22.Březen 2009,22:00
   Bloudím... kráčím nejistě do tmy a atmosféra kolem mě houstne. Mám strach, nemůžu se nadechnout. A s nedostatkem kyslíku upadá má mysl do stavu podivného zmatku. Nejistota pohlcuje mé odhodlání a hle najednou jsem sama. Samotná kráčím ve tmě a ač tuším život za tenoučkou stěnou z umakartu, nemůžu se jej dotknout. Jsem v jiné dimenzi. Jsem mimo, nikdo na mě nemůže. A přesto mám strach. Bojím se, že při dalším kroku už pevnou zem nenajdu, že spadnu do propasti, do jámy, jejíž hloubka mě naprosto udusí. Obávám se krys a kyvadla. A mé zděšení devastuje duši. Možná kráčím ještě tmou, ale má duše už je na dně propasti. Nevěřím vlastním krokům a vím, že pád je čím dál tím víc jistější. Propadám se hanbou. Stud a nenávist k sobě samé mě stresují. Nedýchám, proč bych měla? Stejně upadnu na hubu, stejně mě sežerou krysy... Jsem sama v boji proti všem, proč se bránit, necht me stáhnou zpět z teto podivné reality a roznesou mě na kopytech...
Snad bych se mohla zastavit a počkat, až někdo rozsvítí, abych jámu obešla, ale na to jsem příliš hrdá. Hrdost mi ještě zbyla... Mívala jsem toho víc, mé sebevědomí bývalo nebetyčné, teď jsem ubrečená troska, jež si nechce připustit, že až příliš riskuje... Nepřipustím si, že trpělivost růže přináší, že má touha po jednoznačném vítězství je jen projevem egoismu, že já sama jsem si privodila tuhle osamělou chůzi tmou... Začínám si přát tu jámu, která snad všechno ukončí... 
 
kategorie: Pokusy
vložil: Wonder142
Permalink ¤


0 Komentáře: