04.Leden 2009,00:49

Vše co tady píšu, je bohužel jen krutým odrazem reality...

Kapitola I.

Poslední?

K samotě neodsuzují člověka nepřátelé, ale kamarádi…

"Kde to jsem?" kapičky ticha ho probudily do snu ve kterém bylo vše tak krutě opravdové. Seděl na židli a pozoroval bytost před sebou.

"Ty nevíš Samueli?"

"Odkud znáš moje jméno a kdo vůbec jsi?"

Osoba na protější židli se usmála. "Za normálních okolností by si mě asi nazval vlastním svědomím, ale teď budu… řekněme průvodcem," působila klidně a vyrovnaně. "Pomůžu ti najít odpovědi na všechny tvé otázky, bez ohledu na to kolik jich bude."

"Průvodce?" hlas měl ještě zastřený a roztřesený. "Průvodce čím?"

"Tvou ztrápenou myslí."

Mladík na to reagoval jen ostražitým mlčením.

"Jsme v tvém vědomí pár okamžiků před smrtí, ale ještě než umřeš, tak ti chci ukázat několik míst."

"Pár okamžiků?" unikne mu skrze rty.

"Časem se netrap. Čas je v téhle chvíli to nejméně důležité. Důležité je to, na co si vzpomínáš."

Chlapec věnoval bytosti jen tázavý pohled.

"Tohle místo," pokračuje svědomí, "kde teď jsme… Ještě před pár lety tady nebylo. Rozhlédni se Same, co vidíš?"

Rozhlíží se po nekonečně obrovském prostoru. "Není tu nic, nic, není kde se zachytit okem, není slyšet nic kromě nás dvou. Tohle je mnohem horší než…"

"Tohle místo," skočí mu bytost do řeči, "je duševní prázdnota. Od narození jí má v sobě každý člověk, ale je tak malá, že nejde ani vidět. Chová se jako rakovina. S každým zklamáním, každou lží je větší. Živí se na zoufalosti. Každou vteřinou kdy je člověk sám nabírá na síle a zatlačuje do pozadí to hezké. Rodí se v ní myšlenky které deprimují a nutí dělat lidi věci, které oni sami nechtějí. Myšlenky…"

"Nebo představy," přeruší mladík jeho přednášku.

"Nebo představy, vzniklé z neustálého odmítání. Nepotvrzené domněnky založené na lžích lidí, kteří si myslí, že pravdou by ublížili víc," dodá svědomí do ticha. "Už si teda vzpomínáš co se stalo?"

Chlapec kývne hlavou. "Nedokázal jsem se smířit s představou, že má někoho jiného. Do té doby jsem se snažil, žil v naději, že jednou snad…" slova znatelně těžknou v jeho ústech. "Hledal jsem útěchu u jiných, ale nakonec jsem stejně vždycky zjistil, že to jsou jen náhražky, které by v ní měly vzbudit ješitnost. Snažil jsem se změnit, ale místo toho jsem se motal v kruhu. Vždy to skončilo lží, že už o ní nemám zájem. Lhal jsem jí…"

"A hlavně si lhal sobě," zazní krutá pravda.

Chlapec rezignovaně sklonil hlavu. "Přál jsem si, aby se vrátila..." I přes rozlehlost okolí se cítil jako zavřený v drátěné kleci. "Chtěla po mě abych zapomněl, ale nešlo to. Psal jsem jí, snažil jsem se získat její náklonnost, ale bylo jí to nepříjemné." Jeho hlas pozvolna přechází v pláč. "Začala mě ignorovat, předstírat, že se nic neděje. Možná mě začala i nenávidět. Kdoví jak dlouho by trvalo než by popřela i to, že mě zná. V té chvíli…"

"…bys přestal existovat," dokončila bytost. Pak se svědomí nadechlo a opatrně dodalo: "Nezůstalo by nic a vše by vyplnila tahle prázdnota. Proto si udělal co si udělal. Bál ses, že tě to sežere zevnitř."

"Přesně tak."

"Vzpomínáš si na poslední slova, která si ji řekl?"

"Chtěl jsem jí zavolat, ale…" zaváhal a o něco ztišil hlas, "…nakonec jsem to neudělal."

Odkudsi z dálky se ozve povědomý hlas. "Proč?"

"Nestála by o to…" zarazil se a zvedl hlavu. Nevěří vlastním očím, kdo proti němu teď sedí. "Kristýnko?!" Mladík těžce polkne, ale v tom jediném okamžiku se okolní prostor proměnil v rozkvetlou louku. Dívka naproti, malá hnědovláska s velkým nosem a hlubokýma modrýma očima, sedí způsobně na židli, ruce v klíně, je mírná a klidná. Usmívá se a ukazuje řadu bílých zoubků, které ve slunečním svitu vypadají jako perličky. Je přesně taková jakou si jí chtěl zapamatovat.

"Proč si mi nezavolal?" zopakuje dívka nechápavě.

"Nestála by si o to… nikdy si o to nestála. Pravda je taková, že ses mě chtěla zbavit, ale nevěděla si jak... udělal jsem to za tebe," souká ze sebe mladík zklamaně. "Chtěl jsem se rozloučit, říct ti, že za chvíli mi jede vlak. Vlak do pekla. A pak ti to zavěsit."

Dívka mlčí. Jen ho poslouchá a dál probodává svým pohledem.

"Přál jsem si," mladík přechází z mírně jízlivého tónu do apatie, "aby si měla aspoň jednou ten samý pocit co já. Aby ses aspoň jednou cítila stejně bezmocná a v nejistotě." Odmlčí se. Lituje všeho co jí kdy řekl a co jí ublížilo. Mrzí ho jak se choval a je zklamaný z toho, jak se věci staly. "Ale taky jsem si přál, aby tvůj hlas bylo to poslední co uslyším," špitne do ticha.

"Cos ode mě čekal?" Z obličeje jí spadla maska klidu a předstírané rozvážnosti. "Že se ti vrhnu kolem krku, políbím tě a řeknu, že jsem se mýlila? A co pak? Žili bychom spolu šťastně až do smrti?"

Cítil jak se na něho výsměšně podívala.

"Ne, já jen…" hlesne zkroušeně, "myslel jsem, že když pochopíš jak moc tě miluju, tak mi dáš alespoň jednu šanci. Ale ty ne. Vrátila ses k událostem, lidem a věcem, které v tobě probouzely úzkost, strach a bolest. Ukázal jsem ti své sny, jinou stránku života než si znala do té doby. Byla si tak šťastná... A já na tebe vsadil vše co jsem měl. Svou jedinou minci - naději. Naději na život po boku člověka, který mi rozumí. Ty jediná si mi rozuměla, tak, jako já tobě. I přesto si nepochopila. Pošlapala sny o nás, udusila naději, vše zničila a pak zbaběle utekla... Ve vlastní zoufalosti jsem se stal tím, před čím jsem tě celou dobu chránil. Tvým strachem a bolestí. S tím jsem se nedokázal smířit."

"Ale je přece spoustu jiných holek, které by tě chtěly. Pro jedno kvítí slunce nesvítí," vyjede dívka nervózně.

"Přesně tohle si zase nikdy nedokázala pochopit ty. Byla si jediná květina na mé zahradě. Všechny ostatní pro mě byly jen laciné náhražky, plevel." Rozpálený mladík dál chrlí své soudy: "Podívej se kolem sebe, vidíš louku?"

Dívka přikývne.

"Já vidím pustinu. Vždy když odejdeš tak slunce zapadne, plevel uschne a na krajinu padne soumrak. Jediné co mi zůstane, je smutná pláň utopená ve tmě."

Mladá žena neví co by dodala. Po chvíli se osmělí a zeptá se: "Proč si nehledal pomoc u svých kamarádů? Nebo rodiny? Uvědomuješ si kolika lidem si způsobil trápení tím co si udělal?"

"Rodiny? Jaké rodiny? Myslíš lidi s kterýma jsem bydlel? Už pár let se tak nedali nazvat. Nechovají se jako opravdová rodina. Taková kterou jsem si vždycky přál mít."

Dívka ho stále pozorovala, čekala, že ještě něco dodá, ale mladík mlčel. Nechápala to. Jak může takhle mluvit o vlastní rodině. O těch nejbližších, kteří ho určitě měli moc rádi. Pro ni, byla rodina to nejcennější co měla. I když nebyla v posledních letech podle jejich představ a byla rozbitá... I tak to stále byla její rodina. Nechtěla ji nikdy ztratit, ale on… A pak si vzpomněla. "Kdyby se ti to povedlo už tehdy, bylo by lépe. Všichni by už dávno zapomněli. Měl si umřít! Způsobuješ lidem jen bolest a trápení…" Tohle mu řekla jeho vlastní matka. Potřeboval se ji s tím svěřit, tak jí napsal. Nevěnovala tomu pozornost. Odepsala mu na to, proč jí to vlastně píše, když ji to ani trochu nezajímá. Odkopla ho jak prašivého psa. Teď se cítila trapně.

Mezitím se obloha pomalu zatáhla. Zahřmělo. Mladá žena sebou trhla, ale pak se pokusila přinutit k úsměvu.

"A co ostatní kamarádi?" přerušila dívka dlouhé ticho. "Nebyla jsem přece jenom já."

Mladík se pousměje nad skutečností jak se dívka stále brání zařadit jinam, než mezi jeho kamarády. "Mí kamarádi měli dost vlastních problémů. Někteří se sice tvářili, že mi chtějí pomoct. Možná bylo i pár, kteří to mysleli vážně. Už se nemohli dívat jak se trápím… a jak trápím tebe. Většina to nakonec stejně vzdala. Nakonec, kdyby všichni byli upřímní, museli by přiznat, že hlavně už chtěli, aby to skončilo. A bylo jim jedno jak. Začal jsem je tím obtěžovat stejně jako tebe. Chtěli jen kamaráda, který se s nimi bude bavit. Nic víc. Nepotřebovali zoufalce, který žebrá o pomoc. 'Neumíš nic jiného než se stále litovat.. postav se na nohy.. neboj se žít..' vedli silná slova, ale přitom mě nedokázali pochopit. Chtěli si prostě v klidu užívat. Jediný konec, který ale neuznávali, byla sebevražda."

"A ty se jim divíš?" zeptala se ho dívka vyčítavě.

"Nevím," odpoví mladík, ale nevypadá, že by se chtěl na něco vymlouvat. Krátce se odmlčí. "Věříš v osud?" zkusí to z jiné strany.

Od dívky přijde záporná odpověď.

Mladý muž má i přesto pochopení: "Dobrá, to je v pořádku. Víš…" pokračuje, "…lidi jsou jediný druh, který platí za jednu chybu víckrát. Pokusil jsem se zabít a od té doby mi to ostatní připomínají stále dokola. Pro ně už budu navždy sebevrah. Člověk, který si neváží vlastního života. Vy jste si neuvědomovali, že tím neustálým vyčítáním mě ženete k tomu, abych to udělal znovu. Vraceli jste mi minulost, kterou jsem chtěl úplně vymazat nebo alespoň na ní zapomenout. To je možná i důvod, proč si to se mnou nechtěla zkusit. Bála ses, že bych to mohl udělat znovu. Bála ses mojí minulosti, ale přitom si nevěděla, že jsi to i ty kdo ji vytahuje, když já se jí snažím zbavit. Nedokázala si to hodit za hlavu. Nevěřila si, že se dokážu změnit," zašeptá zklamaně.

V hlavách jim vířili proudy myšlenek, nad kterými se vznášeli jen otazníky. Stejně jako ta olověná mračna na potemnělé obloze.

"Samueli, ty si přemýšlel více, než bylo třeba. Možná v tom byl ten problém," neodpustí si dívka svou negativní úvahu. Po několika okamžicích ticha však pookřeje a zeptá se: "Co kdybych řekla, že věřím v osud?" zajímá ji náhle.

"Snažíš se být jednoduchá," řekne mladík místo odpovědi. "Znáš spoustu lidí, kteří věci neřeší. Prostě je nechávají plavat a vychází jim to. Oni utíkají před problémy, ale netuší, že některé problémy jsou jako lavina. Čím déle před ní utíkáš, tím je větší. Nakonec tě, ale stejně dožene a rozdrtí. Takovým lidem se snažíš přiblížit. Ty ale nejsi jednoduchá."

Mladá žena už nemá námitek. Na její tvář dopadají první kapičky deště.

"Je slaný," podiví se dívka.

"Tenhle déšť jsou slzy, které jsem kvůli tobě probrečel."

Dívka odchází. Mladík už jí téměř nevidí, ale ona se ještě naposled ohlédne, zadívá se do jeho hlubokých hnědých očí a zeptá se: "Proč?" Jakoby se následující vteřina protáhla v celou věčnost. Prší silně a dlouho. Voda jí smáčela vlasy a déšť jí šeptá poslední jeho slova: "Tím co děláš, píšeš osudy ostatních lidí." Od vlhké země se zvedl opar mlhy a ona v něm nadobro zmizela. "Sbohem…" to jediné zůstalo z jejího hlasu. Už ji nikdy neuvidí.

Obloha hořela. Slunce kleslo nad obzor. Za chvíli zapadne, plevel uschne a na krajinu padne soumrak. Jediné co mu zůstane, bude smutná pláň utopená v bolesti.

"Půjdeme?" ozve se hlas.

"Kam?" odpoví mladík otázkou.

"Neříkal si, že ti jede vlak?" připomíná mu svědomí.

"Ano." Jeho oči byly jen odrazem bezedné jámy, prostor ztratil svůj tvar a ho náhle celého zaplavil pocit neštěstí. Všechno bylo beze smyslu, barvy už nebyly barvami, zvuky utichly natolik, že ticho bylo čisté jako horský sníh. Nechal se unášet. Dokonce nedokázal vnímat ani bolest, hodující na jeho bezvládném těle. Odkudsi z dálky, z minulosti se ozýval povědomý hlas. Někdo ho volal a vše rázem bylo mnohem intenzivnější. "Samueli…čekám…" ztrácel se hlas v sílícím hřmotu kvílící sirény. Ta ho pak spolkla a on se nezastavitelnou rychlostí řítil na dno své mysli. Po boku svých vzpomínek upadal sám do sebe. Pád trval dlouho, nekonečně dlouho, ale věděl, co ho na konci čeká. Nebe nebylo stvořené pro takové jako byl on…

 
vložil: Z..a..c..k
Permalink ¤


0 Komentáře: