Je mi mizerně! Od pátku mi natekala mandle a v nedeli me to definitivne slozilo. Děs! Furt jsem pospavala, ale ne dyl jak pul hodiny coz bylo stresujici, predevsim v noci. Chvílemi mi bylo do breku a pak jsem mela jen dve moznosti. Budťo se modlit k Bohu a nalhávat si, že když trpím má to nějaký účel, NEBO si vymyslet hafo věcí, který si chci ještě užít až se z toho vyhrabu. Zvolila jsem druhou cestu. Zatlacila jsem slzu a zacala si stavet vzdusny zamky, co vsechno chci zkusit, co vsechno chci zvladnout a jak moc veci si chci jeste uzit, at uz prvne nebo znovu.
   Schvalujete můj přístup? Tomu se říká láska k životu. K tomuto životu - POZEMSKÉMU a Bůh je tomu určitě rád. Ať si ti mniši trpí v askezi a haní mě, že nejsem vzornou ovečkou, že jsem se trhla od stáda. Mě je to jedno! Nevěřím těm jejich blábolům a jestli Bůh bude milostivý jen k těm, kteří si vše odříkají a řídí se desaterem, ať pak padnu do rukou jiných. Ty budou totiž milostivy k nám "hříšníkům".
   Myslete si, co chcete. Já vím své a nikdo nemá právo mě soudit. Tahle myšlenka mě držela nad vodou, když mi bylo fakt pekelně blbě a za celý den jsem snědla jednu přesnídávku a ani ne pulku banánu. Dnes už se konečně probírám z kómatu a ačkoli se mě ta bolest stále drží jako klíště a stále ji muzu nazývat bolestí, už je to nic v porovnání s tím, čím jsem si prošla. Nadopuji se léky, zalezu do peřin a ve chvílích, kdy nebudu moci usnout, budu snít a plánovat a představovat si, co vše ještě v rámci svých možností Martinka prožít chce! A komu se to nelíbí, ať si nejdřív přečtě bibli, pak teprv může soudit. Do té doby se s vámi bavit nehodlám