Asi na tom opravdu něco bude, jelikož jsem si zase nasimulovala na 2 týdny nemoc. Ano, jsem zřejmě vyplašený hypochondr. A fakt, že mi bylo zas mega dlouho mrtě zle, že neotevřu pusu, ani abych si tam strčila banán, že vlastně ten banán ani nespolknu, když už ho tam nějak pomocí lžičky dostanu, je vlastně vedlejší. Teď už je mi trošku líp. Z části proto, že mě včera doktorka uklidnila, že to není tak zlý (ovšem co není, může být), a také z části proto, že mě dnes uklidnil i pan doktor s šikovnýma ručičkama  Tak doufám, že tímto směrem se už nyní bude průběh onemocnění ubírat.

   Dnes mě ale navštívily ještě takové zvláštní myšlenky. Před samotnou návštěvou mého drahého jsem v mysli řešila fakt, že jsem bez většího stýskání vydržela pět dní bez jeho návštěvy. Přišlo mi to divný, ale pak jsem ho spatřila, ucítila a najednou jsem měla problém jej pustit domů. Kdo by si byl stýskal, když prospí 22 hodin denně (dobrá přeháním, tak 20 a půl!) a zbytek času stejně nějakým způsobem komunikuje s chybějící polovičkou  

   Moc řeším věci, které nemají řešení, a nevěnuji pozornost přicházející budoucnosti.
   7.3. první NSZ! Tak držte palce ať se do té vysokánské školy dostanu