25.Leden 2009,20:10

Nesplněný slib

 

Seděl vedle ní, dýchal vůni jejího parfému. Pozoroval jak leží oblečená na posteli a slanými potoky slz si smývá černé linky, které si před hodinou tak pracně namalovala. Hladil jí po jemných vlasech, které ještě nedávno svíral v ruce, po rtech, které směl líbat. Jak moc asi toužila, aby to mohl znovu udělat? Nemohl se jí ukázat, prostě to nešlo. Vzlykala a jemu to trhalo srdce. Nemohl udělat nic proto, aby jí objal a utišil veškerou bolest…

Klid. Tlukot krve ve spáncích. Sen musel skončit a mladá žena se zmateně probouzí do reality. „Zase se mi o něm zdálo,“ rozespale jí unikne mezi rty, když zvedá hlavu ze stolu. Ztuhlá šíje jí dává pocítit nezvyklou polohu ve které usnula. Opatrně se rovná na židli a přichází k sobě. Ještě si upraví náhrdelník, jenž se v krkolomné pozici vysoukal zpod výstřihu. Vzácný kov brože zastudí na hrudi a připomene jí člověka, který ji šperk kdysi věnoval. Její muž, Daniel, otec dítěte, které za pár týdnů spatří světlo světa.

Hluk z ulice se mísí se vzdálenými lidskými hlasy. Ona je však nevnímá. Je slunečný nedělní den a ona dnes musí ještě navštívit jedno místo. Postavila se před zrcadlo a precizními pohyby si začala rozčesávat své zlaté kadeře. Její pohled sjel na fotografii vsunutou za rám zrcadla. Celou jí v jediném okamžiku pohltila úzkost. Tmavovlasý mladý muž s širokým úsměvem tam objímal tehdy ještě šťastnou mladou ženu s nádherným životem před sebou. Tak jí to vždy sliboval. Lhář. Říkal, že budou vždy držet spolu, že jí udělá šťastnou a nikdy neopustí. Všechno se vyvíjelo jiným směrem. Jejich vztah už není co býval. Láska vyprchala. Zůstala jen úzkost, kterou nikdo nezval. Ten pocit prozření, že je probuzení horší než sen. Tolik dříve milovala rána, kdy se ještě ospalé slunce procházelo jejich zahradou, kdy se mohla schovat do horké a roztoužené náruče. A teď? Noc jí pomáhá svým černým pláštěm schovat veškerou bolest. Kolik je na světě lidí s podobným pocitem? Všichni jsou pohromadě a přesto každý sám ve své bolesti. Tolik si přála milovat a být milována. Upustila fotku. Před jejím domem zatroubilo auto. „To bude táta.“ Zvedla obrázek, políbila ho a vsunula na původní místo. Cestou ke dveřím vzala ještě z vázy na stole červenou růži a odešla.

Nastoupila do otcova auta. „Tak kam to bude zlatíčko?“ zeptal se jí mile otec. Dcera se na něj podívala s bolestným výrazem ve tváři. Otec okamžitě pochopil. Do deseti minut byli na místě. Mladá žena vystoupila a přes okýnko viděla jak otec souhlasně kývnul na náznak ochoty, že počká.

Čerstvý vítr rozcuchával její vlasy a ona před ním v dlaních chránila křehkou růži, jedinou věc kterou měla sebou. Už se jí zase chtělo brečet. V podbřišku ucítila kopání. „Půjdeme dát tatínkovi dárek?“ zeptala se ještě nenarozeného dítěte a aniž by čekala, že odpoví, vykročila lipovou alejí, zářící všemi barvami začínajícího podzimu.

Stála sama, opuštěná, před místem, které od jisté doby proklínala. Připadala si jako malá rozklepaná holčička, která každou chvíli zavolá maminku o pomoc. Rozhlédla se jestli jí nikdo nevidí. Dnes by s ním byla ráda sama. Políbila karmín okvětních lístků. Pláč už nešel zastavit. Slzy zkropily květinu. Klekla si do trávy a položila růži na mramorový kámen s vyrytými číslicemi a jménem Daniel.

 
vložil: Z..a..c..k
Permalink ¤


0 Komentáře: