Na vyřezávané dubové lavici seděla sklíčená postava se skolněnouhlavou, už na první pohled na postavě bylo poznat, že jí něco trápí aže prožívá smutek. Smutek ze ztracené lásky. Daniel se svýma oříškověhnědýma očima zabodával do země a zkoumal každý kousek starých dlaždic.Hlasitě si povzdechl a schoval si obličej do dlaní, chtělo se muzvracet, smát se, křičet, utíkat, ale byl příliš slabí na to aby jenjedinou věc z toho udělal a proto jen tiše seděl a díval se na zem.Chladnou místností se rozezněl zvuk bod klapajících na dlaždicích.Daniel se ale neotočil ani nezvedl hlavu, nezajímalo ho kdo to je, užho nezajímalo vůbec nic.

Kroky stále sílily a zastavili sekousek od sklíčeného kluka. Muž v černém obleku si sundal hnědý klobouka pokřižoval se, potom položil svou studenou vrásčitou ruku naDanielovo rameno a tiše pronesl. " Jsem přítel Samanthiny rodiny, znaljsem jí už od dětství a proto věř že je její smr pro mě velkou ztrátou"Ticho! Nechci nic slyšet! Zmlkni! Řval Daniel v duchu a ucítiljak mu po tváři stéká něco horkého. " Byla pro mě něco jako moje dítěpo tom co jí zemřeli rodiče jsem s ní strávil hodně času..." Daniel siutřel slzu, zvedl hlavu a svýma zářivýma očima se podíval na starce.Vyzařoval z něj klid a z jeho očí láska. " Nikdy se o vás nezmiňovala,myslel jsem si že po smrti jejích rodičů šla rovnou ke své tetě." Mužse lehce pousmál a posadil se na chladnou lavici. " Chápu že se o měmožná nikdy nezmínila, byl jsem její kmotr a ona chtěla být u mě, paníMcKennová byla tou dobou v zahraničí, žila u mě půl roku, neodcházelaode mě zrovna v dobrém..." muž se to snažil potlačit, ale Daniel stejněucítil tu bolest a lítost v jeho hlase, chtěl se zeptat proč se rozešlive špatném, ale muž jako by jeho otázku vycítil a hned na ní odpověděl" Jak jsem řekl její rodina byla hodně křesťansky založená aleSamntha... Po měsíci co byla u mě, bylo jí skoro 16, se začala zajímato smrt, fascinovala ji krev, Satan." Vykřikl muž a s hněvem pokračoval" To ale bylo špatně, měla být dobrá křesťanka ale ona? Zvrhla se!Černá ovce, co začala utíkat od svého stáda." začal přerývavě dýchat,vytáhl z kapsy hnědého dlouhého kabátu inhalátor a párkrát se z nějnadechl. Konečně se trošku uklidnil. Proč mi to říká? já vím jaká Sami byla a měl jsem jí rád! Byla krásná, chytrá, sakra proč musela odejít zrovna ona!?" Doufám, že nejste stejný jako ona..?" podíval se mu muž zpříma do očía čekal na odpověď. Chvilku bylo ticho, Daniel nevěděl co má říct.Pravdu? Že je stejný jako ona. Nebo lež? Co je lepší? Mužjakoby ho prokoukl, zevdl se z lavice, nandal si klobouk a rychlepronesl "V tom případě tady nemám co dělat. Sbohem!" to byla jehoposlední slova, potom rychlým krokem odešel a zabouchl za sebou těžkédveře. Daniel zase osaměl. Ještě pořád byl v šoku z mužova dotazu adíval se na místo kde předtím seděl, po chvilce se konečně vzpamatovala podíval se na hodinky. 11.11 za chvilku se zaplní kaple a houf lidíse sem nahrne a bude dělat jak je všechny strašně mrzí že je Samimrtvá. Bezcitný kurvy! Pomalu se zvedl a přišel ke katafalkua zadíval se do rakve která na něm ležela. Při pohledu na ní se znovurozbrečel, chytl jí za studenou ruku a najednou si uvědmil tu strašnoupravdu. Vidí ji naposled, svou lásku se kterou chtěl žít.. Sam?Sam? Proč mi nestiskneš ruku když tě za ní chytnu? Proč jsi takstudená? Proč už se neusmíváš? Proč musím cítit tenhle smutek?Najednou se na něj všechno navalilo. Všechna ta bolest, co poslední dnyzadržoval, ty slzy, všechno se to najednou vyvalilo a on už to nemohldál překonávat. Ucítil jak se mu všechny vnitřnosti svírají a připadalsi jako když padá do nějaké hluboké jámy na jejímž konci ho čeká jendalší smutek, utrpení, samota. Z očí se mu začaly valit proudy slzkvůli kterým nemohl popadnout ani dech. Nohy se mu zachvěly, kolena semu podlomila a spadl na ně, na studenou zem. Necítil však bolest anichlad jak dopadl na zem, ale bolest v které se utápěl a chlad Saminyruky kterou stále pevně svíral. Jeho pohled mu zůstal na jednom křížikterý byl pověšený na zdi za rakví. " Proč? Proč jsi taková svině? Pročnecháš onemocnět a bereš lidi kteří jsou milovaný? proč si nevezmeš tyco jiným životy nemilosrdně kradou? Proč mlčíš ty hajzle, hm? Vždyť onai přes to jaká byla věřila v tvoje dobro, v tvou lásku a tys jí takhlezradil? Nejseš nic než kurva!..." Už nemohl dál, pustil Saminu ruku azřítil se na zem celý. ležel asi tři vteřiny ale byly to ty nejdelšívteřiny v jeho životě. Z posledních sil se zvedl a rychle obešelkatafalk a po pravé straně otevřel dveře, proběhl dlouhou, chaběosvícenou chodbou na záchod kde se vyzvracel. Cítil se ale přád stejněstrašně. podíval se do zrcdla a zděsil se. Uviděl Bledého chlapce kterýměl tvář zalitou slzami, černé vlasy měl rozcuchané na všechny strany aoční linky rozteklé. Opláchl si obličej a hřebenem který byl položen naumyvadle a učesal se. Papírovým ručníkem si otřel zbytek linek a černoutužku kterou vždy nosil u sebe si je znovu domaloval. Jeho oříškové očivypadaly ale pořád děsivě, místo bělma měl rudo růžovou barvu a vypadalspíš jako mrtvola. Teď se teprve mohl vrátit. Přišel znovu k rakvi aSamanthinu ruku která z ní visela uchopil do svých dlaní, políbi azkřížil jí Sam na prsou. Kaple už byla zaplněná, všichni tu brečeli avzpomínali jaká Sam byla. Nic o ní nevíte! Bezcitný kurvy! O nikoho se nezajímáte! Nějaký muž zahájil obřad ale Daniel ho nevnímal, jen tupě zíral někam před sebe a přemýšlel. Kdyby jste se o ní tak zajímali tak by jste jí nikdy nenechali skočit! Jste stejný svině jako On!Všichni se zvedli a začali se modlit, Daniel stál, ale jen zíral předsebe. Litoval toho že vůbec kdy kam jezdil, že jí vůbec nechalsamotnou. Ať už je konec, tahle přetvářka už mi leze krkem!Všichni se šli ještě naposledy podívat na tu krásnou dívku která jejichvinou musela ležet tam kde podle Daniela měli být oni. Všichni sedívali na tu které zkazili život jen on jediný odešel, otevřel dveře anechal se ovát studeným vzduchem. Tiše vykročil, nevěděl kam.. někam.Na věži kaple začali odbíjet hodiny.. 12.00.. zastavil se a podíval senaposled na otevřené dveře sbohem Sam, budu tě vždy milovat. Pak už se ztratil v mlze a kapkách deště, sám se svým smutkem.

Okolí kolem mladé dívky se začalo halit do tmy. Ta tichounce sedělana dřevěné lavičce, která už pomalu začínala plesnivět, a dívala se dodálky před sebou. V hlavě měla za poslední dva roky úplně prázdno, nanic nemyslela, ničím se nezaobírala, jen tiše seděla a dívala se. Vtmavé řece před ní se začaly odrážet hvězdy které na tmavě modré oblozevypadaly jako malé plamínky svíček. Dívka se podívala na nebe a potváři jí rychle stekla horká slza. Nevěděla proč pláče, asi proto že zesebe potřebovala dostat všechnu tu bolest co se v ní nahromadila.Zhluboka vzdechla a z kapsy u své černé bundy si vyndala krabičkucigaret a zapálila si. Tiše seděla, koukala se na nebe a kouřila. Proč to potkalo zrovna mě?..Z duhé kapsy vyndala dopis a fotku na které se tajemně usmívala jejíteď už mrtvá sestra. Lampy které byly od ní asi dvacet metrů se pomalurozsvítily a vydávaly ospalé, oranžové světlo. Dívka otevřela dopis apřečetla si ho, podívala se na fotografii a vrátila obojí zpět dokapsy.. Její mysle se uvolnila a vzpoměla si na to co prožlila, co se zní stalo, jak se chovala...

