Dalo se to čekat. Dříve nebo později se v záplavě blikajících barevných ztřeštěných klipových a hlavně dominantně vizuálních informací musely znovu objevit knihy. Harry Potter vrátil dětem radost z pobytů ve virtuálním světě delšího a souvislejšího čtení. A třeba jim, navzdory nátlaku povrchně krátkého čtení časopisů a stále povrchnějšího sledování televize a filmu, vydrží.

Pohádky (a sci-fi a mýty) totiž k životu člověka neodmyslitelně patří. Mysl v nich hledá smysl a trénuje. Málokdo si naplno uvědomuje, že to, co vidíme, není svět kolem nás, ale upravený (a emocemi a vnucenými postupy z dětství) zcenzurovaný film o světě. Světlo sice projde čočkou oka a dopadne na sítnici, dál už ale jde po zrakovém nervu jen elektrický (a následně chemický) signál, který je velmi složitě rozebrán, zpracován, opět složen a promítnut. Vidíme (a také slyšíme) to, co chceme vidět (slyšet). Vnímáme svět také tak, jak nám to bylo rodinou, školou a kulturou vnuceno. Jedno ale máme společné se všemi lidmi na světě - naše mysli milují příběhy, pohádky, mýty. Prožíváme-li nad stránkami Ostrova pokladů (či dnes knih o Harry Potterovi) životní příběhy hlavního hrdiny, náš mozek je prožívá (nebo by mohl a měl) přesně tak, jako kdyby se skutečně staly. Ještě jinak, když mám v ruce před sebou jablko a upřeně se na něj dívám, začnou se mi sbíhat sliny. Když ale zavřu oči a představím si, s mnoha detaily, že držím v ruce před sebou šťavnaté krásné jablko, také začnu slintat. Pohádkové či dobrodružné příběhy jsou jakýmisi virtuálními simulacemi situací, na které bychom měli být připraveni. Kotě si hraje s provázkem a připravuje se tak na chytání myší. Kluk nebo holka si čtou v knížce, uši červené, naprosto ponořeni do virtuálního prostoru, a jejich mysli příběh prožívají tak, jako kdyby se skutečně, tzv. reálně, odehrával. Dostane-li se pak kotě, nebo čtoucí dítě, v budoucnosti do podobné situace, bude způsobem připraveno.
Psychologové dnes velmi dobře vědí o důležitosti čtení. Když byly před pěti lety v USA publikovány výsledky vědeckých výzkumů na toto téma, rozjela se v zemi, ve které každé dítě tráví téměř čtyři hodiny denně u televizoru, nadšená kampaň. Právě čtením pohádek dětem před spaním mohou rodiče stimulovat a podpořit správný vývoj dětského mozku a připravit tak svého potomka na život ve společnosti. Tyto děti pak dříve a lépe mluví, čtou, píší a v dalším životě se pak dokáží snadno a dobře vyjadřovat. Televizní společnost ABC dokonce vysílala seriál dokumentů o rozvoji dětského mozku, ve kterém účinkovali Tom Hanks a Robin Williams a kampaň za čtení pohádek ne náhodou podporovaly např. Whoopi Goldbergová, Barbara Streisandová, Whitney Houstonová a především Hillary Clintonová.
Když se totiž malý čtenář do pohádky začte, v jeho mozku se dějí neuvěřitelné věci. Neurony se propojují nově, jinak, právě tak jako mozkové hemisféry. Film či video nás upoutá právě tak, ale trvá to jen chvíli, situace se překotně mění, a neurony nemají dost času na jiná propojení. Ze studia vlivu hudby na člověka totiž víme, že aby hudba fungovala, harmonizovala, něco změnila, měla by trvat alespoň osm minut, a aby tyto pozitivní změny byly trvalejší, měla by trvat alespoň dvacet minut. Víme také, že pokud začneme vykonávat nějakou novou tělu či mysli prospěšnou činnost, měli bychom, aby se změny nastavily nejlépe doživotně, vydržet alespoň tři měsíce. Ve světle těchto zjištění je pak jasné, proč má pozitivní dlouhodobá pravidelná četba takový vliv a účinek.
Malé děti vnímají synesteticky, všemi smysly. Když čteme a mluvíme my dospělí muži (ženy jsou v tomto ohledu daleko propojenější), funguje nám jen levá, verbální, vizuální a logická mozková hemisféra. Jinými slovy a zjednodušeně, když malý český divák na obrazovce či plátně vidí princeznu (nebo Popelku) ztělesněnou Vondráčkovou (či Šafránkovou), funguje jen v levé mozkové hemisféře a tento princeznovský (či popelkovský) vzor je pak doživotně uložen a používám. Dítě ztrácí imaginaci, fantazii, schopnost žasnout. Mozek (ve svém potenciálním propojování) krní. Neuronová síť řidne.
Film je iluze iluzí. Je-li dostatečně trikový a dějový (lety na koštěti, obři, draci, strastiplná cesta plná překonaného nebezpečí), funguje také - kam se ale hrabe, pokud jde o vnitřní transformativní působení na mysl a mozek, na čtení. Film ohromuje zevně a krátkodobě, dobrá kniha zevnitř a dlouhodobě. V této souvislosti je téměř trestuhodné, že jsme například počítačové hry (až na některé varianty práce s mozkovými vlnami a EEG), které jejich hráč hraje stále znovu a snad i lépe, nechali sklouznout zase jen ke střílečkám a bojům, a neexistují hry, které by člověka stimulovaly k lepším výkonům nejen v technice řízení automobilu či letadla, ale také v disciplínách, které jsou pro život daleko důležitější, např. umění diskutovat, překonávat strach, zvládnout emoce atd.
Když totiž v hodině kreslení paní učitelka namaluje na tabuli jablko a nařídí dětem je obkreslit, nic se v mozcích školáčků neděje. Když je ale požádá, aby "nakreslili jablíčko", aniž by jim jeho podobu vnucovala, mozky dětí při kreslení zvýší teplotu, mozkové hemisféry se propojí, dítě vymýšlí, tvoří, je svobodné, neomezované a šťastné. Trénuje tím, jak být i v dospělosti tvůrčí, svobodný a šťastný člověk.
Lidé zapomněli snít (málokdo si umí pamatovat sny a ještě méně lidí s nimi umí pracovat) a tak vynalezli čtení (a film). Za nás pasivní konzumenty tak dnes sní, právě tak, jako zpívají a hrají, bohužel jen profesionálové - spisovatelé či režiséři a zpěváci či hudebníci. A zpívat, že "sním" o Vánocích bílých, není totéž, jak skutečně spát a nechat si bílé Vánoce zdát. Vidět na plátně či monitoru hotovou princeznu není totéž, jako si o ní číst a představovat si ji. Vytvořit ji.
Technologický pokrok a vývoj společnosti nemůžeme změnit. Když už tedy film a video a časopisy a počítače existují, co takhle si hrát? Když už shlédnu stovky filmů (a prolistuji stohy časopisů), co takhle vymyslet a natočit a vydat (digitální videokamery jsou přece relativně dostupné a stále příjemněji dokonalejší a počítačovým grafikem stát se je přece tak snadné) svůj vlastní film nebo časopis? Co takhle nenechat si vnutit, jak mají jablka a princezny (a tvorba a svoboda) vypadat, ale stvořit vlastní verze? Co takhle objevit, že pohádky byly a jsou výživnou a s ohledem na budoucnost nezbytnou potravou mysli (mindfood) a jakýmisi odjakživa funkčními "bobulemi", které zkvalitňují její fungování? Život je k žití, ne ke konzumaci.
Parafrázovanými slovy J. R. R. Tokiena - "pokud si svůj svět (film, skladbu, časopis) vytvoříme jak se patří, pak bude reálný." A možná tak objevíme nejen sami sebe, ale i svobodu (a režiséra, šamana, spisovatele, malíře atd.) v každém z nás.

Vlastimil Marek