli se tam vůbec vejdou. Před pódiem ještě byly bedny od nástrojů. Odložily jsme si tam věci, a čekaly na koncert. Asi půl hodiny potom, přišly dva plešatý chlápci s visačkami 'organizátorka'. Řekli nám, ať si dáme věci dolů, že tam nemají být nebo co. Myslely jsme, že tam budou jen do té doby, než začne koncert. Bohužel jsme se pletly. Hráli otrávené obličeje a neustále mluvily (pak i při koncertu). Asi si neuvědomovali, že docela překážejí. Koncert už měl začít, ale Anet pořád nikde, po pódiu chodil jen Aleš (podává Anetě kytary) a prováděl poslední úpravy. Aneťáci už byli netrpěliví (a to tam ani nečekali 5 hodin) a začali tleskat do rytmu a vyvolávat Anetino jméno. Koncert se nakonec zpozdil asi o čtvrt hodiny.

Začínalo se jak jinak, než Malou mořskou vílou, chvilku trvalo, než ustal potlesk. Všichni sborově zpívali, bylo to úžasný. Ta atmosféra … to se nedá vyjádřit slovy a to byl teprve začátek koncertu. Dále byla na řadě Spousta andělů a Nebe v loužích u toho jsme si docela zablbly. Už z minulých koncertů většina znala efekty, které jsou v písničce, takže jsme nepomáhali jen se zpěvem, ale i s nimi, každopádně to všem šlo moc dobře. Následovalo Slib mi dej, Skvělej nápad a Pár důvodů, kde si všichni vychutnali uuuuu uuuuu. U Křídel motýlích jsme si samy zarecitovali poslední věty. U Písně Pro světlušku, všude kolem nás poletovaly bubliny z bublifuků, což vypadalo moc krásně. Pak bylo Hledám, mířím, netuším a Nahá noc. Desetinu si všichni užívali - skákali, tleskali a zpívali, jak to jen šlo. Jiný sen opět provázely bublinky, které jsme chytali nebo odfoukávali dál. Písničku Možná zpíval snad i ten kdo ji neznal, asi i proto, že se omylem začalo druhou slokou, kterou jsme potom opakovali. Následovalo Vysoké napětí. Každý už zná text nazpaměť, takže kromě skákání do výšky se každý zapojil i svým zpěvem. Když nemůžu spát a Poplach byly další písničky. Při Když nemůžu spát, Anet představila, pomocí baterky, celou kapelu.Poplach si všichni užívali. Ačkoli všichni věděli jaké aranžmá má písnička, naschvál zpívali buď napřed, nebo naopak po Anet opakovali. Další byl na řadě klidný Podzim a nesmrtelná Voda živá. Při ní se všichni drželi za ruce a mávali s nimi nad hlavou. Po písničce se celá kapela uprostřed s Anet uklonila a opustila pódium. Nebyli bychom to ale aneťáci abychom ještě dlouhou dobu netleskali a nepočkali si na úplně poslední Němou. Byla nádherná ale zároveň smutná tím, že byla poslední. Po ní se ještě dlouho tleskalo, bohužel už další přídavek nepřišel.

Dav začal pomalu řídnout ale přesto bylo hodně lidí, kteří čekali na Anet. Mezi nimi samozřejmě já, ségruška Poccy a Any čekaly na podpisy, aby ty úžasné notové sešity nebyly zbytečné. Bohužel Anet nikde, prý měla nějaké rozhovory. Takže jsme čekaly. Mezitím jsme si nechaly podepsat Aničku Mlinarikovou, Štěpána Smetáčka a Jakuba Zitku. Já s Any jsme potom už na Anet nemohly čekat, přeci jenom do Liberce je to docela dálka. Tak jsme se bohužel musely rozloučit s Poccy, předaly jsme jí sešity pro případ, že se Anet ještě objeví a pomaloučku jsme vyrazily z klubu. Koncert byl hodně náročný pro všechny ale stál za to !

Moc děkuji Verče Svobodové (Poccy) a Aničce Vrkoslavové (ANY) za schválení a kontrolu reportu a hlavně za skvělý doprovod, nikdy jsem se tolik nenasmála potom také Veru (superstar) za lístky
Dále děkuji moc tatínkovi který mě s ANY odvezl do Prahy
A největší díky pro: Anetku Langerovou, Aničku Mlinarikovou, Martina Ledvinu, Jakuba Zitku a Štěpána Smetáčka za prvotřídní koncert na který nikdy nezapomenu !

NEBE V LOUŽÍCH