Krčí se holčina v koutě koupelny a záchvaty pláče jí brání nadechout se. Hypnotizuje zamčené dveře a při každém náznaku pohybu kliky se její zoufalost ještě prouhloubí. Strach. Nic jiného než obrovský strach nemá v její duši místo. Myslí se jí honí stále dokola samé věty, stejné děsivé okamžiky. On ji chtěl zabít!
   Ale proč? Co provedla? Bránila matku. Poprvé zaslechla, že ji maminka brání před urážkami nevlastního otce. " Ta kurva! Nedělá nic jiného než že se kurví!" "Tady ŽÁDNÁ kurva není!" znělo jí v hlavě. Maminka se jí zastala a on po ní tak škaredě křičel. Po vlastní manželce. Drže v rukou ročního synka chrlil na svou ženu urážky mířené na ni, na Editu. To přeci mladá dáma nedovolí. "Proč řveš po ní? Jestli něco chceš, tak řvi po mě, ale ne po mámě!" Nic víc mu neřekla. Nestihla to. Vyskočil z pohovky a malého Jozífka vrazil do náruče mámě. Stále vidí před sebou ten jeho pohled plný hněvu. Otčím byl nepříčetný. Měla strach. Zaječela a rychle odešla. "Já ji zabiju!" vykřikl tyran a rozběhl se za ní. "Edito uteč!!" zaslechla ještě výkřik maminky, ale to už utíkala po schodech.
   Vběhla do koupelny a zamčela se. Slyšela jak nevlastní otec lamentuje za dvěřmi. Urážel ji, nadával, máma plakala. A teď se krčí tomto vlhkém koutě a nemá odvahu se k těm dvěřím ani přiblížit. Je zoufalá, ačkoliv ví, že už se otčím uklidnil. Že už odešel. Popadl ho amok, ale už je to pryč. Co by však bylo, kdyby se nestihla schovat?