"Tak chceš mi o tom vyprávět?"zeptal se muž se stříbrnými vlasy sedící u vyřezávaného stolu azmáčknul play na diktafonu. Díka seděla v křesle a na skrčených kolenouměla položenou hlavu se zavřenými očima. Při jeho otázce se lehcepousmála a pomalu otevřela oči. Podívala se na něj, otočila hlavu koknu a zadívala se do jarní zahrady. " Opravdu to chcete slyšet? "řekla nachraptělým hlasem. " Muž si poposadil své kulaté brýle výš nanos. Tohle dělal vždy když byl nervózní. " No, jsitě. " řekl muž azaškrtl něco na papíře položeném před sebou. " Dívka se dívala z okna stoužebným přáním kéž bych i já mohla mít křídla. " Natálie?"zeptal se muž po chvilce hrobového ticha v místnosti. Dívka zavřela očia párkrát se zhluboka nadechla a vydechla. " Jak jistě víte zemřela misestra, no zemřela, zabila se" v tu chvíli v ústech ucítila hořkou chuťslz ale přemohla se a nerozbrečela se, to dělala jen o samotě. "Nedávno jsem zjistila že to měla naplánované" mluvila rychle snenávistí v hlase " Chápete to? moje sestra se zabila a měla tonaplánované a já to zjistila až po půl roce. Minulý rok na Vánoce. Víteco to pro mě bylo?" rukou si přikryla ústa a rozbrečela se. " Já.. jájí tak strašně milovala, byla to moje sestra.." zajíkala se. " Chápujak ti bylo ale.." nedokončil muž větu protože mu dívka skočila do řeči" Ničemu nerozumíte! Říkáte to všem jen aby jste u nich vyvolal pocitlítosti a bezpečí. Tváříte se jako když jste všechno zažil a všemurozumíte ale vy nevíte jaké to je." dívka znovu zavřela oči a zhlubokadýchala. V doktorovi Millerovi se něco zlomilo, přemýšlel jestli nemánahrávání vypnout ale raději to neudělal. Dívčino vyprávění v němvyvolalo vzpomínky na jeho syna Patrica. " Po tom, co jsem tozjistila.. Chtěla jsem se vším skoncovat ale nemůžu být tak sobecká.Mám otce, sice se moc nemusíme ale vím že on mě má rád a já jeho taky.Už jsem ztratila Dianu, mámu která se od nás odstěhovala, táta jejedinej kdo mi zbývá." odmlčela se dívka. Doktor si sundal své kulatébrýle, zavřel oči a chytil se za kořen nosu proč je osud takkrutej? Spovídám tu dívku která se mi má zpovídat ze svých pocitů a cojá? já jsem po smrti svého syna neudělal vůbec nic, jen jsem si nabralvíc práce. Dívka se podívlala skleněnýma, zkrvavenýma očima namuže a pak se zadívala znovu z okna. " Promiňte.." " Za co?" zeptal semuž se stále zavřenýma očima masírující si nos. " Znala jsem ho,Patricka.. Byl to můj kamarád.. Chápu že prožíváte to co já, asi jsemvážně sobec.." doktor Miller se na ní zadíval svýma šedýma očima achtělo se mu brečet nebo aspoň dívku obejmout, tolik si přál cítitněkoho o koho by se mohl opřít. To přece nemůžeš, je to tvoje pacientka, nemůžeš ji zatěžovat svými problémy." Vím co cítíte, jste taky jen člověk i když na sobě máte ten bílýplášť. Muž nespouštl oči z dívky, ta jako by vycítila jeho pohled,podívala se na něj a usmála se. " Bylo to pro mě strašné ale musím žítdál, stejně jako vy. Není to jednoduché ale prostě musíme to překonat"řekla sladce a zapálila si cigaretu. " Dobře, teď už ale budemepokračovat" pousmál se muž. Dívka vyfoukla ze svých rudých rtůnamodralý dým a začala si okusovat nehet na palci. To je ale hnusnej zlozvyk,uvědomila si co dělá a potáhla z cigarety, " Tohle je důsledek méhostresu" ukázala na krabičku značky Dunhill položenou na svých nohách. "Nějak mě to uklidňopvalo, pak jsem přešla na prášky na uklidnění jakoje rivotril a diazepam. Šl to se mnou z kopce, když jednou do ohohlevlaku nastoupíte tak už je těžké zase vystoupit" zamyslela se jestli mápokračovat dál ale nakonec se rozhodla že ano. " Ze začátku cigarety,prášky, tráva, koks.. Já jsem vážně sobec, řešila jsem tím své problémya vůbec mě nenapadlo že tím ubližuji všem okolo sebe." Muž se zarazil azvedl hlavu od papírů do kterých něco zapisoval " Opravdu si tím řešilaproblémy?" dívka se znechuceně zašklebila a vyfoukla kouř " Ano,zapomínala jsem tím na všechny ty problémy, jak jsem byla naivní. Popůl roce když jsem si uvědomila co dělám jsem se dostala sem, doléčebny a byl mi přidělen psychiatr, myslím že ho velice dobře znáte.Jmenuje se doktor Miller."

Dívka ležela na "své" posteli a dívalase do stropu. Doktor Miller tou chvílí seděl ve své pracovně, kouřilcigaretu a poslouchal dnešní záznam s Natálií. Chudák holka..Věděl že by nahrávku měl založit jako ty všechny ostatní a proto přišelk diktafonu, vypnul ho a vyndal kazetu. Podíval se na ní a vzpoměl sina dívčina slova chápu že prožíváte to co já, asi jsem vážně sobec.. Vím co cítíte, jste taky jen člověk..Chvíli se díval na kazetu a pak se rozhodl pro to, co bylo podle něhoto správné. Chytil pásku, vytahal jí z kazety, strčil do popelníku azapálil ji. Trvalo to chvilku než shořela. S kouřem který z ní stoupala rozplýval se v pracovně jako by i odcházela jeho bolest. Dívka stáleležela na posteli a dívala se do stopu ve chvíli kdy dohořel posledníkus pásky se usmála a tiše zašeptala " Děkuju..."

Dívka se užcítila lépe než před před rokem a půl, cítila se dokonce výborně. Znovuvyndala z kapsy dopis, přečetla si ho a zapálila ho. " Sbohem Diano,měj se krásně" řekla s úsměvem na tváři a odešla domů. Domů, tam kdebyla její postel, její pokoj, její otec.. Po ulicích města skoroutíkala, bylo jí jedno že na ní lidé koukají jako na blázna, na tyhlezvídavé pohledy plné opovržení už si zvykla. Co nejrychleji přiběhla kdomovu, zastrčila klíč do zámku a odemka. Vyběhla schody do obývacíhopokoje a s radostí se rozhlédla komel sebe. Domov.. Tak dlouhojsem hledala něco čemu bych mohla říkat domov a vůbec jsem sineuvědomovala že už jeden mámkde je stále jedna osoba která mě má ráda,táta! Promiň.....

Do všech koutů se rozlévala tmavá noc, ulice osvětlovaly svýmioranžovými paprsky mokré chodníky a celým městem panovalo ticho kterébylo čas od času protnuto zvukem projíždějcích aut. V pokoji bylootevřené okno díky němuž mohl do místnosti proudit chladný, únorovývzduch který se mísil s oblaky namodralého cigaretového kouře. V křesleseděl devatenáctiletý chlapec s bledou tváří, hnědými, polodlouhýmivlasy a lesknoucími se jantarovými oči které měl orámované černoutužkou.

Na kolenouch měl položený zelený popelník a vtřásnoucích rukách držel zapalovač a cigaretu. V pokoji hrála hudba aleAlex jí nevnímal, jeho oči se upřeně dívaly z okna a sledovaly jednu zestarých pouličních lamp která slabě problikávala až nakonec zhasla. ToAlexe probudilo ze zasnění, strčil si do pusy cigaretu a zapálil si.Proč se to jen stalo? Jak to mám zvládnout dál? Život zhasne jako tapouliční lampa a pak už zůstane jen spoustu otázek.. Vydechl kouř adlaněmi si přikryl obličej, bylo pro něj potupujcí brečet i když bylsám. Místností se rozlehl nepříjemný drnčivý zvuk telefonu. Nejsemtady, pro nikoho, už nikdy! Telefon ale nepřestal vydávat ten odpornýzvuk a tak se ho rozhodl chlapec ignorovat, po dvou minutách naštěstítelefon umlkl a ozvalo se vysvobozujcí pípnutí záznamníku ,, Nejsemdoma, nechte vzkaz.." Z telefonu se ozval dívčí hlas ,, Alexi? Vím žejsi doma, znám tě moc dobře! Tak přestaň dělat kraviny a zvedni tentelefon!" Ale on jen seděl a připadalo mu jako kdyby každý kousíčekjeho těla byl v ohni, hlava mu třeštila a chtěl utéct, utéct aspoňmyšlenkami, ale nešlo to, rušila ho dívka,, Alexi, do prdele, říkám tizvedni prdel a vem ten telefon! Slyšíš?!!" ječela dívka. Alex sepomalinku zvedl z křesla a přišel k telefonu, nejdřív myslel že zvednejen sluchátko a hned zavěsí ale něco se v něm hnulo a donutilo honeudělat to ,, Ano sestřičko?" řekl milým hlasem a zapálil si novoucigaretu. ,, Můžeš mi říct co to děláš? Máš nějaký vysvětlení pro svojechování?" říkala dívka rychle jako by jí v puse něco pálilo a tím žebude mluvit rychle svou bolest utiší. ,, Taky tě rád slyším mojemilovaná Andrejko, jak dlouho to je co jsme spolu naposledy mluvili?"snažil se mluvit Alex klidným a mírným hlasem ,, Alexi neser mě! Můžešmi říct co děláš?" řekla Andrea klidně a z jejího hlasu byla cítítstarostlivost. Alex posmutněl, jako by vítr který se najednou zvedlodnesl všechnu jeho bezstarostnost a přinesl s sebou zase tuneutichající bolest ,, Nechci se o tom s tebou bavit.." pronesl taktiše že ho bylo sotva slyšet ,, Ale Alexi vždyť.." ,, Teď ne! Zavolámti až... Prostě se ozvu" skočil jí do řeči a dřív než stihla něco říctpoložil sluchátko. Chvilku jen tak stál a díval se ven na hvězdy jsoutak krásný. Jsou jich miliony a přesto jsou samy... Pomalými alejistými kroky vyšel směrem k oknu, odhrnul zašedlou záclonu která podnáporem vzduchu vypadala jako když tančí a sednul si na okení parapet.V tu chvíli ho ovál ještě studenější vítr, trošku se zatřásl zimou apotáhnul z cigarety.
Vypadají nadosah a přesto jsou tak vzdálené. Alex se podíval nasilnici, byla tak daleko, kdyby skočil určitě by se zabil a kdyby nebyl by do smrti připoután k posteli a museli by za něj dýchat všelijaképřístroje. Při pomyšlení na skok se otřásl, ale v jeho nitru se ozvalslabý hlásek který mu našeptával "skoč.. bude ti dobře.. aspoň chvilkupoletíš..". Zhluboka se nadechl a snažil se myšlenky na skok zahnat alenebylo to vůbec nic platné, byly stále silnější a vlezlejší. Chytil sirukami obličej "Mysli na něco jiného, mysli na něco jiného!" začalhledat ve své paměti..
"Volaný účastník je dočasně nedostupný, opakujte volání, prosím,později" ozval se nepříjemný ženský hlas z telefonu "No do prdele, cozase dělá? K čemu kurva má ten mobil?" rozčiloval se Alex, zapálil sicigaretu a vydal se směrem ke staré továrně, byla to cesta k nejlepšíkamarádce, vlastně jediné kamarádce, nikdy nikoho neměl, ve škole se muvysmívali za jeho oblečení které bylo vždy jen černé, za jehonalakované nehty, za jeho líčení a Aneta byla jediná kdo ho dokázalpochopit. Cestou přemýšlel co mu asi chtěla tak naléhavého říct, jejíhlas zněl tak šťastně. Že bych zapomněl, že má narozeniny? Nebo že bysi už konečně uvědomila že mě má taky ráda víc než jen kámoše? Alex semusel pousmát, ale věděl že je to naprosto nemožné i když... "AhojAlexi" usmála Aneta a políbila ho na tvář "Ani nevíš jak jsem šťastná,nejdeme si sednout támhle na lavičku?" Alex se nezmohl na nic jen se naní připitoměle usmíval "Tak co se stalo?" "Chodím s Martinem.." zářilaAneta štěstím ale Alex ne, úsměv se mu z tváře ztratil a na místo nějse mu na tváři objevil výraz znechucení a opovržení "S tím debilem?""Alexi!" zamračila se Aneta "Je to super kluk" "To teda, tobě nepodrážínohy, nelije na tebe pití, neoslovuje tě demente, nerozhlašuje o toběže jsi psychopatickej magor.. Mám pokračovat?" říkal rychle a přikaždém dalším slovu sílil i jeho hlas. "Alexi, křivdíš mu! Ty ho vůbecneznáš, je strašně něžnej a romantickej.." rozplívala se Aneta. Alex sinervózně strčil další cigaretu do pusy a s úšklebkem řekl "Strašněromantický když na tebe plyvne". "Alexi víš co? Jdi do prdele, nemůžuza to že mu závidíš! Taky si najdi někoho s kým ti bude dobře, ale toty nemůžeš protože o tebe nikdo nestojí a víš co? Nechci o tobě užnikdy v životě slyšet!" zařvala Aneta a utekla pryč. Alex jen omráčeněseděl na lavičce a připadal si jako by na něj někdo vylil studenouvodu. Jak to mohla říct? Ta jediná na který mi kdy záleželo, ta jedinákterou jsem kdy miloval, ta jediná pro kterou mělo cenu žít..
Pár týdnů si vůbec nevolali, nenavštěvovali se, nepotkávali se. Alex secítil úplně prázdný, jako by z něj někdo vysál všechnu radost, všechensmích, všechnu lásku.. Seděl doma a díval se na fotky, které spolufotili, jak se smáli, jak byli šťastní, až se v něm něco hnulo a on serozhodnul že jí musí vidět. Byl ochoten se jí omluvit za pravdu kterouřekl, byl rozhodnut snášet všechny ty Martinovi narážky, jen když budes ní. Zvednul telefon a ozvalo se známé ,, Volaný účastník.." Co s timmobilem zase sakra dělá? Popadnul bundu a vyběhl do chladné noci, skoroběžel, jen už aby mohl zase být s Anetou. Konečně někdo otevřel dveřeale nebyla to ona, byla to její maminka. "Ahoj Alexi, co potřebuješ?"zeptala se "Je tu Aneta? Musím s ní mluvit", řekl rychle a sotvapopadal dech. Anetině matce se oči zalily slzami "Alexi ty to nevíš?"."Co mám vědět?" tvářil se nechápvě "Aneta měla autonehodu, zemřela předdvouma týdny.. "Najednou se s ním všechno zatočilo, v uších slyšelpískání a jeho obraz se rozostřil od slz které se mu ihned začaly valitz očí, Anetina matka mu ještě něco říkala, ale on neslyšel, její hlasbyl tak strašně v dáli, vnímal jen svou bolest, která stále sílila...
Seděl zpět na okně a zase strašně brečel, jako za poslední měsíc užněkolikrát. Vzpomínky na jeho první a možná i poslední lásku se snažilzahnat, ale nešlo to. Rána na jeho srdci se znovu otevřela a on nemělnic co by ji vyléčilo. Aspoň chvilku poletím, budu zase s ní.. Stoupnulsi a zadíval se opět na studenou silnici, už byl připraven ale pak sezarazil. Co to dělám? Je tu ještě tolik lidí, pro které je dobré žít,moje rodina, slíbil jsem Andree, že jí zavolám.. Bolest sice zůstane,ale časem bude slábnout až nakonec utichne...

U počítače seděla dívka a bez pohnutí se dívala na svítící monitor,který byl jediným zdrojem světla v tmavém pokoji. Už dlouho nevěděla comá psát, dřív šlo všechno tak jednoduše a teď? Jako by ztratila všechnuinspiraci. Ještě před půl rokem by stačilo jen na něco pomyslet a už byse jí v hlavě odehrával fiml, na který by stačilo se dívat a psát co sev něm právě odehrávalo. Teď to ale nešlo, všechno bylo jinak. Jak seběhem pár dní může všechno takhle změnit?

Pomyslela si a začala si okusovat nehty na rukou, tak jako vždy,když byla v koncích. Zhluboka se nadechla a porozhlédla se po místnostipřece tu musí být něco.. zarazila se při pohledu na černý rámečekvisící nad postelí, pomalinku se zvedla aby se mohla podívat zblízka. Zfotografie se usmívaly tři osoby. Ona, její sestra a matka. Usmála seale nešlo to moc dobře, neudržela se a rozbrečela se. Vždyť jsme bylytak šťastný, tak jak se to mohlo takhle pokazit? Položila si otázku,ale nikdo ji neodpověděl. Vzpoměla si na den, kdy byl tento snímekpořízen, byla to oslava sestřiných narozenin..
"Tak už ti je osm let, to už jsi velká slečna" řekla něžně Eliška apohladila Anetu po zářivě blonďatých vlasech " Já jsem taky velká."hlásila se o slovo Sára. "To víš že jo, srdíčko." usmála. "Jděte blíž ksobě" řekl Sářin otec. Obě dívky si sedly k Elišce co nejblíže apoložily jí na ramena hlavy..
Dívka seděla na posteli a v dlaních měla složenou hlavu. Každý den se otom mluvilo, ale nikdy netušila že to může potkat někoho koho zná, jejírodinu, vlastní matku.. Proč jsem jen s ní nezůstala? Proč jsem jínebyla nablízku když nás všechny potřebovala? Lehla si na postel a naprsa si přitiskla fotografii, stále si jen myslela že to všechno budedobré..
Pokojem se rozléhala tichá hudba kterou přehlučel nepříjemný hlastelefonu. Sára ležela na gauči a četla si knihu. Kdo, co zase sakrachce? natáhla se po telefonu a nepříjemným hlasem řekla " No?" na druhéstraně nebylo slyšet nic krom vzlykotu "S mamkou je to špatný.."zašeptal známý hlas. Dívka jen protočila panenky a nevzrušeněodpověděla "Ono se to zlepší, musíš doufat". Aneta propukla v pláč, "Cokdybys přijela, nevíš jak dlouho tu ještě bude, přece nechceš aby sisto potom celý život vyčítala..", "Neboj, máma je silná a popere se stím, čau" zavěsila telefon.
Jak jsem mohla být takový sobec? Nedělám nic jiného než že myslím nasebe. Ale teď už je na všechny omluvy pozdě.. Přemýšlela o tom jaké byto asi bylo kdyby vydržela, změnilo by se vůbec něco? Nebyla by topořád jen ta nepříjemná Sára myslící jen na sebe? Dokázala by si matkyvážit víc? Nedokázala! Nevěděla bych že tak brzo umře..
Vlak se skřípěním zastavil, dívka vystoupila a porozhlédla se ponádraží. Projížděla touhle stanicí deně ale nikdy nevystoupila, byla topro ni ztráta času.. Cestu k jejímu bývalému domovu znala zpaměni užabych jela zase domů, nechápu co tu vlastně dělám. Přistoupila kstarému domu a zazvonila na zvonek, první kdo jí přivítal byl hlasSama, štěkajícího za dveřmi, které jí otevřela Aneta. " Jsem ráda žejsi přijela" Sára se jen ušklíbla a vešla do ložnice kde na posteliležela Eliška. Ten pohled jí zaskočil. Už to nebyla ta energetickáusměvavá žena která měla vždy plno elánu. Jak jí ta nemoc mohla takhlezničit? " S čím potřebuješ pomoci?" otočila se na svou sestru. " Jdu jíuvařit jídlo tak tu buď kdyby se vzbudila". Sára se posadila dohoupacího křesla a sledovala ji. Pečlivě zkoumala každý kousíček jejíhoobličeje. Takhle tu nevydržím musím si jít ven. Vyběhla do zahrady azapálila si cigaretu, z otevřeného okna se ozval ochraptělý hlas.Pomalinku se zvedla z kamenného schodu a vešla zpět do pokoje. " Chcešpomoc? Chceš si sednout?" ozvalo se jen ochraptělé " Jo" Chytla matkuza ruce a pomalu jí pomohla si sednout a potom si přisedla k ní "Smrdíš.." Sára se ušklíbla no jo, odnaučený kuřák mi bude něco říkat..
Stále ležela na posteli. nemohla si vzpomenout jestli ten den, kdyviděla svou matku naposled políbila, nebo aspoň pohladila. Pomalu sezvedla, vrátila fotografii na své místo a sedla si k počítači. Promiň,maminko, promiň, že jsem vždy uměla myslet jen na sebe. Omlouvám se žejsem si jen naivně myslela že se to zlepší, teď už vím, že jsem setouhla výmluvou snažila jen utišit svoje svědomí. Promiň, že se asi užnikdy nezměním ale pokusím se... Pomalu zvedla svou uslzenou tvář akoukla se znovu na fotografii, přesně takovou si jí chce zapamatovat,krásnou, mladou, usměvavou, zdravou..

V 16. a 17. století patřila víra v existenci vlkodlaků knejrozšířenějším pověrám v Evropě. Stala se dokonce i součástí víry vupíry, kdy byli lidé přesvědčeni o tom, že upír na sebe může brát vlčípodobu. Snadněji pak útočil na svou oběť skokem na hrdlo, aby mohl lépepít lidskou krev. Problematika vlkodlactví je však mnohem složitější,než by se na první pohled zdálo…

Klademe-lisi otázku, jak víra ve vlkodlaky vlastně vznikla, záhy zjistíme, žeodpověď není vůbec jednoduchá. Vlkodlactví totiž obsahuje velmi výraznéfaktory náboženské, sociologické i kriminologické, přičemž každý z nichpůsobil uvnitř tehdejší středověké společnosti velice dlouho. Víra vevlkodlaky tak byla výslednicí určitého společensky působícího procesu,kde hlavní roli sehrávala nevzdělanost, náboženské tmářství a částečněi jisté kultovní historické dědictví, sahající hluboko do minulosti. Užv prehistorickém stádiu vývoje lidských dějin symbolizoval vlk, jindešakal nebo kojot, smrt. Tehdy si pravěcí lidé, nahánějící zvěř vtlupách, všimli, že stejným způsobem loví kořist i vlci ve smečkách azpravidla vždycky úspěšně. Právě tady lze vysledovat stopy porituálech, při nichž lidé doby kamenné navlékali na sebe před lovemvlčí kůže v naději, že jim to pomůže k úspěchu. Někteří dokonce vevlčích kůžích i lovili. Ta absorbovala lidský pach a bylo tak možnésnáze se ke kořisti přiblížit. Vlk se později stával mezi prvobytněpospolnými kmeny i rodovým znamením a byl vzýván jako přírodní božstvo.Koneckonců, v Evropě patřili vlci až do hlubokého středověku knejrozšířenějším a nejnebezpečnějším šelmám.

Vlk,respektive šakal patřil i k významným božstvům staroegyptskécivilizace. Bůh se šakalí hlavou Anúbis byl i zde bohem smrti apodsvětí, jeho vzývání bylo spojeno s kněžskými rituály,připomínajícími pozdější černou magii. Vlk stojí i na počátku římskécivilizace. Byla to slavná římská vlčice, která podle staré pověstiodkojila legendární zakladatele Říma, Romula a Rema. I u starýchGermánů byl vlk významným atributem boje a války. Lidé vypozorovali, žekdyž tato šelma zaútočí, téměř nikdy se nevzdává. Pozornosti jistěneunikla ani inteligence těchto zvířat, která svou kořist napadajívětšinou až ve chvíli, kdy si jsou jistá svou převahou.

Vlk,ve spojení s krutostí, násilím a smrtí, tak vždy patřil mezinejvýznamnější symboly nejstarších náboženských představ lidí. Dalo byse říci, že to byl velice výrazný duchovní archetyp lidské civilizaceuž v raných etapách jejího vývoje, byť se většinou nejednalo osymboliku právě pozitivní, a u některých pohanských národů bývaly vlčírituály dokonce spojovány s krvavými lidskými obětmi. Nástupkřesťanského náboženství však zdaleka neznamenal vymýcení starýchpohanských zvyků, tradic a rituálů. Pohanské představy o démonech atajemných silách přírody dál přetrvávaly a získávaly nový rozměr valchymii a okultismu. Právě 16. století bylo érou nového vzepjetímagie, díky přechodnému, renesančnímu uvolnění duchovního životafeudální společnosti, které přervalo dogmatický úzus dosud asketickypojímaného křesťanství. Sama církev se zmítala v té době ve vážnýchproblémech, které měly svůj vnější výraz v nástupu protestantskéhoreformismu a věroučných sporech. Proto se hledaly nové cesty, jakproniknout do tajemství lidského bytí, přírody i božích zákonů.Alchymie, magie a další okultní praktiky byly jednou z takových cest,ruku v ruce s rostoucí pověrčivostí.

Byloby ovšem mylné se domnívat, že církev stála zcela stranou tohotoprocesu rostoucího zájmu o tajemno všeho druhu. Svým způsobem se tohotoboomu sama účastnila. Vyhlášením boje s čarodějnictvím v duchunechvalně proslulého spisu Kladivo na čarodějnice se předevšímkatolická církev staví do pozice strážce křesťanské víry. Tento boj jezároveň součástí jejího vlastního boje za nové duchovní sjednoceníkřesťanstva i obnovou jejích otřesených mocenských pozic a návratu kestavu, kdy byla jedinou duchovní společenskou silou, kterou sice nikdybýt nepřestala, ale ztratila svou dřívější razanci v tvorbě aovlivňování náboženského života, jenž plynul svou vlastní setrvačností.Vrcholní představitelé kléru věděli, jak mocná je lidská pověrčivost,vždyť i mnozí církevní hodnostáři byli v jejím zajetí a nyní ji hodlalivyužít ve svůj prospěch. V rámci boje s čarodějnictvím bylo totiž možnése zároveň vypořádat s heretiky, odpadlíky a vůbec se všemi, kdoinklinovali k volnomyšlenkářství, či praktikovali takové způsobyjednání, jež církev považovala vždycky za škodlivé a nežádoucí. Mělo tojednu výhodu. O tom, kdo je kacíř, čaroděj, nebo čarodějnice, mělarozhodovat církev sama. Mohla se tak zbavovat všech svých skutečných idomnělých protivníků. A hysterie, rozpoutaná mezi nevědomými lidmi, jív tom byla výtečným pomocníkem.

Lykantropie je fenomén starý snad jako lidstvo samo. Jevšak těžké stanovit v kterém momentu vývoje se ze zvířete stal člověk astejně těžké je říci, kdy začal mít potřebu se proměňovat zpět ve zvíře.
Důvodem mohla být potřeba bezprostředního kontaktu s přírodou jakohlavním hybatelem věcí, tím kdo dává i bere. Nebo v kulturách, kde bylazvířata uctívána, mohla být proměna v ně aktem zbožštění.
Symbolika zvířat se objevuje snad ve všech kulturách a náboženstvích,které jsme měli možnost poznat. Známe různé bizoní, ptačí a vlčí muže,kočičí ženy, většina egyptských bohů a amerických Velkých duchů na sebebrávala zvířecí podobu, šamani přírodních kultur se v transu stávalizvířaty uctívanými i těmi, která bylo třeba ulovit. Od nagualismu, tedypsychického (astrálního) spojení člověka se zvířetem je velmi blízko kespojení, či snad prolnutí, fyzickému.

Podledostupných zdrojů, a že jich vpravdě není mnoho, málokterý dlak nebozvěromág rád hovoří o svých intimních záležitostech, je pravděpodobné,že lykantropii způsobuje nějaký činitel v krvi, nazvěme ho agenslycanthropus. Podle toho, jak se tento element do krve dostane, lzelykantropii rozdělit na tři druhy:
vrozená,
získaná,
naučená.

