Proud myšlenek...   02.Únor 2009


Víte jak se říká, že člověk by se měl radovat z maličkostí? Dobrá, to nikomu vyvracet nebudu... ale co když se někdo raduje z něčeho, co zrovna maličkost není? Může vám to pak pokazit hromada nepříjemností... s radostí můžu prohlásit, že sem zamilovaná až po uši (na můj vkus dýl než sem zvyklá) a pak najednou boom... jsou tu nepříjemnosti klasického života... můžou začít naprosto přirozeně... nejprve roční výročí úmrti oblíbeného herce (pro nezasvěcené Heatha Ledgera), člověk si řekne "fajn, to je život, jdem dál... pokračuje to ročním výročím zvířecího mazlíčka, se kterým vyrůstáte (pro jedináčka je to ohromná rána), ale po vzoru mého nově oblíbeného seriálu - "Everobody´s die"... do toho ztratíte nejlepšího kámoše (tentokrát žádný úmrtí - naštěstí), ale i tak je to někdo na koho jste se upínali než bylo nejhůř, i přesto si řeknete, že se stává y)stejně byste na něj neměli tolik času, kolik by chtěl (nepříjemné, ale pravda)... pak je tu další fáze končících věcí... maturita (i přesto, že nemáte zrovna v lásce svou třídu, školu, atd je to smutný se s tím vyrovnat a přicházíte na to zrovna v tuhle chvíli), pak už stačí maličkosti - stěhování kamaráda, se kterým jste tak rádi někam zašli; postupné zavírání vašich oblíbených "klubů"; nepříliš vydařený maturitní ples, ptž jste si mysleli, že pozvat své nejlepší kamarády (i když jsou z jiného města) je dobrý nápad; nemoc vaší životní lásky (je tu řeč jen o pouhé chřipce, ale i to vám ve výsledku brání s ním být každou volnou vteřinu)...

Všechno se pak najednou vleče a vás napadá...má to všechno nějaký význam? Musí se to dít takhle najednou? Ale kdo vám na to dá odpověď, která by se vám zamlouvala? Nikdo... a pak najednou sedíte u počítače, chcete si postěžovat a nevíte komu, ptž vám to vše přijde jako hloupost a hloupostmi vy přece nikoho zatěžovat nechcete...

Nemůžete usnout, i když víte, že vás čeká brzké vstávání... nemůžete přestat myslet na ty drobné nemilé věci, i když víte, že pořád máte to ohromné štěstí, že jste našli toho pravého... Přijdete si jako naprostý blázni... Pak vás ale napadá - jste blázni vy, ptž všechno tak prožíváte; nebo ti okolo, kteří tohle všechno jen přehlížejí?

Těžko říct...

napsal/a: absolutni.vetrelkyne 00:39 | Link komentáře (0)



Podzimní deprese...?   08.Říjen 2008


Myslím, že toto zažité kliše je známé snad každému. Ano, je to přesně to, čím nás média kařdoročně děsí. Netvrdím, že já bych byla nějak abnormálně "depkoidní" typ, ale obšas mě to prostě přepadne. Obávám se, že ta letošní přepadovka je v něčem jiná, ale čím to je? Počasím? Těžko, na občasné podzimní přeháňky a mlhu hustou, že by se dala krájet, sem si už stihla za těch několik let mého života zvyknout. Proto ho s jistotou můžu vyloučit. Že by to bylo školou? Maturita už teď začíná klepat na dveře. Nejdřív jsem však nucena prokousat se mnoha knihami, napsat a po té obhájit několik seminárních prací a několik dalších , mě zatím utajených úkolů. Takže škola je v tom taky téměř nevinně. Když nad tím přemejšlím víc a víc, nejspíš mě trápí samota. Což je svým způsobem paradoxní - ce škole jsem obklopena spolužáky, přáteli, profesory, ... ; víkendy převážně travím se svými milovanými... NNetvrdím, že neexistuje nikdo, kdo by mě objal, pohladil a řekl, že všchno bude zase dobrý. Nejhorší je, že času na přemýšlení o samotě je stále dost. Cesta do školy a zpátky; chvíle, kdy jsem doma a mám čas sama na sebe... byly to vždy chvíle, které jsem vyhledávala. Co se teď změnilo? Sem snad nějak přecitlivělá? Občas si absurdně pomyslím, že nejspíš začínám senilnět=/ Přitom plánů "do budoucna" s kamarády mám víc než dost. Bojím se snad, že vše nestihnu? Ale proč bych to nestihla? Nebo až to bude za mnou, tak už přijde maturita? K tomu všemu ten únavnej dennodenní stereotyp: Vstát. Jet do školy. Usmívat se na lidi, co říkají stále to samé. Předstírat pozornost v hodinách. Jet domů. Přemlouvat se, abych se něco naučila. Najednou BUM - konec dne a trocha spánku. Možná si za to můžu sama. Proč to vlastně vůbec ne něco (někoho) svádět? Každopádně teď, když sem si vylila své bolestivé srdíčko, se můžu vrátit do zavedeného koloběhu a rádoby spokojeně se dál usmívat. Stejně to nikdo nepozná.

P.S.: Ale hlavu vzhůru, jen co za sebou podzimní deprese zavře dveře, čeká nás ještě super předvánoční stres...;o)

P.P.S.: kdyby si tohle vážně někdo četl a byl na tom podobně nebo mi prostě chtěl napsat jak moc sem hloupá - hoďte mi to do vzkazů;o) napsal/a: absolutni.vetrelkyne 18:51 | "Deníček" Link komentáře (1)



Třikrát...   15.Duben 2008


Vite jak se rika, ze se vam vsechno vrati? Sice sem tomu nikdy neprikladala nejak velkej vyznam, ale verila sem tomu... ale tvrdi se trikrat! ne destkrat! nebo mi to snad vzdycky vsichni tvrdili spatne? ze by si jen popletli cislovku? pochybuju... nikdy sem netvrdila, ze bych byla uplne svata, ale zase nejsem zadnej extra zradce... a ted se mi vsechno vraci mnohem vickrat a mnohem hur a ja tomu prestavam rozumet... uz na tohle vsechno nemam silu... vazne si to az takhle zaslouzim?
Kdyz vezmu v uvahu zacatek roku, umre mi muj milovanej herec (klidne se zasmejte, ale jeste porad se na jeho filmy koukam se slzama v ocich, nemluve o tom ze se do kina chystaji jeste dva fimy s nim, to bude horsi nez kdyz sem byla mala a chodila sem na Disneyovky...), pak mi umre muj pejsek (i nad tim se muzete pousmat, je to preci jen zvire?! ale pro jedinacka patnactilete souziti s ctyrnohym mazlickem znamena strasne moc...)par udalosti bych snad radsi i preskocila, nic moc s cim by se bylo verejne chlubit, oni vedi... pak kamos, kdyz napisu ze dostal sanci, vyzni to hnusne ale je to tak... a rozhodne se po trech dnech zahodit desetimesicni snazeni kvuli slecne, ktera je stejne stara jako ja, bohuzel asi i hloupejsi (on k sobe mozna potrebuju nekoho na stejne inteligencni urovni - projevuje se tu v mych slovech nenavist? pochopitelne...)(nemluve o tom ze ve svych 18ti letech je "majitelkou" skoro jednleteho detatka a jeste on ani nema dost odvahy mi to rict rovnou... pak se do vseho zahadnym zpusobem zamota slecny bratr... k tomu nemam slov, naletet dvoum uplne stejnejm typum - asi sem fakt tak naivni, ze to proste neodhadnu... kdybych do tohohle vseho mela zapojit jeste skolni a rodinny problemy, tak by to stejne nikam nevedlo (ne ze by to ostatni nekam vedlo ,ale takhle kdyz se z toho vypisuju a zatezuju tim ostatni...) a ted do toho jeste jeden kamos... vubec nevim co se s nim deje, nereaguje na zpravy a tak mam strach co se mu asi mohlo stat... je to sileny vsechny pomyslny jistoty se mi rozplynuly... a to sem si rikala ze hur uz bejt nemuze... zasadne si tohle nerikejte, nahodou tomu naivne uverite jako ja a pak to fakt boli...
Nepotrebuju neci litost, spis bych ocenila trochu pochopeni, ale obavam se ze hledam trosku ve spatnych vodach... proto doufam, ze vam je mnohem lip nez me, myslim si ze svet si zaslouzi i nejaky spokojeny lidi... napsal/a: absolutni.vetrelkyne 20:49 | "Deníček" Link komentáře (0)



Hodně štěstí   17.Březen 2008


Je tma. Doléhají ke mně jen slabé hlasy, které se ještě venku míchají společně s chladným větrem. Kromě vánku se mi do pokoje dobývá úzký paprsek měsíčního světla. Pousměji se – vždyť měsíc je v tom přeci nevině. Sleduji fosforeskující hvězdičky nad mojí postelí. Nebaví mě to. Vlastně mě nebaví už nic. Nebaví mě všem říkat, co mě trápí – stejně je to nezajímá. Nebaví mě sledovat jak se pomalu řítíme do záhuby. Ptáš se kdo? Všichni! Ty, já – i ti ostatní. Nevím proč, ale cítím to. Tíží mě to na srdci – stále. Při každém nádechu, když do plic nabírám chladný i vydýchaný vzduch, smog, dým z cigaret… Při každém mrknutí – vždy nechám oči schválně přivřené o chvilku dýl, abych se ušetřila pohledu na svět. Při každém probuzení, když už nechci vstát, ale musím – nikdo mi nedá na vybranou. Vlastně to je lež. Já mám na vybranou, problém je jinde. Nemám sílu. Vtom bych viděla zásadní háček. Nemám sílu na život, ani na to si ho vzít. Nemám sílu být s Tebou, natož být bez Tebe. Nemám sílu s čímkoliv něco udělat, nemam sílu… Tak si dál přemýšlím - co teď?
Zabliká telefon… nezvednu ho. Náhodou bys to mohl být Ty. Tato skutečnost mi nažene slzy do očí. Vlahé slané kapky, posly smutku vytyčující cestičku, aby je ty ostatní mohly následovat. Párkrát zavzlykám. Zhluboka se nadechnu. Pláč ještě stejně nikdy nic nevyřešil. Zamyslím se, jak dlouho bude ještě to moje neštěstí trvat. Kamarádky tvrdí, že vždy jdu smůle vstříc, že by se mi jinak vyhnula, že…
Obléknu se. Vyběhnu ven. Běžím. Náhle se prudce zastavím. Snažím se popadnout dech. Namísto toho se vyčerpáním svalím na první lavičku. Vytáhnu z kapsy telefon, který mě zuřivým blikáním upozorní na 20 nepřijatých hovorů. Najednou bys chtěl, aby všechno bylo jinak?! Já ne! Nenechám si dál lhát do očí. Radši budu jako tělo bez duše, jen bezmocná skořápka. To si ze mě udělal TY! Dochází ti to? Myslím, že dost dobře. Ale já už nevím, co dělat. Snažila jsem se být perfektní, čím jsi se odvděčil? Lží. Udělala jsem téměř vše, co jsem Ti viděla na očích. Co Ty na to? Další lež!
Vzpomínám si jak to bylo kdysi… Přišla jsem, usmíval ses a já si přála, aby to tak zůstalo napořád. Škoda jen, že tohle přání očividně nebylo oboustranné. Ale už ani na tomhle nezáleží. Nemůžu přeci navěky trucovat. Tedy mohla bych, ale jaký by to mělo význam?
Teď bude lepší, když alespoň jeden z nás bude spokojený (i za cenu toho, že to budeš Ty).
Proto Ti přeji jen, hodně štěstí (bezpochybně ho budeš potřebovat). napsal/a: absolutni.vetrelkyne 20:00 | Dílka z mé hlavy Link komentáře (0)



Pálím mosty...   25.Únor 2008


Pálím mosty a začínám nanovo... tohle mě nebaví... nebudu naivní, hloupá... nebudu taková jakou si mě všichni pamatujou... chci bejt silnější... chci všechno zvládnout,ale... nějak to nejde... možná sem s rušením všech těch starších "kontaktů" měla začít dřív... nebo bych se do toho asi neměla pouštět vůbec... těžko říct... třeba za pár dní změnim názor... ale to se mi taky poslední dobou stává často... tak... proč by ne? Vždyť je to stejně všechno jedno... mě teď asi nezbejvá nic jinýho než doufat v to, že skutečně ta druhá polovina roku bude lepší... budu v to věřit, tak jako kdysi... ale kdysi byla jiná situace... napsal/a: absolutni.vetrelkyne 15:34 | "Deníček" Link komentáře (0)



Jak mám žít dál?!   27.Leden 2008


To jsem tak jednou ležela v posteli a myslela na Tebe? Ano, Ty víš, že tím myslím přímo TEBE. Musela jsem se z toho vypsat, jediné co mi proti tomu všemu nyní pomáhá. Nevzniklo nic světobornýho… ale je to…od srdce. Pomáhá mi to vstát, utřít slzy a pokračovat. Ptáš se v čem? V ničem důležitém.. jen v životě…

Proč pláču, když Tě nevidím?
Proč doufám, že Tě uslyším?
Proč navždy chci být jen s Tebou?
Proč bez Tebe neumím být sama sebou?
Proč všem říkám, že se mám bezvadně?
Proč? Vždyť bez Tebe jsem úplně na dně.
Proč toužím být jen v Tvém náručí?
Proč chci se Ti stále dívat do očí?
Proč na vybranou mi nedáváš?
Proč mou přítomnost nevyhledáváš?
Proč jsem tak sobecká, když jde o tebe?
Proč mám pocit, že neexistuje nebe?
Proč můj ráj je Tvoje přítomnost?
Proč nemám moc změnit minulost?
Proč všechno se staví proti mně?
Proč bez Tebe je i za světla po tmě?
Proč ta tma mě obklopuje celou?
Možná proto, že prostě nemohu být s Tebou… napsal/a: absolutni.vetrelkyne 18:36 | Link komentáře (1)



Zoufalost?!   13.Říjen 2007


Ne, už opět nemohu dál. Stojím. Silně, přerývavě oddechuji. Ne snad z nějakého běhu, to v žádném případě. To ty! Opět si mě zahnal do kouta. Sebral jsi mi všechnu nastřádanou energii a bez poděkování odešel. Jsem nešťastná. Nevím co teď. Pláču. Stále nové slzy se mi kutálejí po tváři tak, jako by to bylo normální.
Ptal ses, co mi je?… nepovím. Nejsem toho schopna. Mé srdce krvácí – jako vždy po tvém odchodu. Pomalu se schoulím do klubíčka. Klopím hlavu a dávám prostor myšlenkám. Tep se dostává do klasického rytmu, avšak pláč neustává. Ba naopak sílí, ale je téměř neslyšitelný.
V hlavě mi hlasy našeptávají, co jsem ti měla odpovědět. Teď! Když už je pozdě a není úniku. I přesto jim naslouchám. Vnímám je každým kouskem svého zničeného těla. „Za všechno můžeš ty! Chceš po mě lásku? Dostal si ji! Ale co mám ja? Nechtěla jsem mnoho, jen pár milých konejšivých slovíček, po kterých touží snad každá bytost. Nechci sliby pro společnou budoucnost! Žijeme (žili jsme a nejspíš i budeme žít) jen pro tuhle chvíli. Nejsem natolik silná tohle vše zvládnout. Myslíš si opak? Jistě! Vždy si myslíš něco jiného než já!“
Ne! Otvírám oči. Ač všechno cítím přesně takto, nechci ti to říct. Toužím být v tvých očích dokonalá. Udělala bych pro tebe cokoliv. Jen kvůli tobě věřím v lepší zítřky. Mě samotné jsou k ničemu! Vstávám. Utírám slzy. Kolikrát to ještě zvládnu? Dokud jsi tu se mnou… napsal/a: absolutni.vetrelkyne 23:23 | Dílka z mé hlavy Link komentáře (0)



Vyznání?!   15.Září 2007


Bože, přijdu si k smíchu. Má trapná snad hloupá situace. Říkala jsem si, že už se tomu nikdy nepoddám. Ale stalo se to. Stalo se to znova a znova. Děje se to teď, dělo se to na začátku týdne, bude se to dít i koncem týdne, nejspíš i za měsíc a za rok? Nejde tomu zabránit. Nejde mi se zastavit. Jako kdyby to všechno byl najednou jen film. Já do něj nepatřím. Můžu je nečinně přihlížet, protože už nejsem schopná sebekontroly. Ty to víš. Vždycky si všechno věděl. Bavíš se tím. Koukáš na moje utrpení a užíváš si ho. Každá moje slza ti dává sílu, sílu k tomu, aby si mi zase ublížil. Ze mě se stává figurka, malé ubohé a pro tebe bezvýznamné WooDoo, do kterého tak rád zapichuješ špendlíky tak přesně jako každé tvoje dobře mířené slovo mým směrem. Je mi smutně…až zoufale. Nechala jsem se tebou ovládnout. A přesto všechno, i když mi ubližuješ, jsem vděčná za každou minutu, vteřinu strávenou s tebou. Potřebuji tě tak, jako květina slunce. Jako lidé potřebují padající hvězdy k jejich bláznivým přáním. Miluju tě? Snad napsal/a: absolutni.vetrelkyne 23:22 | Dílka z mé hlavy Link komentáře (0)



