Představa: Když se někdo rozhodne, že spáchá sebevraždu, nikdo mu vtom nemůže zabránit. Skutečnost: Mnoho lidí, kteří se pokoušejí osebevraždu, se pohybuje mezi touhou žít i zemřít. Jejich postoj kvýsledku sebevražedného jednání je ambivalentní. Když se jim dostanevčasné pomoci a přiměřené léčby, je možné je od sebevraždyodvrátit.Představa: Kdo o sebevraždě mluví, ten ji nikdy nespáchá.
Skutečnost: Jde o velmi rozšířený a nepravdivý mýtus. Opak je pravdou.To, že někdo o sebevraždě mluví, je důkazem, že sebevražda je obsahemjeho myšlenek. Je tedy určitě ve větším ohrožení než ten, kdo o nínemluví.

Představa: Lidé, kteří se pokoušejí o sebevraždu, nehledají pomoc.
Skutečnost: Je prokázáno, že většina lidí, kteří spáchali sebevraždu,hledala lékařskou pomoc v posledním půlroce před svým činem a rovněždávala najevo své pocity před svým okolím. V každém suicidálním aktu jeobsaženo volání o pomoc.

Představa: Sebevražda přichází bez varování.
Skutečnost: U lidí, kteří jsou ohroženi suicidálním jednáním, můžemepozorovat dosti dlouhou dobu různé známky psychického napětí, poruchyspánku, tělesné obtíže apod. Jde o tzv. presuicidální syndrom.

Představa: Každý, kdo se pokouší o sebevraždu, musí být šílený.
Skutečnost: Mnoho lidí, kteří se pokoušejí o sebevraždu, netrpíšílenstvím, ale mohou být depresivní, mohou pociťovat bezvýchodnost anevěří, že existuje jiná životní alternativa.

Představa: Když se někdo pokusí o sebevraždu, je ohrožen sebevražedným jednáním navždy.
Skutečnost: Osoby, které se pokoušejí o sebevraždu, trpí tímto stavem pouze v určitých obdobích svého života.

Představa: Když se někoho zeptáme na sebevražedné myšlenky, můžeme mu tento nápad vnuknout.
Skutečnost: Není žádný důvod se domnívat, že bychom hovorem o suicidiumohli tento nápad vnuknout někomu, kdo suicidální není. Rozhovor opřípadných suicidálních myšlenkách může naopak pomoci a dovolujeposoudit suicidální riziko.

Představa: Děti se nedokážou zabít, je to věc až starších lidí.
Skutečnost: Sebevraždu mohou spáchat i děti. Sebevražednost dětí a dospívajících se v současné době zvyšuje.

Představa: Sebevražda se vyskytuje nejvíce buď mezi velmi bohatými lidmi, nebo naopak mezi velmi chudými.
Skutečnost: Sebevražednost se vyskytuje ve všech sociálních vrstvách, i když chudoba je jedním z rizikových faktorů.

Sebepoškozování představuje chování bez vědomého a cíleného záměruzemřít, jehož důsledkem je poškození tělesné integrity. Přesná definicetakového jednání je nesnadná a nemá charakter přesné klinické deskripcea klasifikace.

Sebepoškozování v klinickém slova smyslupředstavuje kategorii, která má sociální kontext a sociokulturnípozadí. Zacházení s lidským tělem je determinováno sociálnímiokolnostmi a rituály, které mají kulturní a sociální význam. Tytookolnosti rozhodují o tom, které zásahy do lidského těla lze pokládatza konvenční normu (např. tetování nebo piercing) a které již majícharakter sebepoškozování v patologickém slova smyslu.

Budeme charakterizovat termíny, které se vyskytují v odborné literatuřea popisují patologické sebepoškozující chování. Je zřejmé, žesebepoškozující a suicidální chování se odlišuje, ale toto odlišenínebývá vždycky v klinické praxi snadné.

Automutilace (self-mutilation)

představuje sebepoškození, kde nejčastější motivace vyplývá zpsychotické poruchy a sebepoškození může mít symbolický význam.Příkladem je automutilace zaměřená proti části těla (např. ruce,genitáliím, očím, jazyku) symbolicky vyjadřující patologické pocityviny a sebepotrestání při těžké depresi. Bizarní automutilace se mohouvyskytnout u pacientů trpících schizofrenním onemocněním. Automutilacese může také vyskytnout jako vedlejší produkt neobvyklých sexuálníchpraktik sadomasochistického charakteru nebo u osob s poruchamiosobnosti v zátěžových situacích, jako je např. trestní stíhání, pobytve vězení, nedobrovolná hospitalizace, a může mít účelový charakter.

Sebepoškozování (self-harm, self-injury, self-wounding)

jetermín, který je nejčastěji spojován s vědomým, záměrným, častoopakovaným sebepoškozováním (sebezraňováním) bez vědomé suicidálnímotivace, v němž dochází k narušení tělesné integrity, bez závažnéholetálního dosahu. Nejčastěji jde o řezná poranění kůže, zápěstí,předloktí, hřbetů rukou, škrábance, vyřezávání znaků do kůže. Ksebepoškození bývají používány ostré předměty, např. žiletka, sklo.Další formou sebepoškození je popálení, např. cigaretou nebozapalovačem. Uváděné motivy pro sebepoškození jsou rozličné, nejčastějiuváděným motivem bývá pocit vzteku na sebe samého, úleva od napětí,někdy též přání zemřít. Sebepoškozování je považováno za jeden ze znakůnarušené osobnosti, nejčastěji hraničního charakteru. Někteří autořiovšem sebepoškozující chování koncipují spíše jako návykovou poruchu(addiction) než jako znak specifické poruchy osobnosti. Do okruhusebepoškozování bývá zahrnováno i předávkování léky, které je opakovánoa není u něj patrný přímý suicidální motiv. I když v sebepoškozujícímchování můžeme nalézt apel na okolí, nebývá snaha o získání pozornostiokolí jediným motivačním mechanismem.

Syndrom záměrného sebepoškozování (deliberate self-harm)

představuješirší pojetí sebepoškozujícího chování, které je vydělené z kategoriesuicidálních pokusů a zahrnuje sebepoškozování jako specifickýpatologický projev u poruch osobnosti (hraniční, histrionské,disociální, mnohočetné poruchy osobnosti), nebo u pacientů s poruchamipříjmu potravy (zejména mentální bulimie) a pacientů závislých nanávykových látkách.

Syndrom pořezávaného zápěstí (wrist-cutting, slashing)

má charakter sebepoškozování, v němž dominuje pořezávání, typicky nazápěstí a předloktí, které nemá vědomý suicidální motiv. Popisuje se,že afektivní projevy, které provázejí sebepořezávání, mají specifickoudynamiku a průběh. Pacienti prožívají tenzi a dysforii. Sebepořezánívede k úlevě a k opakování tohoto jednání. Osoby, které se pořezávají,mají snahu proti tomuto jednání bojovat, ale při snaze ovládnout seprožívají napětí, dysforii a vztek, afektovou kombinaci, která vede kopakování sebepoškozujícího jednání.

Předávkování léky (self-poisoning, overdosing)

představujeneindikované, nepřiměřené nebo nadměrné užití dávky léků bez zřetelnéhosuicidálního úmyslu. Předávkování bývá často opakované. Může jít oléky, které byly pacientovi předepsány nebo které patří někomu zrodiny, ale i takové, které náhodně najde v domácí lékárničce.

Bermudský je pomyslná oblast umístěná jihovýchodně od Atlantickéhopobřeží Spojených států, která je významná pro vysoké působenínevysvětlitelných ztrát lodí a letadel. Vrcholy trojúhelníku jsoupravděpodobně: Bermudy, Miami a ostrov Fla.

Vsoučasné době nevíme o žádných mapách, kde jsou zachyceny přesnéhranice Bermudského trojúhelníka. V minulosti značné, avšak marnéhledání potopených lodí, zmizelé letecké eskadry z pevnosti Landerdale,či potopené námořní lodě Sulphur Queen ve Floridské úžině, námpropůjčila myšlenku o tom, že kolem Bermudského trojúhelníka se točívíra v nadpřirozené vlastnosti takového místa. Nespočetné teorie se postaletí pokouší vysvětlit mnoho takových zmizení, které nám byla a jsounabízena po celou historii této oblasti. Většina z nich nám prozrazuje,že hlavním důvodem zmizení plavidel v této části oceánu je okolníprostředí a lidská chyba. Bermudský Trojúhelník je jedno ze dvou místna naší Zemi, kde střelka magnetického kompasu se natočí k pravémuzeměpisnému severu. Normálně a kdekoliv jinde na Zemi se střelkakompasu otočí k magnetickému severu. Odchylka mezi oběma je známa jakokompasová variace. Obyčejný člověk něco takového vůbec nepocítí, alepro mořeplavce je tato oblast přímo děsivé nebezpečí, týkající sejejich navigace. Hodnota takového kolísání je něco kolem 20 stupňů, cožse někomu může zdát hodně. Jestliže taková variace postihne námořníky,kteří proplouvají touto oblastí, může dojít k velkému odchýlení odjejich plánované trasy, a tak se snadno mohou ocitnout v nebezpečí.Dalším vysvětlujícím faktorem je charakter Golfského proudu v tétooblasti. Je zde extrémně rychlý a bouřlivý, a tak může rychle a snadnovymazat jakýkoliv důkaz nějaké katastrofy. Nepředvídatelnékaribsko-atlantické počasí zde také hraje svou roli. Náhlé místní bouřečasto znamenají nevyhnutelné katastrofy pro piloty letadel a námořníky.Přes velkou hloubku v těhto místech, časté výskyty silných proudů až pomnožství útesů je teorie o obyčejném ztroskotání velmi příznivá. Podlemého názoru se nejedná o žádná náhlá mizení v čase, jak jsem mělmožnost někde slyšet. Takže na úplný závěr chci jen řící, že více nežpravděpodobně můžeme tentokrát tuhle další záhadu prohlásit zavěrohodně vysvětlenou. Přes velkou hloubku v těhto místech, častévýskyty silných proudů až po množství útesů je teorie o obyčejnémztroskotání velmi příznivá. Podle mého názoru se nejedná o žádná náhlámizení v čase, jak jsem měl možnost někde slyšet. Takže na úplný závěrchci jen řící, že více než pravděpodobně můžeme tentokrát tuhle dalšízáhadu prohlásit za věrohodně vysvětlenou. Nekteří ale tvrdí něcojiného : Záhada Bermudského trojúhelníku vyřešena není. Jsou známypřípady katastrof bitevních lodí, jejichž vraky se nikdy nenašly. A jánevěřím tomu, že by je odnesl Golfský proud. A i kdyby, dřív nebopozději by je našel někdo jiný někde jinde, to se ale nestalo. Dáleznáme případ, kdy si dva mladí lidé vyletěli ve svém letadle Cessna. Ponějakém čase však stratili orientaci a asi dvě hodiny kroužili nadostrovem, který oba popsali jako pustý. Jejich letadlo ani jeho vrak senikdy nenašlo, přestože ho hledala nejvýkonnější a nejúspěšnějšízáchranná jednotka na světě celý týden. Nikdy nebyla vyřešena záhada,proč pilotka neviděla mohutný hotel, táhnoucí se přes celý ostrov, jenžbyl samozřejmě velice dobře osvětlen. Bylo dokázáno, že to byl právětento ostrov, nad kterým kroužili. Popsali to totiž návštěvníci hotelu,kterým byl dvouhodinový zvuk kroužícího letadla velice nepříjemný.

Byl konec srpna a ospalé slunce které se sklánělo v dálce vydávalopár posledních paprsků. Studený vítr si pohrával s korunami stromů atrávou která obklopovala dívku sedící u řeky. Tiše seděla a smutně sekoukala na druhou stranu řeky.

Možná tam, možná tam je něco lepšího opakovala se dívce myšlenka v hlavě. Všude bylo hrobové ticho. I ty jsi umlkl? Co jsi v tomhle světě asi prožil.. Kam jsi odešel?? Zeptala se dívka malého ptáčka ležícího vedle ní. Proč už nezpíváš? Oněměl jsi? Zeptala se dívka ale odpovědi se nedočkala. Vypadáš tak krásně, jako když spíš..Chytla malé zvíře do dlaní a zadívala se na něj. V očích ji něcozašimralo a pak se jí rozostřil obraz. Po tváři jí začala stékat horkáslza která přistála na rozkošném zvířeti. Proč jsi musel zemřít? Udělal jsi někomu něco? Pokládala dál otázky ale nikdo jí neodpověděl..

Začalo se stmívat, dívka stále sedící v trávě lehce držela v rukou malého opeřence a plakala. Proč i ty? Proč i ty jsi musel odejít? Položila krásné zvíře, kterému vždy přisuzovala svobodu, do trávy a naposled mu věnovala letmý pohled Nashledanou v příštím životě, doufám že bude i pro tebe lepší..Zašeptala a tiše se zvedla. Tráva zašuměla a dívka tiše odešla. Šla seskloněnou hlavou, nevěděla kam, možná někam kde je líp, možná někam kdenebude smrt, bolest, nenávist.. I když už bylo pozdě chodilo po ulicíchspousty lidí kteří si ale dívky moc nevšímaly. Kdo by taky měl zájemstarat se o dívku která celá v černé barvě prochází kolem lidí kteřímají svých starostí dost. Honem, at' vám něco neuteče, vždyt' život je tak krátký. Ani se nenadějete a jste mrtvý. A pak už jen ticho, zima..Když konečně zvedla hlavu všimla si že stojí u hřbitovní brány. Vůbecnevěděla co tu dělá, bezmyšlenkovitě vstoupila dovnitř a ovál jistrašný chlad. Nevšímala si ho a šla dál. Na hřbitově bylo ticho, nicse tu ani nehlo krom pár plamínků svíček když se do nich opřel vítr.Její cesta měla konec, stála u hrobu s mramorovým náhrobkem na kterémbylo zlatě napsáno: Diana Smutná 1.5. 1987-29.7. 2005 Milovaná dcerakterá odešla dřív než stačila uskutečnit svůj sen. Nezapomenem.

Dívkase pousmála, asi jako jediná věděla že Diana stačila udělat víc věcínež si její blízcí myslí. Koukla se na fotku na které byla usmívajcídívka s dlouhými blond vlasy. Ta fotka musí být hodně stará. Pomyslela si dívka To není ta Diana kterou já znala..Zapálila svíčku a tiše se začala vracet k bráně. Očima rychle přejelapo hřbitovu a nakonec za sebou zavřela. Na mysl se jí začalo drátspousty otázek a neustále musela myslet na Dianu. Procházela ulicemikteré byly chabě ozářeny pouličními lampami které vrhaly na chladnéchodníky slabé světlo. Dívka se zastavila, svůj zrak otočila na oknojednoho z domků kterých tu bylo desítky. Roztáhnutými závěsy se koukladovnitř. Viděla rodinu skládajcí se z ženy a muže kteří seděli u stolua usmívaly se na sebe, vedle matky seděla malá, asi pětiletá, holčičkakterá vyprávěla něco rodičům. Dívka je se zájmem pozorovala a úplnězapomněla na Dianu která ted' leží v chladné rakvi na hřbitově. Maláholčička se podívala z okna a s úsměvem dívce zamávala. Matka která simalé holčičky všimla se zamračila a šla zatáhnout závěsy. Dívka ještěchvilku stála a pak se vydala směrem kde bydlela.

Pokoje senořily do tmy a všude bylo strašné ticho. Dívka rozsvítila a na stolespatřila lísteček. Rychle si ho přečetla a musela si to, co na němstálo přečíst nejmíň dvakrát, protože nebyla schopná vnímat co je naněm napsáno. Natálie, jel jsme za mamkou, je to s ní špatné, až přijdešdomů tak mi zavolej! Nevím kdy se vrátím. Táta. PS: Taky by jsi jimohla někdy navštívit!!! Dívka se podívala na hodiny na kterých ručičkyukazovaly půl dvanáctou a znechuceně se koukla na telefon. Nikam volat nebudu, stejně je to vaše chyba! Zařvala dívka a její hlas se rozezněl celou místností. Vy za to můžete! Já vám říkala že ji utrápíte! Neposlouchali jste mě! Tady to máte!!!!Začala zhluboka dýchat a po tvářích se jí rozkutálely slzy. Skácela sedo křesla které bylo jen pár kroků od ní a obličej si schovala dorukou. Plakala dlouho, konečně se to z ní pomalu všechno začalodostávat. Chtěla řvát ale měla strašně sucho v krku a tak jen seděla abrečela. Dívka se už trochu uklidnila a byla schopná dojít do svéhopokoje kde u její postele ležela poslední společná fotka s Dianou:Zadívala se na dvě usmívající se dívky stojící u rozkvetlého šeříku.Diana už nevypadala tak nevinně jako na fotce na jejím náhrobku. Bylaúplně jiná.. Černé vlasy měla zapletené do jakéhosi drdolu, olivovězelené oči byly orámované černými stíny a spolu s rudými rty na bílékůži dost vyčnívaly. Na krku měla uvázaný Satanistický kříž a na soběkrásné černé šaty. Dívka fotku otočila a na ní bylo krásným písmem sespoustou vlnek napsáno: Mojí milované sestřičce, nikdy na tebe nezapomenu! Už se těším až se znovu sejdem. Miluj tě! Dívce se začal vybavovat den, kdy se to stalo...

Vekubylo krásně, slunce svítilo a rodiče odjeli na dovolenou. Ráno se dívkas Dianou, jako každý jiný den, snídaly když zazvonil telefon. Dianaměla dobrou náladu a usmívala se, to se ale změnilo když telefonzvedla. V obličeji zezelenala a tvářila se jako kdyby ji někdo opařil.Položila telefon a s vynuceným úsměvem se podívala na dívku.. " Kdo to byl?,, zeptala se dívka a koukla se na Dianu. " Nikdo,byl to omyl.. Tak jsem si vzpomněla že musím ještě něco zařídit, ty jsistejně chtěla někam jít ne? Tak se sejdem večer, budu mít pro tebepřekvapení. Už musím..,, Řekla Diana a objala svou sestru, dívkavycítila že se něco děje ale moc si toho nevšímala, Diana měla poslednídobou spousty tajemství.. Když se večer dívka vrátila domů v obývacímpokoji na stole ležela gratulace, obálka a bonboniéra. Dívka si rychlepřečetla gratulaci v které ji Diana přála všechno nejlepší k dnešnímnarozeninám. V obálce byla fotka a kříž který Diana nosila stále nakrku a dopis... Dívka si ho přečetla a začala brečet, rychle proběhlacelý byt a v koupelně na zemi našla Dianu kolem které bylo velkémnožství krve.Diana ani v dopise na rozloučenou nenapsala proč toudělala..

Dívka seděla na posteli a tváře se jí leskly od slz. Děkujusestřičko, děkuju že jsi na mě nezapomněla. Děkuju tati, že jsi pro měudělal všechno co jsem chtěla. Děkuju mami, že jsi mě tolik milovala...!

V pokoji bylo šero a zima, po celém pokoji bylo hrobové ticho.Místností se do všech koutů rozprostírala nevyřčená otázka. Sandraseděla na posteli s hlavou v dlaních, nevěděla jak už dlouho takhlesedí a přemýšlí jen nad tou jedinou věcí. Tiše zvedla hlavu a podívalase na probouzející město. Dívala se a přemýšlela nad osudy těch párlidí kteří jednou za dlouhou dobu prošli po deštěm zmáčenýchchodnících. Přitiskla čelo ke studenému oknu a její pohled sklouznul zaměsto, tam, kde je les, hřbitov..

Na okno se posadila můra avzrušeně mávala svými křídly. Sandra se na ní lehce usmála a dostejných míst, jenže z druhé strany, položila svou ruku. Ty se máš, můžeš letět kam se ti zachce. Řekla můře která si jí nevšímala. Z vedlejší místnosti doléhaly k Sandřiným uším zvuky. Už zase se hádají, proč mi musí tolik ubližovat.Položila si otázku a přešla pokoj k posteli. Položila se na ni amyšlenkami se snažila utéct mimo její pokoj, tam, kde by nebyly slyšethlasy hádající se matky a jejího přítele, někam mimo město, někam pryč.Vzpomínkami se dostala do doby kdy ještě žil její otec, vzpomínala nato, jak si s ní hrál, jak jí pokládal všelijaké hádanky a jak jí četlpohádky a ona s dětskými culíčky a vykulenými očima hltala každé jehoslovo. " Kdy se vrátíš?" ptala se osmiletá dívka svého otce " Až zatýden." Odpověděl muž rovnající do auta své kufry " A proč až takdlouho?" " Protože musím pracovat. Slibuju že příští neděli tu budu." "Neodjížděj, prosím.." žadonila malá dívenka " Musím, přivezu ti něcohezkého. Mám tě moc rád.". Sandra svého otce vyhlížela každý den alenevrátil se, už nikdy..

Sandra se vrátila do současnosti, hlasy zvedlejšího pokoje už utichly a proměnily se v hysterický pláč. Sandraležela na posteli a z očí se jí kutálely slzy. Otcovy poslední slova jíneustále zněly v hlavě. Proč jsi odešel? Slíbil jsi mi že sevrátíš.. Ty jsi to slíbil! Proč lidé slibují když nemůžou daný slibsplnit? Proč jsi mě tu nechal samotnou? Sandra se zvedla ze svépostele a otevřela dveře do obývacího pokoje, nikdo tu nebyl. Po zemise válelo oblečení, televize vydávala jen šumivé zvuky a obraznahradily černobílé tečky. Na stole byla láhev od nějakého alkoholu, vpopelníku dohořívala cigareta. Sandra opatrně prošla obývákem azaklepala na dveře od koupelny odkud byl stále slyšet pláč. " Mami? Jsitam?" zeptala se dívka ale odpověď nedostala. " Mami? Tak jsi tam? Jávím, že si, tak mi otevři." " Běž pryč!" ozvalo se z koupelnyrozechvělým hlasem " Mami? Co je?" nedala se Sandra odbít " Neslyšelas?Vypadni! Táhni! Stejně je to tvoje vina že se pořád hádáme! Běž!Vypadni a už se nevracej!". Sandra se zděšeně podívala na dveře,nevěřila svým uším. Co je moje chyba? Co jsem provedla? Dívkasi nebyla žádného svého prohřešku vědoma. Vždyť nic neudělala, smatčiným přítelem se ani nebaví tak jak může být příčinou všech sporů.Smutně se koukla na dveře a vběhla do svého pokoje kde za sebou hlasitězabouchla dveře. Oči se jí znovu zalily slzami. No tak! Uklidni se! Udělám to, co chtěla!Rychle se oblékla a podívala se do zrcadla. V odraze viděla asisedmnáctiletou dívku s blednou pletí, dlouhými černými vlasy ačokoládově hnědými oči. Po tvářích měla rozmazanou řasenku. Rychle sizačala stírat rozmazaný make-up ale moc to nepomáhalo. Kašlu na to!Pomyslela si, rozhlédla se po svém pokoji a rychle vyběhla ven z bytu.Seběhla schody a už stála venku. Zhluboka se nadýchla smogového vzduchua začala vybírat směr své cesty. Chodila dlouho, kolem ní chodili lidékteří na ni znechuceně koukali jako kdyby měla nějakou vážnou nemoc.Moc si jich nevšímala. Znovu a znovu se vracela ke svému otci .Proč?Proč jsi mě opustil? Proč jsi mě nechal na tomhle světě samotnou? Pročjsi mě nevzal s sebou? Proč jsi mi tak ublížil? Měl ses vrátit a nebomě tu aspoň nenechávat. Už to tu déle nevydržím!Já chci pryč…

Sandra stála na mostě a přes zábradlí se koukala dolů. Jaké by to bylo skočit tam? Nechat všechny starosti tady. Jaké by to bylo na nic nemyslet a jen tak letět? Kladla si otázky ale nikdo jí neodpovídal. Byla na všechno sama. Ne, teď a tady ne! Až někdy jindy a někde jinde! Ne teď a hlavně ne tady!

Sandrastála zpět na sídlišti, všechny ty paneláky jí připomínaly krabice.Bezbarevné, nudné, někde neobjeví nápis a pak zase šeď. Rozhlédla se potom všem stereotypu a pak pomalými kroky došla k její krabici.Nastoupila do výtahu a zmáčkla číslo 8. Výtah se ale nerozjel, někdootevřel jeho dveře. K Sandře přistoupily dvě dívky asi stejného věku.Obě se smály, asi nikdy nepoznaly co je to mít strach, přijít o někohoblízkého.. Obě dvě měly totiž na starosti jiné věci než se zajímat oostatní lidi a to byl jejich vzhled. Sotva si všimly dívky stojící vrohu výtahu věnovaly jí povýšený pohled a nenápadně ji začaly pomlouvataniž by ji poznaly. Nelíbilo se jim asi to jak byla oblečená, možná sejim nelíbily její černé dlouhé vlasy, nebo rozmazaný make-up. Dívky sezačaly hlasitě smát kdykoliv se na Sandru podívaly. Sandra rychlesklopila svůj zrak a koukala se na špinavou podlahu výtahu. Konečně osmé patro.Pomyslela si radostně a co nejrychleji to šlo opustila výtah. Kdyžpřišla domů všude bylo ticho. Sandra vešla do svého pokoje a pustila sipřehrávač. Sedla si ke svému stolu a z první zásuvky si vyndala papír apero. Nejdřív přemýšlela co napsat ale nakonec začala psát první co jínapadalo:

Mami, promiň že jsem neměla dost odvahy k tomu,abych ti řekla to, co se ti tu snažím sdělit. Měla jsem tě vždy ráda avím že i ty mě i když jsi to neuměla dát pořádně najevo. Moc mě mrzí žejsem ti nikdy nedokázala pomoci a že jsem ti nikdy nerozuměla. Promiňže jsem takový srab. Své problémy jsem vždy řešila jedním způsobem ajiný jsem bohužel už nenašla. Mám tě moc ráda a věř mi, že kdybychvěděla jak to změnit, tak bych to neudělala. Nashledanou v nějakémpříštím a doufám že pro nás pro obě lepším světě.

Tvá Sandra

Dopissi po sobě naposled přečetla a položila ho v obývacím pokoji na stůl.Vešla do svého pokoje a znovu pustila smutnou písničku. Lehla si napostel a podívala se na 10let starou fotku na které se s mámou a tátousmějí do objektivu. "Miluji vás!" To byly její poslední slova. Pak užjen vzala žiletku a koukla se na své zápěstí které bylo celé zjizvené.Žiletkou silně přejela přes tepnu, chvilku si držela ruku před očimaale pak už jí ztěžkla spadla na postel vedle ní. Dívala se, jak bílépovlečení zaplavuje krásná rudá krev. Celé její tělo zalilo teplo.Chtělo se jí strašně spát. Naposledy se usmála a pak…

" Tak chceš mi o tom vyprávět?" řekla postava sedící v křesle adívala se směrem k oknu. Tam seděla schoulená dívka a hlavu mělazarytou v kolenech. V hlavě měla prázdno, na nic nemyslela, jen takseděla. Po dané otázce zvedla hlavu a koukla se na muže který jí otázkupoložil. " Jestli nechceš budu to akceptovat, nic jiného mi totiž asinezbude." pousmál se lehce muž a dívka na něj nechápavě koukala.

Úsměvmu na tváři hned zmizel, nervózně si poposadil brýle a trochu se vkřesle narovnal. Dívka se zadívala na své ruce. Nehty měla obarvené načerno a místama byl lak už sloupaný. Na hubených prstech měla stříbrnéprsteny které na sobě měly netopýry, lebky nebo kostry. " Říkali mi žejsi po smrti své sestry trochu tichá.." řekl muž a nervózně se podívalna hodinky. " Kolik vám platí můj otec za to ,že tu semnou ztrácítečas?" řekla dívka chraplavým hlasem a tázavě se podívala na muže. "Myslím že kvůli tomu tady nejsme." " Chci jít domů" řekla dívka a hlasse jí klepal ještě víc " Dobře, tak mi něco řekni a pak.." "Teď! Chcijít domů!" zařvala dívka a muž si do notesu zapsal nějaké poznámky "Dobře, příští sezení bude za dva týdny, zatím nashle." " Radši sbohem!"řekla dívka otevřela dveře a prozhlédla se po studené bílé chodbě.Naproti dveřím na lavičce seděl její otec. Při pohledu na svou dceru serychle zvedl a podával jí kabát " Tak jaké bylo sezení?" pronesl otec súsměvem " Nic moc! Jen ti ten chlap teď potvrdí že jsem blázen!" řekladívka hnusně a rychlými kroky šla přes chodbu ke schodům. Za sebouještě slyšela úryvky psychiatrova rozhovoru s jejím otcem ale všechnyslova jí splívaly v hlasité šumění které se každým krokem vzdalovalo.Dívka rychle seběhla schody a vyšla z hlavních dveříb. Všude bylo bílo.Listy ze stromů yly schovány pod tlustými jvrstvamy sněhu a naopadaných větvých seděli havrani. Lidé venku jí připomínali křečkykteří běhají v kole. Všichni nosili vánoční dárky, stromky a spoustutašek. Dívka šla, nevěděla kam. Jen ať už jsem od té blbé nemocnice.Dostávala se stále víc k centru města. Všimla si jedné ulice která bylaplná stánků. Vešla do ní, chtěla koupit dárek pro jedinou osobu kteroukdy milovala a která kdy milovala ji. " Slečno nechcete hodinky?" "Kupte si stromek, máme ty nejhezčí a nejlevnější stromky.." " Nebavívás péct cukroví? Kupte si ho u nás!" " Chcete něco originálního podstromeček?" Dívku ze všeho toho hluku bolela hlava. Zstalila se ujednoho stánku. Stál v něm starý muž se šedivým plnovousem a smál se.Na stolku měl položené váhy a krabičku od bot která sloužila jakopokladnička. Dívka v něm někoho poznala. Koho mi jen připomíná? Kdo to je? Odkud ho znám.Oči otevřela dokořán a a nehybně muže pozorovala. Ten si všiml dívčinypřítomnosti a usmál se. Dívka stála a jen na muže zírala. Stála by tammožná dlouho kdyby do ní někdo nenarazil. Odvrátila svůj pohled od mužea podívala se co prodává. Vedle stolku stála káď a v ní plavali kapři. Chudáčci malí, co jst komu udělali?Muž k dívce přistoupil blíž, nejdřív se podíval do kádě a pak na dívku,potom milým hlasem promluvil. " Nechcete si koupit kapra slečno? Jsoudobrý, nemaj ani moc kostí." Dívka se zaujatě dívala na jednu rybutísnící se s desítkami dalších a zvedla pohled k muži. " Jo, hm."Nadechla se a ukázala na rybu kterou ještě před chilkou pozorovala. "Vybrala jste si moc dobře slečinko" řekl muž a zvážil rybu, dal jí dotašky a podal jí dívce. Ta mu podala peníze a už byla na odcodu kdyžstařík promluvil " Ať vám chutná" usmál se. " Já jsem vegetarián"zašeptala dívka a zmizela v davu. Šla rychle, nepřemýšlela kam, nohy jísamy nesly. Po pár minutách se dostala k řece. Na toto místo sipamatovala. Byla tu na podzim. Od té doby se v jejím životě niczvláštního, krom návštěv psychyatra, nezměnilo. Sníh u řeky byl ještěnedotčený, vydával zvláštní chroupavý zvuk kdykoliv na něj dívkastoupla. Přišla až ke břehu a otevřela tašku. Vyndala z něj rybu azadívala se jí do studených očí. Políbila ji a natáhla ruce k vodě tak,že se její prsty dotýkaly ledov vody. Kapr jí lehce vyklouzl z prstů askočil d vody. Buď aspoň ty šťastný. Když jsem nedokázala pomoci Dianě nebo tomu ptáčkovi, doufám že aspoň tobě pomůžu.Dívala se na hladinu vody která se zavlnila a pak už byl pryč. Dívka seještě chvilku nehybně dívala do vody a potom se lehce zvedla a šlasmrem k hřbitovu. Květinářství vedle bylo otevřené. Vešla dvnitř akoupila svíčky. Vyšla ven a začala se motat mezi náhrobky. Přišla ksestřině hrobu a všimla si už zapálené svíčky. Nervózně se porozhlédlapo hřbitovu. Kdo to sem mohl dát? Že by nějaká její kamarádka? Dívka začala přemýšlet jaké kamarádky měla. Pokudsi dobře vzpomínám tak její jediná kamarádka byla Sandra a ta jepřecemrtvá tak kdo to sem dal? Otec určitě ne, ten měl moc práce, obtěžovaloho i dovézt mě na to sezení. Říkal že někam pospíchá a máma po tom, cose vrtálila z nemocnice se odstěhovala a pochybuju že by sem přijelajen aby zapálila svíčku na hrobu své dcery, vůli které se zhroutila...Tak kdo to mohl být? Tato otázka se jí neustále honila hlavou.Zapálila tedy i svíčku kterou před chvílí koupila, podívala se znovu nafotku své sestry a odešla. Sice bylo teprve 18:58 ale už byla tma.Dívka se tiše procházela ulicemi a došla na náměstí. Fascinovaně sezačala dívat na velký strom na jehož konci byla veliká zlatá hvězda.Pod stromem byly děti a pod vedením nějaké ženy zpívaly vánoční koledy.Kolem dokola byly zase stánky kde se prodávalo všechno možné. Dívkadošla k jednomu z nich a koupila velkého černého plyšového medvědakterý měl na tlapičce srdíčko s písmenem D. Potom se pomalými krokyvydala k domovu. Chodila tmavými ulicemi. Dřív na ní působily deprsivněale v poslední době se v nich cítila víc v bezpečí než na ulicích kdebylo hodně lidí. Pouliční lampy házely divné stíny které dívcepřipomínaly skvrny které byly na papíře a podle nich měla říkat cokterá jí připomíná. Při vzpomínce na první návštěvu u psychiatra semusela pousmát. Když jí doktor ukázal jednu skvrnu vzpoměla si nakrvavou louži vedle Dianiného těla... Od té doby vystřídala doktorůkteří by jo dokázaly vléčit už 5.

