Sledovali jste někdy koleje? Právě pozoruji ty studené pruhy oceli rovnoběžně ubíhající někam do nekonečna. Tu bránu v nekonečno. Jsou úžasné!... Ožívají. Slyším je šeptat. Slyším jak kvílí pod tíhou blížícího se vlaku. Spatřuji ten monstrózní kolos, zatím jen v dálce. Koleje na mě mluví. Chtějí obejmout. Stačí udělat dva tři kroky a utěším je. Neuvěřitelnou rychlostí se ke mě blíží ta těžkopádná lokomotiva. Dva kroky by stačily....

   Ale co by bylo? Konec?! Jak tohleto končívá? Vím, že by se dostavil strach. A bolest. Hodně bolesti! Spousta fyzické bolesti, jenž bych zanedlouho přestala vnímat. Snad touha, vše zvrátit. Ale to jen na okamžik. Pak by to skončilo. Nastal by konec. Nekonečno. Prošla bych bránou. Ocitla bych se v nekonečnu, kam ubíhají všechny koleje. Nastal by konec? Osvobodila bych duši? A k čemu by mi to bylo?!?! 

   Vlaku už skřípají brzdy. Pořád bych to stihla. Ale co máma? Ten strach, proč jsem nepřišla domů. Slyším ten zoufalý pláč, když zjišťuje pravdu. Táta? Bratr? Prarodiče? Dělám krok vpřed...

   Co by řekli ve škole? Pilná studentka... Ještě pár metrů... Cítím jak se chvěje nástupiště.

   Co by udělal Martin? Kdo by mu dal jak vědět, co se stalo? Nesmí se mi rozbít mobil. Uchopím jej pevně do ruky... Jeden krok... Skutečně už nemám moc času... teď nebo to nestihnu... Brána se otevírá... Lokomotiva je u mě... Udělám krok -...

   ... - stranou! Cítím jak mě ten kolos míjí, vítr jím způsobený líbá každý záhyb mého těla. Mrazí mě v zádech... Sleduju koleje pod vlakem. Jak jim ten několikatunový stroj poskytuje vroucné objetí... Skoro se zdá, že se ta těla ocelová rozrušeně prohýbají... Jak milenka pod mužovými doteky... Jímá mě zvláštní pocit... o čem jsem to zase uvažovala?!! Vždyť to nechci udělat...Nemůžu tolika lidem zlomit srdce... Nechci!

   K zastavujícímu vlaku se kolem mě na nástupišti začínají hromadit lidé. Kdyby jen věděli... s ironickým úsměvem nastupuju do vlaku... Ať mi ukáže to své nekonečno!