co kdyz zjistite, ze NEKDO, koho znate dlouho a dobre, se zmenil v uplne jinyho NEKOHO, koho uz neznate? nechate to bejt a nebo se pokusite ho znovu poznat? jak? a ma to jeste cenu? kdyz uz nema ty vlastnosti, pro ktery jste ho meli radi? cim sem starsi, tim vic si uvedomuju, jak je zivot plnej zvratu.. a jasne, ze to tak ma bejt, ale dokud to neprijde ke me, tak si toho moc nevsimam.. a pak si rikam, jestli jsem tomu mohla nejak zabranit svym chovanim nebo jednanim a nebo se vsechno deje mimo me..?
nesnasim tyhle stavy:)) myslenky se mi valej v hlave jedna pres druhou, jako kdyz chci toho rict hrozne moc a tak rychle, ze ani nestacim dokoncovat vety.. tim padem vsechno promejslim, ale nic nevymyslim. a nikdo mi nerekne, co je spravne a to me hrozne stve. jako ty blby priklady v matice nebo v ucetnictvi, takovy ty, jak u nich nejde udelat zpetna kontrola.

mit mozek je nekdy na prd, ja ty veci ani resit nechci, ale zijou si tam vlastnim zivotem a ja muzu jenom prihlizet.. chtela bych mit takovy ty ruzovy starosti, jako treba, ze mi dosel lesk na rty a sala ma o odstin jinou barvu nez muj svetr.. to by bylo bajo.