Dívka přišla domů. Její otecseděl v křesle v knihovně a v ruce držel skleničku s medově hnědoutekutinou. " Kde jsi byla?" zeptal se a podíval se na svou dceru. Dívkase lekla ale nenechala na sobě nic zdát a proto s klidem odpověděla "Byla jsem venku." " A to je kde?" Nenechal se její otec odbít " Šlajsem za Dianou a taky jsem jí koupila dárek a.." Její otec se rychlezvednul a skleničku položil na bar " Co že jsi dělala? Natálie! Probuďse! Chápeš že je Diana mrtvá?!" chytl jí silně za paže a díval se jípřímo do očí. Dívka si v jeho očích všimla něčeho zvláštního, něco semu v nich děsivě lesklo a bylo v nich vidět i zlo. Dívka se ho bála atak se pomalými kroky přemisťovala ke dveřím. " Natálie! Probuď se! Onaje mrtvá! Chápeš to?!" neustále řval. Dívce se z očí začaly kutáletslzy a jako zaseklá deska v gramofonu pořád opakovala " Ne, prosím!".Už to nemohla vydržet, vyběhla z domu a utíkala, vrážela při tom dolidí kteří se za ní nechápavě otáčely. Doběhla až k hřbitovu. Zaposlední dobu tu byla často. Vešla dovnitř a šla k sestřinému hrobu.Cestu už znala zpaměti a tak jí ani nevadilo že přes slzy nevidí.Koukla se na náhrobek, svíčky stále ještě hořely a tak si sedla douličky a koleny si přitáhla k tělu. Připadala si tu v bezpečí. Dárekkterý měla pro Dianu jí položila vedle svíček které vydávaly krásné,ospalé světlo. Zadívala se na nebe, byl úplněk. Jen tak seděla a dívalase. Začlo sněžit. Dívka seděla a dívala se na krásnou noční oblohukterá vypadala spíš jako kdyby jí někdo namaloval. Když se konečnětrochu vzpamatovala koukla se na své náramkové hodinky. Bylo 00:0124.prosince. " Šťastné a veselé Vánoce Diano." Šeptla tiše dívka alehce se pousmála. Pak se zvedla a zmizela ve tmě.

Otevřeným oknem vnikal do místnosti chladný vzduch. V místnosti bylslyšet zvuk deště a tiché vzlykání. Alice seděla na posteli a potvářích jí tekly horké slzy které jí kapaly na bílé tričko. U okna stálmuž. Chlapec měl krásné černé vlasy které mu padaly přes jehosmaragdové oči kolem kterých měl černé linky. Koukl se na město, vhlavě mu hýřily myšlenky, ale nijak moc je nevnímal. Kdykoli chtělnějakou zachytit ztratila se. Záclony které byly na okně se tiševznášely a připomínaly tančící dívku. Patrick se zhluboka nadechl apodíval se na Alici. Je tak krásná a nevinná pomyslel si a přistoupil blíž k posteli.

