Jdu takhle jednou v noci po ulici domů,

stresuje mě pohled na pár uschlých stromů.

Chůzi mám však pomalou i přes pozdní čas,

doma nečeká mne nic než výprask zas.

A tak nikam nepospíchám,až se skoro loudám,

svými starými botami o nový asfalt šoupám.

Na krku se mi houpá pentagram obrácený,

pohledem na něj jsem zcela uchvácený.

Zacházím do temné uličky,mojí známé zkratky,

občas tam spí bezdomovci,jsou tam cítit zvratky.

Ale co mám dělat??Je to zkratka dobrá.

Pomalu se mi tak vyplňuje časová rezerva drobná.

Jsem asi v půli uličky,když v tom ucítím závan ledový,

Vzhlédnu však nic nevidím,jsem to ale hlupák jenom klučina nebohý.

Pokračuji dál,v tom závan je tu znovu,

tentokrát však silnější,v tom uslyším zvuk zvonu.

Chce se mi křičet,zachvátí mě strach,

když nemůžu křičet,smrti cítím pach.

Pach jde z té tmy co je přede mnou,

vybavuji si jednu za druhou představu nepěknou.

V té chvíli z té tmy vystoupí černá vysoká postava,

nebyl to jen sen nebyla to představa.

Všechny chlupy i vlasy mi teď hrůzou stojí,

Mé srdce mi buší,má duše se také bojí.

Dobře vidím,něco pod pláštěm drží,

zas tak dobře nevidím,přece trochu mlží.

Z hrůzou pozoruji jak vytahuje kosu,

Teď trochu vidím pod kápi-díru místo nosu!!

Teď už to vše chápu,vždyť tohle smrt je!!

Cítím z ní jak si v mém strachu libuje.

Ruce náhle vztyčí,zablýskne se kosa,

strachem uhnout nemůžu smrt znamená její osa.

Jenom krátký švih stačil abych zemřel,

bránu života za sebou zavřel,

Napáchal jsem za život mnoho lží a bolesti,

Teď jsem černý anděl bez kapky lítosti a milosti.

Musím střežit mrtvé v nekonečné bdělosti.....

Kdy se ptám už tohle všechno skončí?

Kdy zmizí ty krajiny kde pramínky zurčí?

Kdy konečně poznám co je to láska?

Kdy už lidé pochopí,že život není sázka?

Kdy už konečně budu dospělý?

Kdy zákony uznají,že jsem dost vyspělý?

Kdy se někomu podaří zastavit čas?

Kdy anděla smrti potkáme zas?

Kdy celý náš svět ve zhoubě zanikne?

Kdy rozumný jedinec nad ostatními vynikne?

Kdy už lidé pochopí že křesťanství lži jsou?

Kdy se dozvím,kdo ukradl mi lásku mou?

Kdy zase prožiji noc bez noční můry?

Kdy se dozvím proč někomu není dáno z hůry?

Kdy se dozvím jaký je smysl života?

Kdy křesťany už pohltí temnota?

Kdy budu vědět jestli se tohle všechno dozvím?

Kdy bude ten den kdy tohle všechno povím?

Kdy,kdy,kdy,kdy,kdy,kdy,kdy..............

Někdy mi připadá,že láska není cit,

je to strašná bolest někoho rád mít.

Láska je pohroma duše i těla,

jenže naděje poslední umírat by měla.

Ale málokdy se dá o naději mluvit,

málokomu se podaří jeho bolest ztlumit.

Avšak když už šíp lásky zasáhne tvé srdce,

uzavře tvé touhy,sny a přání do maličké klece.

Po zásahu šípu tvé srdce krvácí,

láska tvé myšlenky od reálného světa odvrací.

Začínáš žít ve snu,z kterého se těžko budíš jen,

už realitu dávno nevnímáš,ale tu z toho světa musíš rychle ven!!

Rychle než další zásah šípem dostaneš,

po té ráně ze svého světa vyplaveš.

Procitneš a uvidíš jak je krutý svět,

svou lásku nikdy již nebudeš políbit smět.

Pak možná dostaneš zprávu nebo psaní,

po kterých se každý ostatních dlouho straní.

Otevíráš obálku,ruce se ti klepou,

ne zimou nebo mrazem,ale čistou něhou.

Vytahuješ papír,který dobře znáš,

i rukopis je toho,koho ráda máš.

Tušíš co tam stojí,přesto to přečíst chceš,

Otevřeš ten papír a známý rukopis čteš:

"Ahoj lásko tohle se mi těžko říká,

klepou se mi ruce,tužka se mi smýká.

Mám tě moc rád,to ty dobře víš,

vždyť jenom ty mi miláčku říkat smíš.

Jenže jsme se dlouho neviděli,

nepsali jsme si,vůbec o sobě nevěděli.

