16.Leden 2009,22:40

Povím vám příběh o chlapci a dívce...

Ten chlapec měl rád svůj život. I když nebyl podle jeho představ a často v něm padal, ale pokaždé se dokázal znovu postavit na nohy a jít dál. Byl citlivý, možná až příliš a toho lidé kolem něho často využívali. On se snažil bránit, ale většinou tím hodně ublížil i když nechtěl. Nebyl dokonalý, ale v srdci to byl dobrý člověk. Rád se smál a dělal radost ostatním, bavilo ho spoustu věcí a měl své sny. Něco mu, ale v životě stále chybělo. Dny ubíhaly pomalu a byly příliš všední. Pak, jednoho obyčejného dne, poznal, na oslavě narozenin své kamarádky, dívku...

Ta dívka byla krásná jako první jarní květina, ale ve tváři nosila stín. Byla smutná, už od malinké holčičky to nemela v životě jednoduché. Prožívala nešťastný vztah ve kterém pomalu uvadala. Její přítel pil, kamarádi a hospoda byli pro něj víc než jeho dívka a proto jí nechával často samotnou, nevážil si ji i když ho dívka náramně milovala. Dívka ráda tančila, ale on jí nikam nevzal, protože pro něj to byla ztráta času. Dívka měla hudební talent, dokonce měla i skupinu ve které zpívala, ale on jí tam nerad pouštěl, protože byl žárlivý. Dívka měla spoustu snů, ale on jí po nich bezohledně šlapal, protože byl zaslepený zklamáním z minulého vztahu. A dívka plakala. Pak, jednoho obyčejného dne, poznala, na oslavě narozenin své kamarádky, chlapce...

Chlapec našel v dívce citlivost, tu samou jako měl on. Řekl si, že to může být právě ona, kdo mu do života přinese tu neobyčejnost, kterou hledal. Ona byla ta pravá loď, perla jeho přístavu. Dívka v chlapci našla prvního, který si všiml jejich slz. Ukázal jí radost, ukázal ji, že má svou hodnotu a podpořil ji v tom co jí bavilo. On byl ten přístav, to útočistě, které tak dlouho hledala ve vlastním moři smutku. Když se ti dva dívali sobě do očí, pochopili, že jsou každý jedno křídlo a že musí být spolu, aby mohli vzlétnout. V té chvíli se zrodila láska. Chlapec a dívka se do sebe zamilovali...

Krásnější cit by nedokázal popsat ani Shakespeare. Chlapec měl poprvé v životě pocit, že je užitečný. Dívka ho odprovázela, když šel do práce. Nachystala jídlo, když byl hladový. Objala, když byl smutný. Dala mu něco, co on doposud od nikoho nedostal. Ale i on ukázal dívce stránku života, kterou ona dosud nepoznala. Když se jí chlapec díval do očí, ona se chvěla a srdce jí bušilo. Když jí chlapec nosil růže, klečel při tom na kolenou v prachu. Když se spolu procházeli, jejich cesta byla bez cíle, protože cesta byla cíl. Když spolu tančili, připomínali dva motýly na jarní louce. Když se spolu líbali, vzduch okolo nich byl tak nabitý, že čas se zastavoval. Když si spolu povídali, povídali si hodiny a stále měli o čem. Pomáhal jí se školou, protože mu na ní záleželo. Kupoval jí dárky, aniž by je žádala. Oba našli někoho, kdo jim skutečně rozuměl a viděl v tom druhém dokonalost. A tak by to zůstalo navěky, kdyby...

Bývalý přítel od té dívky si uvědomil co ztratil. Najednou nebylo tak těžké říkat miluji Tě. A chtěl jí zpět. Ale ztratit ji nechtěl ani chlapec. Dívka se začala cítit jako lano natahované na obou koncích. K bývalému příteli stále cítila zvyk. I když chlapci slíbila, že ho nikdy neopustí, vrátila se ke všemu, co z ní dělalo nešťastnou. Slib porušila...

Chlapce to zničilo, cítil se využitý. Cítil se jako by ho dívka jen využila k tomu, aby si spravila svůj nešťastný vztah se svým přítelem. Pravdu se už nikdo nedozví. Z i když obyčejného, ale veselého chlapce se stala troska. Spadnul na dno svých sil. Opět ho někdo zneužil a tentokrát člověk, kterého ze srdce miloval. Dozvěděl se, že dívka nosila jeho dítě a potratila. Padnul na dno a začal po něm chodit jako mrtvola. Už v ničem neviděl krásu, každý den byl stejně šedý, začal nenávidět život a ztrácel důvěru v lidi. Karta se obrátila. Dívka byla spokojená, chlapec duševně umíral...

Jediné co chlapce drželo při životě byla naděje. Naděje, že jednoho dne se k němu dívka vrátí. Ale každá snaha vedla pouze do slepé uličky. Ať byl smutný nebo veselý, ať plakal nebo se smál. Přestal kouřit, udělal si řidičák, snažil se být světlem pro své okolí. Ať udělal cokoliv, co by mohlo na dívku zapůsobit, vše se minulo účinkem. Za vše co pro dívku udělal, mu byla odměnou pouze ignorace. Dívka se ho chtěla zbavit. V očích dívky zemřel. Ztratil to poslední - naději. Ztratil sebe samého. Pak, jednoho obyčejného dne, když noc rozprostřela svá křídla, chlapec stál u okna svého pokoje, vysoko nad ulicemi, vysoko nad všemi problémy života, a díval se jak z olověných mračen padá sníh. Okno už nezavřel. A z nebe se dál tiše snášeli popelavé vločky a chlapce pomalu zakrývala bíla peřina...

Slunce vyšlo, ale dívka plakala. Až teď si uvědomila čím pro chlapce byla. Až teď, když bylo příliš pozdě a všechny vločky minulé noci už roztály...

Bylo jednou slepé děvče, které nenávidělo sebe a celý svět za to, že nemůže nic vidět. Měla vrozenou vadu očí a nikdy nic a nikoho neviděla. Každého nesnášela, až na svého chlapce. On byl stále s ní, ve všem jí ochotně pomáhal. Jednou mu řekla, že kdyby někdy mohla vidět, hned by se za něho vdala. Stalo se jednoho dne, že se konečně, po dlouhé době našel dárce, který jí mohl dát nemocnou část očí. A tak se těšila, že konečně uvidí svět a taky svého přítele. Chlapec se jí hned po operaci přišel zeptat, jestli si ho vezme. Dívka se usmála, ale když otevřela své "nové" oči a uviděla ho, byla v šoku. I on byl slepý. Začala přemýšlet o svém životě a nakonec slepého chlapce odmítla. Ten smutně odešel, z očí mu tekly slzy. Po pár dnech jí přišel dopis. Byl od něho. Chlapec jí děkoval za všechny krásné chvíle, které spolu prožili. Na konci dopisu stálo "A dej prosím pozor na moje oči"...

 
vložil: Z..a..c..k
Permalink ¤


0 Komentáře: