Slečna obdivovaná hořkostí

24.Květen 2008 | Povídky

Bylo teplé a zářivé léto. Slunce opalovalo obličeje veselým lidem asmutným pomáhalo získávat optimismus. Děti dováděly na hřištích a smíchbyl slyšet na míle daleko. Staří lidé seděli na lavičkách a měli radostze štěstí ostatních okolo.

Do všeho krásného dění přišla neobyčejná slečna. Záře, která jidoprovázela byla opravdu překrásná, studivá a i přesto přitažlivá.Avšak přes všechnu tu krásu její výraz poukazoval na smutek ony slečny.Lidé se zastavili a sledovali ji! Udivení se dalo měřit na litry. Šlasama a za ní se táhla její hořká svobodna a minulost. Hořkost jsmeviděli i v jejím obličeji. Krásné rysy ničené hořkostí z nepochopeníživota. Nevěděla kam jde ani co bude dál. Její cíle jakoby se vypařilya sny také. Foukla do prachu v dlani, který se vytratil do prostoru.Ukápla jí slza. Slza plná hořkosti. Vzduch okolo ní byl plný zrad akřivostí. Netušila jestli to jsou zrady co vykonala jiným nebo to jsouzrady, které přichystali lidé pro ni. Dýchala velmi pomalu, protožekaždý nádech tohoto odporného vzduchu jí účinil hrozné bolesti.

Došla k mostu, opřela se o zeď a koukala na řeku, která poklidně teče.Tak strašně moc chtěla převzat od řeky ten klid v duši i mozku.Toužila! Lidé jí obklopovali a zvědavě ji stále sledovali. Nevnímalajejich přítomnost. Vzpřímila se a zakřičela směrem k nebesům „Bože vraťmi sílu, sílu věřit, milovat a odpouštět!“.

Nevěděla co udělat. Netušila co udělá v příštích minutách. Možná tochtěla vrátit v posledních sekundách svého života, ale bylo již pozdě.Opakovala si v duchu „Krásná dívka by se nezabíjela, ta by svůj odraz vzrcadle objímala. Neměla by důvod proč se zabíjet. Co mám udělat já,když se nenávidím, když nenávidím vše? Když neumím milovat?“ a opětzakřičela směrem k řece „Bože vrať mi sílu, sílu věřit, milovat aodpouštět!“. Slzy jí začaly stékat po tvářích a následně i po bradě anakonec skončily v řece.

Jizvy, které utrpěla po psychické stránce na ní svítily jak majáčky. Cítila na tech místech hořkou bolest, tiše sykla.

Neuměla milovat, odpouštět ani věřit. Nemá sílu už ani mluvit. Za všechsil si sedla na zídku na mostě. Nechtěla konec svého bytí, chtěla konectrápení, zrad a hořké svobody. Opouštěla ji mysl. Jakoby byla robot bezmyšlenek. Bez duše! Někde ji nejspíš v tom spěchu zapomněla. Zavřeuslzené oči a….

napsal/a: ZAPOMELAJSEM 15:05 Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář