ano.

dlouho sem se vzpirala serialum.

nekolik let, uz od zacatku veku, co jsem to zacala tak nejak vnimat.. ze serialy jsou ZTRATA CASU PODNICENA CHTICEM PO VYPNUTI MOZKU A NASLEDNE TUPE ZIRANI NA STRIDAJICI SE OBRAZKY V KRABICI JMENEM TELEVIZE.

pak prisel den, kdy moje sestra projevila prvni znamky zavislosti.
na nem. ANO. na nem.

byl tu, porad krouzil okolo, OBCAS NA ME STRNULE KOUKAL Z OKENKA BS PLAYERU, ale me srdce nezasahl. snad mu branila hul. nebo ty jeho vecne poznamky. nebo mel mozna moc velkou hlavu na to, aby vylezl z pocitace..

odmitala jsem ho.
a on pak odesel.
dlouhou dobu neobtezovala moji mysl postava belhajici se o holi, pohazujic kolem sebe sarkasticke poznamky o druhych.

pak ale ruka osudu zasahla po druhe. a ja se pristihla, ze sleduju 10 v rade za sebou, hltam terminy z lekarskeho prostredi, kterym naprosto nerozumim a smeju se minimalistickemu smyslu pro suchy humor.
ten chlapek, co zere vicodin jako lentilky, me fakt bavi. nekdy se i smeju nahlas. nekdy se bojim. ale jen toho, ze se mi stane neco podobnyho a nikde pobliz nebude zadnej house, aby mi predepsal 30x lecbu neceho jinyho a pak zachranil me i dalsi pulku nemocnice.
i ta jeho hul mi najednou pripada sexy.. ale VSAK VITE.. v tom platonickem smyslu (vy cunata)..

takze to je takova psychodelicka panopticka oda na doktora house, kvuli kterymu me obcas napada, jestli jsem nemela jit na medicinu (ale vzdycky to skonci u NE.. umiralo by mnohem vic lidi..).. je to takova nemocnice na kraji mesta.. ale jsou v ni o trochu zajimavejsi lidi nez doktor sova..