Vpřípadě vrozené lykantropie by tímto elementem mohla být dědičnáinformace, která, pokud je v krvi narozeného jedince aktivována, stáváse tento dlakem. Jako mnoho dalších dědičných vlastností, nenípravidlem, že se dlačím rodičům narodí dlak. Po mnoho generací může býttato vlastnost ukryta ve šroubovici DNA a objevit se nečekaně v rodině,kde nikdo netuší, že mají mezi předky lykantropa.

Teoriegenu, však nestačí pro vysvětlení získané lykantropie. Neexistuje totižgen, který by byl přenosný z krve jednoho jedince do krve druhého, jakse to děje při pokousání člověka dlakem. Zde se jako vysvětlení nabízínákaza. Tato teorie, ač poměrně rozšířená, se mi nezdá býtopodstatněná, nemyslím si totiž, že lykatropie je nemoc, nebo vada.
Existují také prameny, které získanou lykantropii popisují jakoprobuzení neaktivního činitele v krvi jedince aktivním, který do jehokrve přechází při pokousání. Znamenalo by to, že člověk, který nemá vkrvi obsažen agens, nemůže být pokousáním nakažen. Tuto teoriinevyvracím ani nepotvrzuji.

Vysvětlenípůvodu dlactví nabízí podle mě teorie naučené lykantropie. Domnívám setotiž, že šaman, zběhlý v přeměňování ve zvíře, mohl tuto schopnost,kterou dosud vždy aktivoval vědomě pravděpodobně v nějakém stavuzměněného vědomí, zakódovat do své krve, tak, aby ji nemusel vždysložitě vyvolávat vědomě, ale aby aktivátorem byl například úplněk, kdykmen konal obřady. Takto zakódovaný činitel mohl přecházet na šamanovypotomky, stejně jako při zasvěcovacím obřadu na šamana-čekatele, kterýtak nebyl nucen složitě se přeměňování učit. Činitel uložený v krvi setak mohl začít postupně šířit a nekontrolovatelně zabydlovat v lidsképopulaci.
Domnívám se, že potomci šamanů - zvěromágů byli postaveni před dvěmožnosti, mezi kterými nemohli volit. Buď se narodili jako dlaci bezmožnosti tuto vlastnost vědomě ovlivňovat, nebo se u nich dědičnýčinitel neprojevil, i když ho předávali dál do genové výbavy svýchpotomků. Pokud by se tito jedinci chtěli stát zvířecími šamany, museliby se přeměnu sami naučit. Domnívám se totiž, že bez znalostimechanismu spouštění přeměny, není možné ji vědomě provádět, přestožese u jedince dlačí činitel v krvi nachází.

Pokudse tedy chtěli stát šamany, museli nastoupit složitou cestu hledání anásledné přeměny někde v buněčných strukturách vlastního já,spouštějící řetězovou reakci měnící samotnou podstatu jejich tělesnéhobytí.
Domnívám se, že složitost této přeměny je na hranici našeho chápání.Domnívám se, že je k ní potřeba jistá dávka počáteční energie nutné kpřesunu elementárních částic uhlovodíkových vzorců. Domnívám se, že čímje zvíře, do kterého se mág přeměňuje méně biologicky příbuzné člověku,tím je tato potřebná energie větší. Také si myslím, že přeměna vezvíře, které je objemově menší s sebou nese potřebu komprese tělesnéhmoty, která se při přeměně zpět může projevit například silnoudehydratací nebo úbytkem tělesné hmotnosti. Tělo se při kompresizbavuje vody, která tvoří jeho značnou část, odpařením do vzduchu. Částtělesné hmoty, která by menšímu zvířeti přebývala, nebo ho činilapříliš těžkým, je převedena do antihmoty, tak, aby byl objem tělesnéhmoty v trojrozměrném prostoru vyvážen.
Domnívám se, že přeměna vyžaduje hlubokou znalost vlastní fysiologie,somatologie, histologie, biochemie a neméně hlubokou znalost o zvířecímdruhu, ve který se mág proměňuje. Také znalost fyzikálních zákonůnašeho světa, elementárních částic, transformace energie a to nezbytně,protože celý proces proměny je zřejmě energeticky náročný.
Jakákoli i drobná chyba například při změně struktury DNA by mohla zapříčinit nevratné zhroucení fysického těla.

Domnívámse, že zvěromágové, kteří svou proměnu provádí vědomě a i ve zvířecípodobě udržují kontinuitu své osobnosti, myšlení, vzpomínek avlastností, stejně jako dlaci užívající lektvary na zachování "zdravéhorozumu", mohou být důkazem, že duše se v lidském těle neváže k žádnéčásti jeho fysis, že nesídlí ani v mozku ani v srdci, protože v těchdochází při přeměně ke změnám, zvlášť v mozku zásadním, které by jistězapříčinily ztrátu částí tohoto souboru, který nazýváme duše.
Dlaci a tedy i zvěromágové jsou známi svojí provázaností s astrálnímsvětem. Astrální protějšek bytosti v podobě jakési aury je svázán sjejím fysickým bytím bez ohledu na jeho formu. To mě vede ke spekulaci:
Pokud existuje pro všechny fysické formy jedné bytosti jeden astrálníprotějšek, nebo chcete-li jedna duše, je to pro dlaky, kteří svýmdlactvím trpí, naděje. Domnívám se, že vydají-li se cestou vnitřníhopoznání a nebudou-li se sami sobě vzpírat, ale naopak svou dvojakoupodstatu hluboce vnitřně přijmou, mohou ji skrze svou astrální podstaturozumově ovládat, protože jejich duše je přenosná do jakékoli jejichfysické formy.