Příšerný pocit. Neskutečně skličující. Uvězněná sama sebou, sama se sebou! Mezi představami a realitou. Mezi touhou a možnostmi. Mezi povinností a volností. Ubíjející nutnost rozhodnout se, která cesta je ta pravá, přede mnou neustále vyvstává a já už nejsem schopna ji dál odkládat. Jsem na rozcestí a výběr trasy už je nezbytný. Přesto dál klopím zrak a snažím se jít všemi možnými směry. Točím se na místě. Motá se mi hlava, v žilách mi vře krev. Vytáčí mě to. Nemám nárok si stěžovat... Jsem tam, kam jsem sama došla. Kam mě mé nohy donesly, kam mě můj rozum směřoval, kam mě mé srdce táhlo. Ale přece nemůžu zůstat stát! Je třeba pokračovat...

   Ale kudy jen? Ne vždy je ta nejjednodušší cesta, ta nešťastnější. Co ale dělat, když jsem líná? Ano jsem - přiznávám to, ač se studem. Mám se nutit ke změně? Snaha překonat sama sebe mě vábí jako čarodějnice z perníkové chaloupky. Na druhou stranu, v jednoduchosti je přeci krása. Neříká se to? A neříká se snad, že život si tu cestičku k tvému osudu stejně proklestí? Tak nač se namáhat? Můžu přeci jen dál obcházet rozcestí a doufat, že zasáhne osud... Však jak jej poznám? Co je osud? Není to snad jen další výplod fantazie nějakého génia stejně jako všechna náboženství?!

   Vyvstává přede mnou víc otázek než odpovědí a stává se to nesnesitelným. Cítím jako v ocelové cele, jejíž zdi se neustále svírají. Nemůžu dýchat. Chci volnost...!!! Je třeba se rozhodnout... Udělat rozhodný krok jedním směrem a tam i setrvat... Řídit se vlastním rozumem. Či snad srdcem? Měla bych být vděčná za možnost volby a přeci teď tápu a sháním pomocnou ruku... Kdo mi ji podá?