Láska se z něj vytratila
jeho rodina ho zatratila
Uprostřed bažin studených
umírá anděl, co poznal hřích
Jen bledá luna sleduje jeho úděl
dnes umírá archanděl...

Na zaprášených klapkách klavíru
v zapadlém koutě baru svět
tvé prsty rozezní a povedou
trosky citů mladé dívky
..
Melodie tělo svádí
jít přes hranice rozkoše
a v plné síle vrátit se
jen kvůli boji zpět
..
Nevíš, proč tě ničí pohledy
proč dívá se tváří nahořklou
ty jen rozbíjíš hradby srdce
přesnými údery
ať to sebevíc bolí
..
ebenové vlasy rozkvetou
opět vůní mandloně
svážeš je notami
v amoll
nejhříšnější tónině
soukromého představení
pro dvě ohniska
zdivočelých očí
..
neušetříš ji pro lásku
ani nechceš
aby znala míru plnou
dokud sladké polibky
posledních tónů
dohraných na její tváři
chutí hořkých mandlí
nepominou

Jako tenký závoj padl na ni smutek
obejmul ji v náručí; milý jí utek
dívka sedí uprostřed pláně
slzy a sněhové vločky padají jí do dlaně

Sukně i smutek kolem ní se rozprostírá
nazkrotný vítr slzy z tváří jí slíbá
sněhové vločky jak peřina ji pokrývají
strážní andělé již dávno ji nehlídají

Až roztaje sníh a přijde jaro
ona už nedozví se, že jedno srdce pro ni plálo
její milý, co ji našel, věděl, že porušil slib
ale až když držel ji v rukou, pochopil tu spoustu chyb

Stála na kraji propasti,
dívala se dolů.
V myšlenkách vzpomínala,
jaké to bylo,
když ještě byli spolu…
Ten čas však pryč je,
už nikdy ho neuvidí,
jak se raduje…
Nikdy..!!Nikdy!!
To slovo je až děsivé,
ale pro tuto chvíli se jí stalo osudné.
Proč??!!!Ptala se sama sebe..
To jediné slůvko PROČ jí neustále znělo v hlavě.
Cítila, že už nemůže dál,
…najednou ho viděla ,
jako by před ní opět stál…
Udělala krok vpřed …,
její tělo bylo čím dál tím lehčí,
z očí jí tekly slzy,
ne však slané,ale krvavé,
ty z duše uroněné..!
Padá…….,
ale už brzy se s ním setká
a bude opět šťastná……

Miluju tě,
navždy
ten smutek ve mně
zabíjí mě
miluju tě navždy
neumírej prosím
stojím tu u tebe
sobče jeden
umřeš si a co já tady?!
neumírej
vždyť ty chvíle spolu
stojí za tu bolest
moje láska léčí
tak toho nech
plno lidí brečí.
a neměj strach.

Ležíš tu hodiny
a už je po všem
cos nám to udělal
milujícím,nám všem!

hned toho nech!!!!!!!!
proč jsi jen odešel
na druhý břeh??!!!

ale nemysli si ty sobče jeden
že umřeš si a tady zbyde jeden
který má snážet ten hrozný žal
ty sis ho z beder sňal
a to ses bál
že to ty po mě zůstaneš...

Já půjdu za tebou
a výtky vezmu s sebou
a až ti všechno vypovím
tak ti jen mírně napovím
a ty políbíš mě...
bude to polibek nebeský
řečeno velmi hezky
a já budu mít klid
nebudu už o tom jen snít
jen co najdu ostrý nůž,
nevolej mě, přijdu už....

Viděl jsem anděla,na nebi letěl,
křídla mu zlámala,na zemi sletěl.
Přišel k nám o pomoc prosil,
já jsem ho vyslyšel,pomoci jemu neuměl.
Smutně a lítostně po městě chodil,
do nebe vrátit se toužil.
Tedˇ kladu si otázku,proč vyhnán byl?
Co udělal špatně,komu ublížil?
Anděl je nebeská bytost,žije jen pro lásku a lítost.
Kdo udělat to mohl,kdo dovolil si ublížit andělu?
Byl to snad dábel sám,
a nebo někdo koho znám?
Vždytˇ oni do nebe nesmí,
tak kdo to mohl být?
Jak těžké je věřit v bolest anděla.
Vždytˇ on je zázrak nebes,
on je pán bůh sám.
bez něj opory alásky není,
proč by měl přijít k zapomění?

Když večer tmavne
a temné moci probouzí se.
Tu dívka nástroj veme si,
ten nástroj k smrti vedoucí.
Na skále stojí na kraji,
jen tichá ozvěna nese poslední zvolání.
Zvolání o trochu lásky a podpory.
Třesoucí se ruka hodlá udělat poslední tah.
Když kdosi zabrání jí v tom,
ten neznámý se snma přichází.
O tobě tolikrát snila jsem,
prosila a modlila se.
Tedˇ přicházíš a už je pozdě.
Dívka padá do propasti,
však na ustech usmev blahý.
Spatřila ho!
Je však pozdě.

Když duše chladne,tělo křahne,
ruka k ruce vzpíná se.
Kdo pomůže dívce bledé?
Však osud jiný pro ni není,
její láse přáno není.
Milovala,věřila
a svoji duši prodala.
Sám dábel přišel si pro ni,
pomoci ji ovšem není.
Cesta temná,dlouhá,trnitá,
nohy bosé a trny zabodávají se.
Slzy tečou pálí v očích!
Temná brána otvírá se,
za ní jenom temnota.
Brána zavírá se,anděl přichází si pro ni.
Odvádí ji do té tmy,do zapomění.
Odkud pomoci už není.
.......

Když jsem se z kostela vracela,
jeho jsem spatřila.
Ty jeho oči bledé v kterých
naděj se ztrácela
a světlo života jsem neviděla.
Tedˇ toho strašně lituji,
tedˇ už vím,že ho miluji.
Vzpomínka do srdce se zabodává
a jeho duše k peklu padá.
Bíle líce značí strach,
v ruce chvějící se,nástroj jménem vrah.
Já jsem to zavinila,
já za to můžu,do pekla za ním si pomůžu.
Výčitky přestanou mě trápiti
a srdce žalem boleti.
Světlo mizí,oči zavírají se
a krev po rukou hrne se.
Duše doufá,prosí,volá
nikdo už jí neslyší,nikdo nepomáhá.
.........