Procházím ulicí, samá šeď. Říkám si, jsem ve snu nebo v realitě? Zdálse mi svět barevný, pestrý a krásný. Kam utekla barva z malířovaštětce? Proč již nekreslí barevně? Proč utekl do šedi jako ostatní?Zeptám se ho… Bloudím ulicemi a hledám malíře. Potkávám lidi bez tváří.Zastavím se. Oni nemají tváře!! Kam je odložili? Malíř je smazal! Jenšedý ovál. Další věc, na kterou se ho zeptám…
Pokračuji dál. Fouká slabý vítr, který neostýchavě vleze pod moubundu a způsobí drobné chvění mého těla. Zdálky slyším hlasy – křik,řev, pláč – přiblížím se, vidím stíny. Počkat! Od kdy mají stíny oči?Čím déle se v tomto světě pohybuji, tím více se divím. Zvláštnosti jsounormální. Normálnost absolutní. Stíny mne zahlédnou, ztichnou a utečou.Bojí se?
V ulici začíná být čím dál větší tma. Světla jakoby nesvítila, jenjakoby naoko. Falešně. Ticho mučí mé uši. Cítím jak mi krev koluježilami. Napětí v mém dechu stoupá. Co se bude dít dál? Najdu malíře? Mémyšlenky hryžou mé svědomí, je dobře, že jsem zde? Neměla jsem býtradši doma jako většina? Domov…Nekonečné téma.
Skříp, skříp, skříp…. Kdesi na konci ulice cosi skřípe. Zastavím se.Srdce začne bušit jako o závod. Najednou ke mne utíká starší ženakulhajíc na pravou nohu. Cosi volá, ale neslyším ji. Doběhne až ke mne,chytne mne za rukáv a utíká se mnou na druhý konec ulice. Nechápu, aleběžím s ní. Zastavíme se u dřevěných mohutných dveří. Vytáhne svazekmohutných klíčů a odemyká. Vstoupí dovnitř a rukou mi pokyne ať jdu zaní, Chvíli se zdráhám, ale nakonec se odhodlám a vstoupím. Ocitli jsmese na jakémsi dvorku. Nikde ani stopa po známkách života. Všechno jezde z kamene, chladné a ponuré. Stále nechápu co tu dělám. Žena ke mnepřestoupí a konečně praví:
„Na ulicích je to nebezpečné, neměla bys takhle nikde sama chodit. Co tu hledáš?“
„Hledám malíře…“ pravila jsem a odstoupila jsem kuš od ženy, sama nevím, ale bála jsem se ji. Pořád se na mne mračila.
„Malíře??“, podivila se až ji lezly oči z důlků, „Běž raděj zpátky domů a sem už nikdy nechoď!“
„Proč?“
„Ty hledáš malíře a o ničem nevíš?“
„O čem bych měla vědět?“
„Dříve to tu bylo krásné, barvami a světlem se to zde hemžilo, ale paknastal zlom. Nikdo neví jak se tomu stalo, ale lidé se začalinenávidět. Zabíjeli se, mučili, hádali… Malíř z toho byl tak zarmoucen,že přestal naší ulici tak krásně zdobit a oněměl. Všechno začalošednout a lidem se ztrácet obličeje. Důvod toho všeho ví jen malíř…“
„Najdu ho! Kdo bych ho mohla najít?“
„Dovedu Tě tam…“
Žena vzala lucernu a vyrazily jsme. Ani nevím kudy jsme šly a co seokolo nás dělo, ale jedno vím – bylo to strašné! Došly jsme k malémudomku s malými dveřmi. Malíř je trpaslík? Prohlížím si celé stavení akdyž se ohlídnu po ženě najednou vedle mne nestojí. Jakoby mávnutímproutku zmizela. Projel mnou mráz, až jsem se celá otřásla. Řekla jsemsi, nu což, a vstoupila do stavení. Všude byla tma a chlad. Bylo tonepříjemné. Slyšela jsem vrzání dveří – sem a tam – vítr si s nimipohrával. Pořád jsem chtěla najít malíře a zeptat se ho na všechny mépodivné otázky a ještě podivnější ulici. Vstoupila jsem do poslednímístnosti. Ta však jako všechny předchozí nebyla tak prázdná ani plnanábytku potažené pavučinou. Našla jsem odpovědi na všechny své otázky.Malíř ležel poklidně na své posteli. Potáhnut pavučinou a z proseknutýmhrdlem…
napsal/a: ZAPOMELAJSEM 15:13 Link