Milujme život, tento dar nemáme navždy   25.Srpen 2006


Bylo pochmurné ráno, tolik podobné těm ostatním, avšak přeci jen bylo něco jinak. Chlapec se zahleděl do prázdných ulic před sebou a snažil se přijít na to, co bylo vlastně jinačí? Miloval tento klid velkoměsta. Pozavírané obchody, ulice bez spěchajících davů lidí. Nechápal, za čím se dennodenně tak ženou. Žít ve spěchu - jediné, co dnešní zmodernizovaný svět zvládá. Jeho, toho malého kloučka bez rodičů, bez příbuzných, bez přátel, to prostě nebavilo. Vlastně ho nebavilo to, co ostatní děti v jeho věku. Posadil se na okraj tryskající kašny na náměstí. Cítil příchod nového dne, tušil, že za chvilku vysvitne slunce a on se bude muset někam ukrýt před dotěrnými slunečními paprsky. Jak dlouho již neviděl východ ani západ slunce. Bylo tomu již... několik let? Sám pro sebe se zasmál nad svým zkaženým životem. Má tolik času a neví, co s ním. Co by za to kdokoliv jiný dal. Vtom zpozorněl, ucítil čísi přítomnost. Rozhlédl se, ale nikde nikdo. Z ničeho nic se před ním objevila vysoká postava zahalena v hábitu. Chlapec moc dobře věděl, kdo to je.
"Už jsem si začínala myslet, že tě snad nikdy nenajdu," pravila osoba v plášti. Dítě se podezíravě podívalo a seskočilo na zem. "Domnívám se, že... ale to je stejně jedno," řekl chlapec. Tajemná žena se dala do chůze a on se rozcupital za ní. Nevěděl, kam jdou, ani co ho tam čeká. Cítil stísněný pocit v hrudi. "Toto je na dnešním jitru zvláštní, netušil jsem, co se bude dít, ani že někoho potkám, ale..."
Probral se v divné a děsivé místnosti. Byl úplně opuštěný, to ho ovšem tolik netrápilo. Na samotu byl již zvyklý. Kde to jenom byl?! Místnost byla kolem dokola olemována regály a skříněmi. Chtěl se zvednout. Zatnul všechny svaly - bezvýsledně. Pokusil se alespoň zakřičet, vydat jakýkoliv tón - nic. Jen ticho. Začínal se bát. Když mu to došlo, uchichtl se. "Strach. Takže já mám teď strach?!" pomyslil si. Náhle rána. Lekl se. Pomalu opouštěl svou tělesnou schránku a blížil se do krajiny věčných snů... Zarazil se. "Ne!! Já nechci umřít. Nechci opustit tento svět, i přes svou nenávist k němu. Nevzdám se bez boje! Já věřím - Bože! Věřím, že jsi a že mě v tom nenecháš! Vždy jsi se ode mne odvracel, tak alespoň protentokrát?! Polepším se! Slibuji! Ne, já ti přísahám!"
Otevřel oči. V plicích cítil štípání prachu. Ta samá místnost. Vstal. Naplnilo ho štěstí. Hledal dveře, okno - cokoliv, co by mohlo slibovat útěk. Dveře! Úplně v rohu, byly pootevřené. Naprosto ho vyzývaly. Prošel jimi, náhlá zář ho na okamžik oslepila. Po tak dlouhé době měl radost ze světla, ze slunečních paprsků. Něco na tom všem nehrálo. Nemohl přeci takto jednoduše utéct.... Smrti! Ona má svůj plán, svůj rozvrh, a musí ho stůj co stůj dodržet. Uslyšel kroky. Nechtěl se otočit. Věděl, kdo jediný to může být. Zachvěl se. ONA se stále blížila... napsal/a: absolutni.vetrelkyne 23:17 | Dílka z mé hlavy Link komentáře (0)



Pomsta?!   24.Srpen 2006


Místo s tebou ležím tu samotná,
místo tebe je tu jen peřina.
Bylo mi s tebou tak krásně,
teď o tom můžu pouze skládat básně.
Všechno je už dávno ztraceno v minulosti,
vážně jsem nucena vrátit se do přítomnosti?
Bylo to úžasné jako kouzlo,
proto náhle přemýšlím, proč jen to skončilo?!
Pokazila jsem to já, o tom není pochyb,
ty sis stále myslel, že já jsem ta bez chyb.
Snažila jsem se jak jen to šlo,
kéž by toho prokletého dne nebylo.
Toho kdy mezi nás vstoupila zášť.
a černočerná tma přes nás hodila svůj plášť.
Já jsem sice sama a ty jinou máš,
proč i s jejím srdcem si teď zahráváš?
Až i ona prokoukne tu lest,
snad ti vše přestane vycházet.
Pak nebudu sama, bude nás víc,
přichystáme pomstu a ty to víš!
Nebojím se ničeho, natož ještě tebe,
co je mi do toho, že nepůjdu do nebe?!
Zpytovat svědomí to ti nepomůže,
dostaneš trest za nenasytnost své duše.
Bude to brutální, nemáš strach přece-
jak bys vlastně mohl, vždyť ty nemáš srdce!! napsal/a: absolutni.vetrelkyne 23:25 | Dílka z mé hlavy Link komentáře (0)


Starší články >