Byli jste někdy v klinické smrti? Je důležité znát odpověď na otázku jáké to je když člověk "flirtuje se smrtí"? A každý se vás jen hloupě ptá: "Viděl si světlo na konci tunelu?" Blbost... Možná ze začátku, ale to co příjde pak...
Kapitola II.
Umírám... Pokolikáté už?
V každém snu je skryta hořkost konce. A konec postrádá vlídnost naděje.
Zdál se mu sen. Ocitl se v abstraktním světě. Vznášel se ve volném prostoru. Obklopovalo ho zářivě bílé, oslepující světlo. Cítil jak se začíná pohybovat. Ostré paprsky ustupovaly tmavým skvrnám. Černá a bílá spolu hráli hru, při které tvořily tvary s nejasnými přechody, kde jedna barva přecházela v druhou a naopak. Nakonec vše pobledlo, hrany byly ostřejší a on neuvěřitelně ztěžknul. Světlo se zhustilo do dlouhých pilířů, které mu ubíhali před očima s pravidelnými mezerami. Teď to působilo dojmem jako by jel v nějakém tunelu. Slyšel hlasy, překrývali se jako vrstvy popadaného listí a vznikal nesrozumitelný šum. Tmavé skvrny se vyjasňovaly a on v nich začal vidět tváře. Stále je však nedokázal rozeznat. Byli jako pod mléčným sklem. Postavy měly bílé pláště a sloupy paprsků byly zářivky na stropě. Všudypřítomný pach desinfekce se zarýval do každé čichové buňky. Lehátko na kterém bylo jeho bezvládné tělo čeřilo prostor dlouhé chodby. Pak přišla temnota. Udusila zářící pruhy, zakalila mléčný závoj na tvářích a šum hlasů zlomila v naprosté ticho. Ale ještě než přišla a vše, včetně jeho, utopila ve své hluché laskavosti, on si stihl uvědomit kde je…
Pád. Nikdy nekončící. A bolest. Žár, svíjení a odštěpení, rozpad, čas se zastavuje. Náhle slyším hlas. Nejprve zněl jako ozvěna mou zmučenou myslí. Ale byl opravdu tam. Vyprávěl mi o životě, smrti, o hříchu a vině. Pak barvy opět začaly nabírat své obvyklé odstíny. Ozval se tlumený náraz, následovaný děsivým zasyčením. Všechny mé obavy se splnily a měly teď nepříjemně hmotný rozměr. Chladný předmět v mé ruce byla zbraň, ubohá útěcha, záchranný kruh v rozbouřeném moři vlastního strachu. Ten stín nebyl představa a co je horší, už zdaleka není tak netečný. Na kuchyňské lince si užívá se dvěmi holkami najednou, pokud se tak dá nazvat prznění dvou bizarních variací na ženské tělo, které vypadají jako odraz nohou na vodní hladině. Horní polovina těla, proti veškeré logice naprosto symetrická s tou spodní, se snaží rychlými pavoučími pohyby zabránit konci. Je z nich znát i žalostně slabý vzdor proti mrzké bytosti, znásilňující jejich pokroucenou přirozenost. Postava s ocelovým jehlanem na hlavě přerušuje svůj sexuální akt a rychlým, trhavým pohybem láme páteře obou svých obětí. Krev tryská z otevřených těl a bohatě kropí zástěru ze surové kůže, stejně jako těžkou koženou obuv, nořící se v rostoucích kalužích černající tekutiny. Pak udělal to, co jsem nikdy nechtěl. Jeho pohled, přestože byl slepý, mnou proniknul jako vystřelené kopí. A náhle mě celého zaplavila panika. Uvědomil jsem si hrozbu odhalení. Mé výstřely byly jako výstřely do tmy. Slepé, zoufalé a bez účinku. Nevypadá to, že by dělaly na chlápka v ocelové masce nějak silný dojem, ale hlavní je, že odchází. V tom jediném okamžiku jsem věděl, že realita jakou znám neexistuje. Vtrhnul sem jiný svět. Svět, ve kterém se něčí noční můry a přeludy probouzejí k životu...
Nikdo neslyší srdce. A mysl je tak hlučná, že i když srdce občas něco říká, k tobě to nedolehne. Nemůže dolehnout. Tržiště v tvé hlavě hučí tak silně, že pro srdce je to nemožné, absolutně nemožné. Pomalu, pomaličku srdce přestává mluvit. Nevyslyšeno znovu a znovu, ignorováno znovu a znovu, upadá do ticha...
Pocit samoty opět nabral svůj obvyklý tvar. Příjemný ženský hlas odezněl a já zůstal sám s bytostí, která možná jako jediná věděla jak tohle všechno skončí a proč to začalo. Kapičky ticha mě probudily do snu ve kterém vše bylo tak krutě opravdové.
Jeho ohyzdnost se arogantně vysmívala mé slabosti. Zašlapával mě svým pohledem do prorezlé kovové podlahy. Vyčítal mi věci, které já už dávno zapomněl. Přišel, abych zaplatil za chyby. To já ho poslal do světa, kde se každý, i velkém davu, musel cítit osamělý. Nenáviděl mě za to. V ruce držel metrový popravčí meč, který ve zdejším šeru vrhal jen matný stín na okolní stěny. Mé svědomí získalo náskok v závodě s časem. Zase mě doběhlo a zase bylo silnější než minule. Schodiště bylo zatopené až po okraj a já se cítil jako zavřený v drátěné kleci.
Čepel proťala vzduch těsně vedle tváře a škrábla rameno. Vykřikl jsem spíš překvapením než bolestí. Konfrontace je nevyhnutelná. Rána za ranou bubnují na železný kryt hlavy nepřítele. Jejich tón je jasný jako stříbro, ale bezvýsledně. Můj strach dodává netvoru dostatečnou motivaci, aby boj trval co nejdéle a On je stále na nohou, nezraněn. Cítil jak jsem bezmocný. Uvězněný vlastními myšlenkami, odsouzený k samotě a mé svědomí bylo zároveň soudcem i katem.
Tu se ozývá vzdálený zvuk sirény a já si můžu oddychnout, že se mi povedlo na nějaký čas utéct. Nepřemožitelné monstrum se otáčí a poslušně odchází pryč. V jeho očích je náhle cítit soucit a důvěra. On nedělal, protože chtěl. Ukazoval cestu. Nevzdoruje, protože ví, že můj vnitřní boj byl prohraný ještě dřív než začal…