Ale není to dost dlouho abych na tebe zapomněl,

nebyla chvíle kdy bych si na tebe nevzpomněl.

Víš lásko,že veliký je svět a já nové lidi poznat chtěl,

poznal jsem i jednu dívku,kterou jsem moc rád měl."

Pomalu nedočtený dopis na stůl pokládáš,

oči ti strašně slzí,sama sobě nadáváš.

Najednou ti naskočí vzpomínky společné,

ty dny kdy jste byly spolu byly nekonečné.

Být někdy sním,to byl pravý ráj,

ať už byl podzim,zima nebo máj.

Vzpomínáš jak se jeho ruce dotýkali tvých,

jak sis jeho jméno kreslila do notýsků svých.

Děláváš to do teď,pořád tě to baví,

tvoje oblečení vždy s jeho oblíbenou barvou ladí.

Vzpomínáš na první polibek váš,

jak jeho rty chutnají to ty dobře znáš.

Nemůžeš to vydržet,bereš dopis do rukou,

pokračuješ ve čtení,hladíš svoji duši nebohou.

"Vím jak je to teď těžké pro tebe,

a beru všechnu odpovědnost na sebe.

Myslím,že je lepší,když už spolu nebudeme,

na všechno co se stalo si radši už nevzpomeneme.

Tak už mi prosím nevolej ani nepiš,

jako někoho koho neznáš si mne radši zapiš.

Tak a tímto končím rozloučení své,

a doufám že netrápí se srdce tvé.

Navždy tvůj miláček."

Říkal ti že jsi jeho čumáček.

Říkal ti že jsi anděl jeho,

chtěla jsi mít co nejvíc z něho.

Tvé slzy papír prokletý máčí,

kapka po kapce se dolů stáčí.

Teď už není nikdo,kdo by tě držel v náručí,

pocit tepla a bezpečí tím ti zaručí.

Už nikdy ho nepolíbíš,

věrnost jemu nikdy neslíbíš.

Teď už on je minulost,

brečíš a máš na sebe zlost.

Jak jen jsi mohla tohle dopustit??

Proč mě musel takhle náhle opustit.

Víš že tahle bolest tak nezmizí jen,

než s někým prožiješ podobný sen.

Cítím v sobě nepokoj,

To kvůli tobě mam v srdci boj.

Boj,který prohrávám,

a na sebe přitom nadávám.

Sem snad já na vině?

tohle mě napadlo jedině.

Já sem ta špatná,

odchodu sem tě dohnala.

Zase tu sedím,

ruce mam na klíně a brečím.

Jen kvůli tobě se trápím žalem,

Život sem si vzala málem.

Ale smrt nic nevyřeší,

Jako duch bych to ale měla snaší.

Slíbila sem ale,že to neudělám,

Slib dodržím na tom dělám.

Nesmím se ani hnout,

Na stole je nůž stačí ruku natáhnout.

Ale to nejsem já!

Takhle to přeci neskončí?!

Jako zoufalec,který nemá šanci.

Odejdu pryč,

Ke svobodě si najdu klíč.

Ale já se nevzdám,

Někdy chodím po pokoji sem a zase tam.

Kdysi jsi mě měl hodně rád,

Teď ale tvé srdce tlačí hlad.

Asi je to vůlí osudu,

Ale já na tebe čekat nebudu.

Je teplá jarní noc,já na hřbitově sedím,

do tmy co je přede mnu tiše a mlčky hledím.

Tmu narušuje jen světlo z nedaleké ulice,

ticho zas zvuk zvonů z nedaleké zvonice.

Sedím tu u hrobu mého blízkého přítele,

Je to hřbitov temný,hřbitov Jana Křtitele.

Na hřbitově tu sedím sám,

jsem tak volný,svého života pán.

Však nejsem tu sám,jsou tu mrtvých duše,

povídám si s nimi,tenhle umřel náhle,tenhle šípem z kuše.

Hřbitov jejich tajemství zná a nikdy nám je nevydá,

ozdobenou růži pokládá na hrob moje ruka bledá.

Mrtví tu leží jeden vedle druhého,

jejich těla spatřily jen oči hrobníka němého

Podívám se vedle,je tu hrob nějakého Reného.

Na náhrobku stojí: "Nikdy nezapomeneme",

hrob je sto let starý,jak René vypadal si nevzpomeneme.

A kdo to vlastně byl?A jak se vlastně smál?

Málo kdo si vzpomene,že vždy v ústraní stál.

Hřbitov je místo,které lidské duše plení,

když vám zemře kamarád život se rázem změní.

Už toho mám dost,vystrašený odcházím,

ze hřbitova běžím,nevím kde se nacházím.

Sednu si a opřu se u stěny,

ze svého nitra slyším mrtvých hlasů ozvěny.

Nejedna mokrá slza se mi po tvářích koulí,

nahmatám si na hlavě pár těch bolestivých boulí.

Zmáčknu je tak silně,až bolestím zakřičím,

avšak bolest uklidňuje,vstanu a už nekřičím.

Pokračuji dál,další temnou uličkou,

šanci na štěstí mám maličkou.

Autor:Diabolos

Dovětekautora-Tuhle báseň bych chtěl věnovat svému zesnulému kamarádovi a všemostatním,kteří zemřeli mladí.Čest jejich památce.

Ztrápená je duše moje,

každý ať si o mě myslí svoje.

Já nikdy nikoho neprosil o pomoc,

teď už vím že poslední je tahle noc.

Mám hlavu plnou vzpomínek,na ty co mne zradili,

za tu dobu však se tihle lidé změnili.

Avšak za tu dobu i já jsem se změnil,

teď nebude již nikdo,kdo by po mne dědil.

Rozhodl jsem se svůj život ukončit,

a tajemný plán smrti bez okolků dokončit.

Ležím v horké lázni ve vaně,

cítím jak z kuchyně voní od maminky lazaně.

Na rohožce před vanou leží rozlučkové psaní,

napsal jsem ho z láskou a bez lhaní.

Teď už na přemýšlení seru,

žiletku do ruky beru.

Její čepel je ostrá,to já dobře vím,

projede tak kůží dobře,až k žilám mým.

Čekal jsem na to dlouho,teď se konečně dočkám,

ale ještě chvíli si před smrtí počkám.

Už přichází ten okamžik,kdy tma mě pohltí,

a ztrápená má duše z mého těla vyletí.

Stalo se to teď,přeťal jsem si žíly,

dravé proudy krve valí se z té hluboké díry.

Nad mou hlavou leží čerstvě zapálená svíčka,

chvíli se na ní dívám,pak mi ztěžknou víčka.

Jinak než-li smrtí nebylo mi pomoci,

žít v tomhle světě je jako žít v nemoci.

V nemoci,která tě den ode dne žere.

A jen bláhový člověk se sní někdy pere.

Potom už navždy zavírám svá víčka,

poslední co vidím je ta hořící svíčka.

Ještě na okamžik pocítím závan hladký,

v tom proběhne mi hlavou můj život krátký.

V okamžiku tom slyším z dáli zvonec,

Jde si pro mě smrt,mému žití je konec.

Vrhli jsme se pro své zájmy do krutého boje,

proudy potu, rudé krve, zem kolem nás saje...

Zbroj pevně v ruce, v očích smrt, však my jdeme dál,

i přes smrt a bolest v těle, mezi námi není žal...

To v našich srdcích skrz naději veliký žár zaplanul,

den otroctví a velké bídy ten v tom boji zahynul...

Strach nic neznamená, přec není čehož by se dalo bát,

my zde umřeme, neb neznáme co je to se vzdát...

Když má duše touží jít, já chci do dáli se vydat,

už nechci žádnou mříž, já okovy chci sundat...

Chci děti mít a slyšet jejich sladký smích...

Chci se řídit jen podle rozhodnutí svých...

Chci být jak pták a po světě se vydávat...

Já chci štěstí a jenom lásce se oddávat...

Lepší smrt než v otroctví býti,

pouze svobodu, jinak nechci žíti...

"Neznám světa, okolí již nevnímám...

Mysl černá, krutosti já podléhám...

Kde je něha? Chlad mé srdce polyká...

Soucit. Proč ten ničehož mi neříká?

Cítím klid, však má duše úlevu necítí,

pouze zlo a strach mou duši nasytí...

Kde jsem já? Kde je má osobnost?

Co se stalo, že jsem krutá bytost?

Kde je ten co mír a lásku uznával?

Kde je ten co svět kolem miloval?

Srdce mi puklo, už cítím jen zlo, však kdo to všechno zavinil?

To vražda, ten zákeřný čin, to on o lásku mě připravil...

Má mysl, srdce i duše patřilo jen té jediné,

spolu s ní vše odešlo, pak každé "já" zahyne...

Bez lásky, něhy a všech těch krásných citů jsem jen prázdnou schránkou,

svět je jedna velká kniha, avšak já jen bezvýznamnou stránkou...

Tam kde i poslední světýlko zhasne, tam zvítězí vždy temnota

a spolu s ní přijde zlo, nenávist a samota...

Mám já si svůj život vzít? Toť myšlenky jsou teď mé...

Už vím, já odplatu chci... Má odpověď zní ne...

V nenávisti a touze po pomstě je teď má síla.

Ten kdo vzal mi ji, ten pozná, co je utrpení a velká bída..."

Mrtvé duše tohle zpověď byla.

Duše, jež pohltila temná síla...

Praštíš-li mne, já praštím tebe!

Touto cestou těžko něco vyřešíme,

pouze další bolest a hněv tím rozšíříme,

proto v míru řešení hledej raději,

v radosti a smíchu, tam poznáš naději...