Alice stále seděla a tiše vzlykala. Byla předkloněná a přes ramena jí padaly dlouhé, vlnité vlasy. Tak krásná...Doznívalo Patrickovi v hlavě. Klekl si k posteli a chytil jí za ruku.Alice pozvedla hlavu a koukla se na něj čokoládovýma očima. Alici sehonila hlavou jen jediná otázka a to Proč? Patrick jí stisklruku o něco víc a druhou rukou jí dal vlasy z obličeje. Dívka měla vočích strach a když k jejímu obličeji přitáhl ruku trhla sebou. ,,Zůstaň tu se mnou. Prosím!" špitla Alice a hluboko se zadívala doPatrickových očí. Ten se lehce pousmál a odvrátil hlavu aby se nemuseldívce dívat do očí až jí bude muset odpověďet na její prosbu. ,,Nemůžu, je mi to líto ale.." nestačil ani doříct odpověď když ho Alicepřerušila. ,, Proč?" zeptala se a rozbrečela se ještě víc. ,, Musímodejít, je mi to líto ale já prostě musím." řekl Patrik a díval se nasvou ruku která držela Alicinu. ,, To není odpověď na mou otázku, ptalajsem se proč?" řekla trochu hlasitěji a snažila se, aby se nerozbrečelaještě víc. Patrick slabě zavrtěl hlavou a podíval se Alici do očí ,, Jeto hodně důležité, závisí na tom všechno." Alice znovu sklopila hlavu ado očí se jí znovu začaly drát slzy. Rychle se jí kutálely po tvářích apak jedna z nich přistála na její ruce kterou stále Patrick pevněsvíral. ,, Já se tu ale sama bojím, co když zase přijdou." řeklapřiškrceným hlasem a dívala se na své nehty. Černý lak byl místyoprýskaný, né jako ten na Patrickových. Proč mě musíš tahle týrat? Proč tu nemůže zůstat? Proč mě všichni opouští? Jsem tak sama. Tak strašně sama.Pomyslela si Alice. Patrick se na Alici vážně podíval a lehce jí chytlza bradu aby se mohl Alici podívat do očí. Alice zvedla hlavu apodívala se na Patricka. V jejích očích byl vidět strach a prosba,prosba aby s ní zůstal. Patrik se jí chvíli díval do očí a pak jípolíbil. ,, Je to jen výplod tvé fantazie. Ty stíny a všechno možné covidíš, tak to není pravda. Všechno se to stává tady, ve tvé hlavě."řekl a prstem jí ukázal na hlavu. ,, Jen ty.." už nevěděl jak má dálpokračovat. Zase se zhluboka nadechl a pak tiše pokračoval ,, Jen ty tomůžeš ovlivnit. S tím ti já nepomůžu." Alici po tvářích tekly proudyslz, tiše vzlykala a pak se snažila promluvit ale jako kdyby zapomnělamluvit. Nemohla si vzpomenou na nic. Patrick toho využil a dálpokračoval ,, Musíš s tím bojovat, nepomůžu ti ani já, ani žádný doktorjak si myslela tvoje matka. Všechno je jen a jen na tobě." Alice seznovu snažila promluvit ale její hlas zněl strašně tiše a chraplavě aproto k jejím ústům Patrick naklonil blíž svou hlavu. ,, Všechno se tozhoršuje, jak s tím mám bojovat když kamkoli se podívám tak je vidím.Možná.. Možná že kdybys tu byl se mnou tak by časem zmizeli." Patrickse na ní vyděšeně podíval ,, Jak se to zhoršuje?" Alice zamrkala apřiškrceným hlasem pronesla ,, Vidím je stále častěji, ty zvuky a tystíny.. Děsí mě to! Když se podívám do zrcadla tak ji vidím. Když jsempřišla k ní domů, ležela tam na zemi, měla znetvořený obličej a ten jávídám v zrcadle.." Patrick koukal na Alici udiveně. Musela toho tolik zažít.Věděl že před pár měsíci někdo brutálně zabil její kamarádku. Alicebyla ta, která ji našla. Před okny se ozvalo zatroubení. ,, Taxi už jetady, za pár dnů jsem tu, neboj. Slibuju že už pak nikam nepojedu abudu jen s tebou." Naposled Alici políbil, popadl svůj kufr který leželvedle postele šel ke dveřím. Za chvíli byl pryč. Alice začala strašněnahlas brečet. To co v sobě poslední dvě hodiny dusila bylo teď venku.Brečela dlouho, potom si lehla na postel a vyčerpáním usnula. Zdál sejí krásný sen. Patrick nikam neodjel. Zůstal s ní... Alici probralstrašný výkřik. S trhnutím se posadila na posteli a začala se rozhlížetpo pokoji. Co to bylo? tiše se dívala na tmu před sebou a přemýšlela co to bylo za zvuk. Já jsem ale blbá, je to jen v mé hlavě? Ale co když ne? Co když se někomu něco stalo?Rukama šmátrala ve tmě a hledala vypínač od lampičky kterou mělapoloženou na stole. Konečně ho našla. Místnost zalilo slabé světlo.Vstala a přešla k oknu. Dívala se ven ale na ulici nikdo nebyl. Co to sakra bylo?Chvíli se ještě dívala na ulici jesli neuvidí něco podezřelého a pak sepomalu otočila a koukla se na stěnu na které bylo velké ozdobnézrcadlo. ,, Ne! Ne!" Začala opakovat a rychle dýchala. Tváře se jízalila slzami. V zrcadle vedle sebe viděla postavu. Byla to dívka sblond vlasy, obličej měla celý pořezaný a na bílé noční košilce mělakrvavé skvrny. Byla to Karina. Její nejlepší kamarádka. Já nejsem blázen! Nejsem blázen!Postavě v zrcadle se začaly pomalu pohybovat rty. ,, Pomoz mi, prosím.Alice! Proč jsi mi nepomohla. Já nechtěla umřít. Alice! Prosím!"Postava začala křičet. Alice nemohla popadnout dech. Propukla vhysterický pláč a dlaněmi si zakryla uši. ,, Ne, to není pravda! Tyjseš mrtvá! Je to jen v mé hlavě! Ty jseš mrtvá! Patricku kde jsi? Kdejsi když tě potřebuju! Je to jen v mojí hlavě, musím tě z ní dostat!Jseš mrtvá! Ty neexistuješ!" nejistými kroky přišla k zrcadlu apokračovala ,, Ty jseš mrtvá! Nech mě být!" rozmáchla se rukou azrcadlo rozbila ale ve střepech byl stále vidět Karinin obličej. ,,Nech mě být! Já se nedám!!" vykřikla a popadla jeden střep. ,, Udělejto Alice, ty víš že to tak chceš! Na co čekáš? Udělej to! Slyšíš?Toužíš po tom! No tak, dělala jsi to už mockrát tak proč se dneska takbojíš?" Ozývalo se pokojem, Alice se posadila na postel a dívala se nastřep. Mám nebo ne? Rozmýšlela se, nakonec se podívala nasvoje zápěstí které hyzdilo pár nepatrných jizev. Přiložila k němustřep a zatlačila. ,, Au, to bolí. Já nechtěla, takhle jsem to přecenechtěla.." vzlykala Alice a přiložila si ruku k břichu. Její bílétryčko se začalo zalívat krásnou rudou tekutinou. ,, Takhle to nemělodopadnout, takhle ne!" vzlykala. Její tělo bylo těžké, teď už s tímnemohla nic dělat. Pomalu otočila hlavu a zadívala se na zeď kde viselafotografie usmívajcího se Patricka. ,, Miluju tě! Promiň.." šeptla apoložila se na postel. Povlečení kolem ní se začalo taky zbarvovat doruda. V uších jí začal znít Patrickův hlas Taxi už je tady, za párdnů jsem tu, neboj. Slibuju že už pak nikam nepojedu a budu jen stebou. Budu jenom s tebou. Jenom s tebou. Alice se lehce pousmála,, Budeš jen se mnou? Dobře, tak já na tebe počkám. Budu čekat tady apak už tě nikam nepustím lásko. Moc tě miluju jen lituju toho že už tito nikdy nebudu moct říci. Promiň Patricku, promiň. Sbohem.." Na tvářijí zůstal lehký úsměv ale už nic nevnímala. Byla tam kde už dávno mělabýt..

Na zeleném koberci z trávy seděla dívka a k tělu si tiskla kolena nakterých měla položenou hlavu a dívala se na západ slunce a přemýšlela osvém životě. Zlaté slunce se sklánělo za město a vydávalo slabé paprskykteré dívku lechtaly na sněhově bílé tváři. Studený vítr si pohrával sLilithinými havraními vlasy a s trávou která ji obklopovala. Zavřelaoči a vzpomínala na to jak se dřív smála, bavila se s kamarády, chodilana diskotéky... Vždyť ona měla to štěstí že měla všechno co si kdypřála, dobré známky, spousty přátel, kluka který ji miloval stejně jakoona jeho.. Ale teď to bylo pryč, všechno zmizelo jako mávnutímkouzelného proutku. A teď je tady, v novém městě, s novými lidmi, úplnějiná..